ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3530.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3530/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) J. D., b) E. B., c) V. K., d) M. L., e) M. M., f) A. S., g) J. Š., h) L. V., i) L. Z., všech zastoupených Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární č. 1707/33, proti žalovanému OKD, a.s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 2020/6, IČ 26863154, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 97/2007, o dovolání žalobců a), c) až i) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2008, č. j. 16 Co 284/2008-270, takto:
I. Dovolání žalobců a), c) až i) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2008, č. j. 16 Co 284/2008-270, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 4. 2008, č. j. 8 C 97/2007-218, jímž byla zamítnuta žaloba o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dale jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolateli tvrzenou otázku zásadního právního významu (souvislost mezi nabízenou dohodou o skončení pracovního poměru a vlastní výpovědí z pracovního poměru) vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou, podle které platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. §240 odst. 1 a 3 zák. práce). Tato zásada se uplatňuje rovněž při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2004, pod pořadovým číslem 11). Proto - jak správně uvedl odvolací soud - je nutno platnost každého z těchto úkonů (nabízenou dohodu o skončení pracovního poměru a vlastní výpověď z pracovního poměru) posuzovat samostatně, přičemž dovolatelé namítají diskriminační jednání zaměstnavatele toliko ve vztahu k nabízené dohodě o skončení pracovního poměru, nikoli ve vztahu k samotné výpovědi z pracovního poměru, jež je předmětem tohoto řízení.
Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci vzhledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu