ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3857.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3857/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně A. M., proti žalovanému Zemědělskému družstvu Dubicko se sídlem v Dubicku, Družstevní č. 5, IČO 00150096, zastoupenému Mgr. Janem Drapáčem, advokátem se sídlem v Zábřehu, Postřelmovská č. 6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o žalobě na obnovu řízení podané S. M. , zastoupeným Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Nám. Míru č. 9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2002, č. j. 16 Co 237/2002-57, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 104/2002, o dovolání S. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2008, č. j. 16 Co 67/2008-119, takto:
I. Dovolání S. M. se odmítá.
II. S. M. je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Drapáče, advokáta se sídlem v Zábřehu, Postřelmovská č. 6.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání S. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2008, č. j. 16 Co 67/2008-119, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 9. 2007, č. j. 14 C 104/2002-101 (ve výroku o zamítnutí žaloby na obnovu řízení) není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst.1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě na obnovu řízení, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že žalobou na obnovu řízení napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2002, č. j. 16 Co 237/2002-57, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh na ustanovení zástupce S. M. z řad advokátů (§30 o. s. ř.), nelze z pohledu ustanovení §228 o. s. ř. považovat za usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (k výkladu pojmu „věc sama“ srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997); usnesení odvolacího soudu tedy nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele [že „mu bylo v daném řízení od samého počátku řízení odňato právo jednat před soudem, a to nesprávným ryze formalistickým postupem soudů“, že „soud nenařídil ve věci samé jednání, nepředvolal účastníky, neprovedl žádné dokazování a ve věci samé vůbec nerozhodl“, že „řízení bylo stiženo vadou spočívající v neodůvodněných průtazích“, že byla porušena jeho práva zaručená Ústavou ČR, že došlo k porušení Listiny základních práv a svobod, že „soud vede ve věci samé na 50 samostatných řízení o věcech, které mají stejný skutkový základ“, a že „soudy dále porušily ustanovení §83 odst. 1, odst. 2 písm. d), §103, §235a odst. 1, §235b odst. 1 a §229 odst. 3 a 4 o. s. ř.“], jimiž - jak v dovolání výslovně uvádí - uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně - posuzováno podle obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto, a dále právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.)].
Na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani ze skutečnosti, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o tom, že „proti tomuto usnesení je možno podat dovolání ...“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání S. M. podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.750,- Kč [srov. §10 odst. 1 a 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a paušální částky náhrady výdajů k nákladům řízení nepatří, neboť advokát Mgr. Jan Drapáč, který žalovaného zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. nepředložil soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu - osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně. Protože dovolání S. M. bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.050,- Kč je S. M. povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu