ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4028.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4028/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MASNA Příbram, spol. s r.o. se sídlem v Příbrami, Jinecká č. 315, IČO 61675393, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře č. 123, proti žalovanému J. J. , o 1.400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1702/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2009 č.j. 14 Cmo 267/2008-113, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2008 č. j. 13 Cm 1702/2007-92 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 21.9.2007 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.400.000,- Kč a "penále z prodlení" ve výši 0,026% z částky 1.400.000,- Kč denně od 14.4.2006 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který u něho působil jako generální ředitel a jednatel společnosti, vydal dne 5.4.2006 mzdové účtárně pokyn, aby mu vyplatila 1.000.000,- Kč jako nedoplatek mzdy za dobu od 1.7.2002 do 28.2.2004, čímž "překročil svou pravomoc a kompetence". Žalovaný sice výplatu této částky "opírá o ustanovení manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000", podle které měl nárok na mzdu ve výši 50.000,- Kč, avšak manažerská smlouva "byla dalším smlouvou anulována". Žalobce dovozuje, že vyplacením částky 1.000.000,- Kč jednak došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení, jednak tím žalobci vznikla "další následná škoda ve výši 400.000,- Kč jako úhrada povinných odvodů (zdravotní a sociální pojištění, daň ze mzdy)".
Žalovaný potvrdil, že mu na základě "pokynu ze dne 5.4.2006" žalobce vyplatil 1.000.000,- Kč a že "z této částky byly společností řádně provedeny povinné odvody". Podle manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000 měl žalovaný stanovenou mzdu ve výši 50.000,- Kč měsíčně a manažerská smlouva nebyla "ničím a nikým zrušena".
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 2. 2008 č.j. 13 Cm 1702/2007-92 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 68.922,95 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Soldáta. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný, jenž byl společníkem a jednatelem žalobce, byl jmenován do funkce generálního ředitele společnosti, kterou vykonával až do 30. 9. 2006, že mezi účastníky byla uzavřena dne 6.11.2000 pracovní smlouva a dne 15. 11. 2000 manažerská smlouva, v nichž byla sjednána "základní mzda" ve výši 50.000,- Kč, že žalovaný dal v listině označené jako "sdělení pro mzdovou účtárnu" dne 5. 4. 2006 pokyn, aby mu společnost vyplatila 1.000.000,- Kč jako nedoplatek mzdy za dobu od 1. 7. 2002 do 28. 2. 2004, který byl proveden, a že žalobce z tohoto důvodu "odvedl na zdravotní a sociální pojištění a daň ze mzdy" částku 400.000,- Kč. Při právním posouzení věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl platně jmenován generálním ředitelem společnosti, že výkon funkce jednatele nebyl "totožný s výkonem funkce ředitele společnosti", že účastníci si byli vědomi závazků z manažerské smlouvy ze dne 15.11.2000 a že žalobce "výplatu doplatku mzdy z manažerské smlouvy" pro žalovaného (stejně jako pro dalšího jednatele Ing. Hroudu) akceptoval. I když bylo výplatou nedoplatku mzdy plněno na promlčený dluh, žalovaný se tím bezdůvodně neobohatil a neobstojí ani názor žalobce o tom, že by žalovaný jako jednatel "porušil své povinnosti vyplývající z ustanovení §194 odst.5 obchodního zákoníku, neboť nepostupoval s péčí řádného hospodáře". Podle soudu prvního stupně byla částka 1.000.000,- Kč vyplacena žalovanému "po právu a není dán právní důvod k jejímu vrácení" a ani k nahrazení další částky 400.000,- Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2009 č. j. 14 Cmo 267/2008-113 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.950,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Soldáta. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný působil u žalobce ve "dvou odlišných právních vztazích", z nichž se řídí výkon funkce generálního ředitele společnosti zákoníkem práce a výkon funkce jednatele obchodním zákoníkem, že "smlouva zakládající pracovněprávní vztah může být jedině úplatná", zatímco výkon funkce jednatele "může být i neúplatný", a že "smlouva o výkonu funkce jednatele nemůže nahradit smlouvu o vzniku a stanovení mzdy v pracovněprávním vztahu". Za porušení povinnosti jednatele postupovat s řádnou péčí nelze podle názoru odvolacího soudu považovat pokyn, který dá jednatel "k vyplacení doplatku na mzdě, na který má žalovaný podle smlouvy nárok", a to ani tehdy, byl-li nárok na mzdu již promlčen; žalovaný navíc uváděl, že "takový pokyn spadal do působnosti generálního ředitele", a pak by o "odpovědnost jednatele podle ustanovení §194 odst.5 ve spojení s ustanovením §135 odst.2 obchodního zákoníku vůbec nešlo".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého "nelze sjednat, že odměna za výkon funkce jednatele nahrazuje mzdu za výkon funkce generálního ředitele", neboť přípustnost takového ujednání je "v intencích smluvní volnosti stran". Žalobce dále nesouhlasí se závěry soudů o tom, že by proplacení promlčeného dluhu nezakládalo porušení povinnosti jednatele ve smyslu ustanovení §194 odst.5 obchodního zákoníku. I když žalovaný byl ve "dvojjediném postavení generálního ředitele a jednatele žalobce", nemohou být oba vztahy, které byly "obsahově totožné", v "takovém poměru, kdy by neexistence odpovědnosti za škodu z pracovněprávního vztahu s sebou automaticky přinášela neexistenci odpovědnosti z obchodněprávního vztahu a naopak" a pod "pojem výkon působnosti s péčí řádného hospodáře" lze podřadit "obecnou preventivní povinnost v předcházení škodám"; žalovaný proto "v rámci výkonu působnosti jednatele žalobce" byl povinen "vznést námitku promlčení proti uplatněnému nároku na doplatek mzdy, obzvláště jednalo-li se o nárok jeho vlastní a žalovaný nepřevzal plnou odpovědnost za hájení svých práv, když tento svůj nárok neuplatnil řádně a včas", a nebyl tu "žádný právně relevantní důvod, aby žalovaný upřednostnil svůj osobní zájem před zájmem žalobce". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy řešily mimo jiné právní otázku, zda a v jaké podobě může být ve společnosti s ručením omezeným v pracovním poměru ten, kdo byl jmenován jejím jednatelem. Uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobce se v projednávané věci domáhá nahrazení majetkové újmy, kterou mu (podle jeho tvrzení) způsobil žalovaný jako jednatel společnosti porušením své právní povinnosti (povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře), neboť dal pokyn, aby mu byla vyplacena jako zaměstnanci žalobce ve funkci generálního ředitele mzda, na níž byl nárok již promlčen.
Soudy při rozhodování této věci - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely z právního názoru, že bylo přípustné, aby žalovaný působil u žalobce současně ve dvou "odlišných právních vztazích", a to jednak jako jednatel společnosti, jednak jako její generální ředitel v pracovním poměru. S tímto právním názorem dovolací soud nesouhlasí.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. §27 odst.2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době navázání pracovněprávního vztahu účastníků - dále jen "zák. práce"), v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo společenských organizací také volbou (srov. §27 odst.3 zák. práce) a u vedoucích zaměstnanců jmenovaných podle zvláštních předpisů, popřípadě podle stanov společenských organizací, do funkce orgánem nadřízeným organizaci, v níž má pracovník svou funkci vykonávat, a u vedoucích pracovníků, které do funkce jmenuje vedoucí organizace, rovněž jmenováním (srov. §27 odst.4 zák. práce).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst.l písm.a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.
Protože náplní pracovněprávního vztahu nemůže být výkon činnosti statutárního orgánu, není v pracovním poměru (nebo jiném pracovněprávním vztahu) přípustné ani zastávat samotnou funkci jednatele společnosti s ručením omezeným, ani vykonávat v jiné funkci činnosti, které náleží k působnosti jednatele ve společnosti s ručením omezeným.
Kdyby náplní funkce generálního ředitele byla - jak uváděl žalobce a jak také vypověděl jednatel žalobce Zdeněk Mezera - stejná činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) u žalobce jako jednatel, pak musel být správně učiněn závěr, že u žalovaného nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele platně založen pracovní poměr [jmenování by bylo ve smyslu ustanovení §242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatným právním úkonem] a že tedy nemohl mít vůči žalobci nárok na mzdu nebo jinou odměnu za práci.
V neposlední řadě měly soudy vzít v úvahu též to, že podle ustálené judikatury soudů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999) nemůže jednatel společnosti s ručením omezeným nebo jiný statutární orgán jednat v pracovněprávních vztazích jménem společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Vyplývá z toho mimo jiné, že v projednávané věci žalovaný ("jako jednatel") nemohl vůči sobě ("jako zaměstnanci") učinit v pracovněprávních vztazích z důvodu střetu zájmů žádný platný pracovněprávní nebo jiný úkon a tedy ani dát pokyn k vyplacení dlužné mzdy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud ČR jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu