ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.5133.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5133/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. T ., zastoupeného JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou č. 1811/12, proti žalované M. T ., zastoupené Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská č. 25, o 42.486,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 150/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 30 Co 204/2007-232, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 30.6.2004 (opakovaně doplňovanou podáními ze dne 28.12.2004, ze dne 8.3.2005 a ze dne 6.9.2006) se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 42.486,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že „je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, a to domu č.p. 660 postaveného na pozemku parc. č. 113 – zastavěná plocha a nádvoří, s pozemkem parc. č. 113 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemkem parc. č. 114 – zahrada, zapsaných na LV č. 1279 pro k.ú. Kobylisy, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha“; že „jeho spoluvlastnický podíl činí id. 1“; že „dne 24.9.1997 byla uzavřena smlouva o úvěru mezi Českou spořitelnou a.s. na straně jedné a žalobcem a žalovanou jako klienty na straně druhé“; že „Česká spořitelna a.s. se na základě této smlouvy zavázala poskytnout žalované úvěr 1.000.000,- Kč na zakoupení id. 1 výše uvedených nemovitostí“; že „dne 17.12.1997 byla mezi ním jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem uzavřena smlouva o půjčce, na základě které půjčil žalované částku 260.000,- Kč“; že „v čl. III. smlouvy o půjčce se zavázal, že bude žalované po dobu splácení úvěru navíc poskytovat svůj každoroční podíl z čistého výnosu nájemného z domu č.p. 660 v k.ú. Kobylisy, jako další půjčku“; že „tato půjčka se měla stát splatnou počínaje 1.1. roku následujícího po úplném splacení úvěru včetně příslušenství ČS a.s.“; že „za období prosinec 1997 až leden 2001, tj. za 38 měsíců, kdy byl žalobce podílovým spoluvlastníkem výše uvedených nemovitostí, činil čistý výnos na nájemném z domu č.p. 660 v k.ú. Kobylisy, částku 538.160,- Kč“; že „z tohoto čistého výnosu nájemného náležela 1 ve výši 269.080,- Kč jemu a druhá 1 ve výši 269.080,- Kč žalované“; že „celý výnos čistého nájemného v částce 538.160,- Kč byl použit na splácení úvěru žalované u ČS a.s., přičemž 1 tohoto výnosu, tj. 269.080,- Kč, byla tou jinou půjčkou uvedenou v čl. III. smlouvy o půjčce“; že „ k úplné úhradě úvěru dle smlouvy o úvěru došlo dne 27.1.2003“; že „v souladu s čl. III. smlouvy o půjčce se tak stala splatnou jiná půjčka žalobce žalované v celkové výši 269.080,- Kč počínaje 1.1.2004“; že „žalovaná však doposud nic nezaplatila, a navíc její chování vůči žalobci hrubě odporuje dobrým mravům“; že „žalovaná se tak dostala do prodlení se zaplacením splátek za leden až červen 2004, tj. za 6 kalendářních měsíců, v celkové výši 42.486,- Kč“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7.6.2005, č.j. 10 C 150/2004-138, žalobu zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 11.180,- Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „mezi účastníky neexistovala dohoda upravující odlišně vztahy mezi dlužníky smlouvy o úvěru“; že proto „každý z nich měl plnit 1/3 z poskytnuté částky, tj. cca 366.666,- Kč“; „žalobce tím, že poukazoval na splácení úvěru částku 16.000,- Kč měsíčně, plnil pouze svou smluvní povinnost ze smlouvy o úvěru, ke které se sám zavázal“; že „není právně relevantní, zda se jednalo o peněžní prostředky získané z nájemného domu č.p. 660 v k.ú. Kobylisy“; že „nebylo prokázáno předání peněz žalované (nad rámec žalobcova závazku ze smlouvy o úvěru)“ a že proto „nelze posoudit, zda se mělo jednat o závazek ze smlouvy či z bezdůvodného obohacení“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.3.2006, č.j. 30 Co 530/2005-162, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že „tzv. smlouva o půjčce uzavřená účastníky nemá povahu smlouvy o půjčce ve smyslu ustanovení §657 obč. zák.“, neboť „smlouva o půjčce má reálnou povahu a vyžaduje předání předmětu půjčky dlužníkovi“; že „takovou povahu ujednání obsažené v čl. III. tzv. smlouvy o půjčce ze dne 17.12.1997 nemá“; že však „je nepochybné, že účastníci se dohodli, že žalobce bude poskytovat své finanční prostředky pramenící mu z čistého nájemného na úhradu splátek úvěru za žalovanou“; že „tato dohoda není smlouvou o půjčce, ale jinou v zákoně nepojmenovanou smlouvou, která má oporu v ustanovení §51 obč.zák.“; že „i taková smlouva zakládá práva a povinnosti účastníků, jichž se lze soudně domáhat“; že „závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vzájemných podílech na dluhu, neobstojí“; že, „aby byl právní úkon určitý, nemusí být předmět finančního plnění stanoven konkrétní částkou, ale stačí zcela nepochybné a jasné určení způsobu její výše“; že „v daném případě byla výše každoroční částky poskytované žalobcem žalované určena zcela nepochybně“; že „samotná okolnost, že si účastníci nevystavovali potvrzení podle čl. VII., nemá vliv na platnost závazku ujednaného v čl. III. tzv. smlouvy o půjčce“; že „žádný z účastníků řízení netvrdí, že by na splátkách úvěru zaplatil více, než činí jeho podíl“; že „oba v podstatě tvrdí, že splátky zaplatila (a měla zaplatit) žalovaná“; že však „podle žalobce na tyto splátky byly použity finanční prostředky poskytnuté („půjčené“) žalobcem za podmínek dojednaných v čl. III. smlouvy“ a že proto „je třeba posoudit, zda žalobce za podmínek dojednaných v čl. III. tzv. smlouvy o půjčce žalované poskytl určené plnění a zda je žalovaná podle stejného ujednání povinna toto plnění žalobci vrátit“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19.9.2006, č.j. 10 C 150/2004-232, ve znění usnesení ze dne 9.1.2007, č.j. 10 C 150/2004-241, a usnesení ze dne 5.3.2007, č.j. 10 C 150/2004-254, uložil žalované „povinnost zaplatit žalobci 42.486,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% z částky 5.068,33 Kč od 17.1.2004 do zaplacení, 3.767,66 Kč od 17.2.2004 do zaplacení, 3.767,66 Kč od 17.3.2004 do zaplacení, 3.767,66 Kč od 17.6.2004 do zaplacení“; současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 36.660,50 Kč k rukám jeho zástupce. Dospěl k závěru, že „dne 24.9.1997 byla mezi Českou spořitelnou a.s. na straně jedné a M. T., Z. T. a D. T. na straně druhé uzavřena smlouva o úvěru“; že „Česká spořitelna, a.s. se zavázala poskytnout klientům úvěr v částce 1.100.000,- Kč za účelem koupě 1 nemovitosti“; že „dne 17.12.1997 byla mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem uzavřena smlouva o návratné a bezúročné půjčce“; že „v bodě III. této smlouvy se žalobce mj. zavázal, že dlužníkovi (žalované) bude po dobu splácení úvěru navíc poskytovat svůj každoroční podíl z čistého výnosu nájemného domu čp. 660 v k.ú. Kobylisy jako další půjčku“; že „ta se stane splatnou počínaje 1.1. roku následujícího po úplném splacení úvěru, včetně příslušenství, a to ve splátkách ve stejné výši, v jaké byla poskytnuta“; že „žalobce získal z čistého nájemného částku 60.820,- Kč za 12 měsíců roku 1997 a částku 45.212,- Kč za 12 měsíců roku 1998, a to na účet vedený u České spořitelny a.s., ze kterého pravidelně každý měsíc hradil splátky úvěru za žalovanou“; že „úvěr byl splacen v roce 2003, takže v souladu se smluvními podmínkami počínaje 1.1.2004 se poskytnuté finanční prostředky staly splatnými, a to ve splátkách ve stejné výši, v jaké byly poskytnuty“; že „žalovaná byla povinna vrátit žalobci 1 ročního příjmu za prosinec 1997, tj. 5.068,33 Kč, a 1 ročního příjmu za leden až říjen 1998 za každý jednotlivý měsíc, tj. 3.767,66 Kč, celkem 42.486,- Kč“; že „nebylo prokázáno tvrzení žalované, že žalobci na splátky úvěru předávala peníze v hotovosti“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.6.2007, č.j. 30 Co 204/2007, rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrdil; změnil jej „ve výroku o nákladech řízení jen tak, že jejich výše činí 43.670,- Kč“ a „jinak tento výrok potvrdil“; současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 18.005,- Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze závěru, že „žalovanou navržený důkaz výslechem svědkyně B. nebyl uplatněn před soudem prvního stupně“; že proto „v odvolacím řízení není tento důkaz přípustný“; že „rozhodnutí soudu prvního stupně nespočívá na výpovědích svědků K. a N.“; že „soud prvního stupně z těchto výpovědí neučinil žádná zjištění, neboť je považoval za nevěrohodné“; že „hodnocení výpovědí svědků K. a N. jako nevěrohodné považuje za přesvědčivě odůvodněné“; že „účastníci byli v řízení před soudem prvního stupně řádně poučeni ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř.“ a že „po takovém poučení žalovaná výslovně prohlásila, že nemá další důkazní návrhy“; že „obsahem poučení ve smyslu §119a o.s.ř. není sdělení soudu účastníkům, jak hodnotí provedené důkazy účastníky navržené k prokázání jejich tvrzení“; že „soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování“ a „na základě těchto důkazů učinil správná skutková zjištění“; že „výpověď svědka K. je ve zjevném rozporu s tvrzením samotné žalované“; že „žalovaná uvedla, že v roce 1998 byla v USA od ledna do července a v roce 1999 pak od června do září“ a že proto „stěží mohla každý měsíc předávat žalobci finanční částky, které si v ČR v té době vydělávala“; že „svědkyně N. pak vůbec nepotvrdila, že by žalovaná poskytovala žalobci k jeho rukám peníze na pravidelné splátky úvěru“ a že proto „nelze vzít za prokázané tvrzení žalované, že splátky úvěru byly v roce 1997 a 1998 hrazeny výlučně z prostředků žalované“; že tzv. smlouva o půjčce je nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení §51 obč. zák.“; že „podle čl. III. této smlouvy se žalobce jako věřitel zavázal poskytovat svůj podíl na čistém nájemném žalované jako dlužnici na splácení úvěru“; že „mezi dlužníky ze smlouvy o úvěru došlo ke konkludentní dohodě o tom, že úvěr bude splácet sama žalovaná“; že „žalovaná podle svých vyjádření považovala a považuje dluh z úvěru za výlučně svůj dluh“; že „z tzv. smlouvy o půjčce vznikla žalované povinnost zaplatit žalobci částky, které byly na splácení úvěru použity z žalobcova podílu na výnosu z nájemného“; že „námitka relativní neplatnosti této smlouvy není důvodná“, neboť „potvrzení o výši poskytnuté částky dle článku VI. smlouvy nebylo sjednáno jako podmínka případné povinnosti žalované poskytnuté částky žalobci vrátit“ a „nedostatek takového písemného potvrzení nemá vliv na platnost závazku obsaženého ve smlouvě“; že „podíl žalobce na výnosu z nájemného činil v roce 1997 částku 60.820,- Kč a v roce 1998 částku 45.212,- Kč“; že „nájemné bylo poukazováno na označený účet žalobce, z něhož byly od prosince 1997 do ledna 2001 hrazeny pravidelné měsíční splátky úvěru ve výši 16.000,- Kč“; že nebylo prokázáno „tvrzení žalované, že na tento účet byly v rozhodném období ukládány částky, které ona v hotovosti nad rámec svého podílu z nájemného žalobci poskytovala“ a že „první splátka úvěru ve výši 16.000,- Kč byla uhrazena již v prosinci 1997“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že soud „v rozporu s ustanovením §119a, resp. v rozporu s §118a o.s.ř. žalovanou dostatečně nepoučil o její povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nebo navrhovat důkazy, pokud jde o prokazování jejího tvrzení, že poskytovala žalobci k jeho rukám finanční prostředky na splácení úvěru“; že „pokud soud považoval jí navržené svědky za nevěrohodné, a tedy tyto skutečnosti za neprokázané, byl povinen ji v tomto směru poučit a vyzvat ji k dalším důkazním návrhům“; že „odvolací soud v rámci odvolacího řízení odmítl provést důkaz (výslech svědkyně B.), kterým chtěla vyvrátit údajnou nevěrohodnost jí navržených svědků“; že „soud pouze obecně konstatuje, že docházelo k hrazení splátek úvěru v konkrétní výši po určitou dobu, bez toho, aby uvedl, jaké konkrétní částky a kdy byly uhrazeny a z jakých konkrétních důkazů má za prokázané, že se jednalo o finanční prostředky náležející výlučně žalobci“; že není správný „závěr soudu, že nehradila žalobci k jeho rukám peníze na splácení úvěru“; že „svědek K. ve své výpovědi při jednání před soudem prvního stupně zcela jednoznačně uváděl, že žalovaná se v roce 1998 a 1999 opakovaně nacházela pracovně v USA a peníze ve výši cca 8-10 tis. za kalendářní měsíc předávala žalobci v období, kdy byla v České republice“; že „příjmy z Centra zahraniční medicíny nejsou v daňových přiznáních uvedeny, neboť byly zdaňovány přímo zaměstnavatelem“; že „neobstojí rovněž závěr odvolacího soudu o nevěrohodnosti svědkyně N.“; že také „žalobce uvedl výslovně při ústním jednání před soudem prvního stupně, že mezi ním a žalovanou nebyla uzavřena žádná dohoda o tom, jaký podíl bude kdo z nich podle smlouvy o úvěru splácet“; že „při jednání u odvolacího soudu výslovně uvedla, že chtěla úvěr splatit výlučně sama“, neboť „nechtěla být žalobci zavázána morálně“; že však „v rovině právní žádná dohoda o splácení dluhu z úvěru uzavřena nebyla“; že „na účet vedený u České spořitelny, a.s. nebyly vkládány pouze finanční prostředky žalobce, ale zejména její, neboť žalobce sice na tento účet peníze vkládal, avšak nejednalo se jen o peníze, které vybral v hotovosti od nájemníků, ale zejména též o peníze, které k jeho rukám skládala žalovaná“; dále že „obsah smlouvy ze dne 17.12.1997 je třeba považovat nikoliv za smlouvu nepojmenovanou, ale za smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o půjčce“; že „si ve smlouvě sjednali, že po každoročním vyúčtování hospodaření domu č.p. 660 strany písemně potvrdí výši poskytnuté dlužné částky za běžný rok a toto potvrzení se stane nedílnou součástí této smlouvy“; že „teprve okamžikem písemného vyhotovení potvrzení o výši poskytnuté dlužné částky v závislosti na vyúčtování hospodaření předmětného domu a jeho podpisem oběma smluvními stranami mohlo mezi ní a žalobcem dojít k uzavření konkrétního a určitého obsahu smlouvy o půjčce“ a že již „na počátku vznesla námitku promlčení, kterou se však soud nezabýval“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že „mezi účastníky smlouvy o úvěru byla uzavřena konkludentní dohoda o tom, že úvěr ČS a.s., který výlučně čerpala žalovaná a ze kterého si výlučně žalovaná pořídila do svého vlastnictví 1 domu, splatí výlučně žalovaná“; že „žalovaná v řízení neprokázala, že by si nějaké finanční prostředky, ze kterých by mohla splácet úvěr, vydělala, ani že žalobci nějaké finanční prostředky předala“; že „potvrzení se mělo vystavovat dodatečně, poté, co již byla poskytnuta dlužná částka za běžný (kalendářní) rok dle čl. III. smlouvy o půjčce“; že „to byla oboustranná povinnost“; že „žalovaná byla dlouhodobě v USA“ a že proto „neexistenci potvrzení nelze přičítat k tíži žalobce“. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou; ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku; k půjčce (k odevzdání předmětu půjčky) může rovněž podle vůle stran dojít až v budoucnu, například teprve po uzavření zástavní smlouvy (srov. např rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.4.2004, sp.zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 110, ročník 2004).
Podle ustanovení §51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Účastníci smlouvy mohou v rámci smluvní autonomie vůle uzavřít i smlouvy, které nejsou ani v občanském zákoníku, ani v jiném občanskoprávním předpise zvláště upraveny. Tyto v zákoně zvláště neupravené (nepojmenované, inominátní) smlouvy zakládají práva a povinnosti účastníků, jsou závazné a platné (nejsou-li dány zvláštní důvody jejich neplatnosti). Nepojmenovaná smlouva zůstává svou právní podstatou nepojmenovanou bez ohledu na to, jak ji označily samy smluvní strany (srov např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.1998, sp.zn. 25 Cdo 2029/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 15, ročník 1999).
Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3 o.s.ř.).
Před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o.s.ř. (§119a odst. 1, věta první o.s.ř.).
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nebo jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. [§205a odst. 1 písm. d) o.s.ř.].
Účastníci řízení jsou povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti [§101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a označit důkazy k prokázání svých tvrzení [§101 odst. 1 písm. b), §120 odst. 1 o.s.ř.] a nesou procesní odpovědnost, jestliže uvedené povinnosti nesplní (břemeno tvrzení a břemeno důkazní).
V §118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. jsou upraveny případy, v nichž je soud povinen poskytnout účastníkům řízení poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní, a postup, jaký má soud použít při splnění této své poučovací povinnosti. V případě, že soud prvního stupně odvolatele řádně v rámci přípravného jednání [srov. §114c odst. 1 o.s.ř.] nebo při jednání nepoučil podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o.s.ř., ačkoliv toho bylo podle stavu řízení zapotřebí, že odvolatel neměl ve věci samé úspěch (věc byla rozhodnuta v neprospěch odvolatele), že příčinou neúspěchu odvolatele ve věci bylo neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene a že uvedený stav nastal z důvodu nesplnění poučovací povinnosti uvedené v §118a odst. 1, 2 nebo 3 o.s.ř. soudem, ustanovení §205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. připouští, aby odvolatel uvedl v odvolání nové skutečnosti nebo důkazy, pomocí kterých splní (může splnit) svou povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní a pomocí kterých tedy odvrátí (může odvrátit) pro něj nepříznivý výsledek řízení.
Předpokladem pro užití §205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. je, že odvolatel neměl podle obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně (vyjádřeného zejména v odůvodnění rozhodnutí) ve věci úspěch právě a jen pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene a nikoliv z jiné příčiny. Byl-li ve věci neúspěšný z jiného důvodu, např. na základě právního posouzení věci vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci, výjimka ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů podle §205a odst. 1 písm. d) o.s.ř. se neuplatní.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě chybně interpretoval význam poučovací povinnosti soudu prvního stupně vyplývající z ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř.; poučení podle tohoto ustanovení totiž nenahrazuje poučovací povinnost podle ustanovení §118a o.s.ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7.2005, sp.zn. 29 Odo 1069/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 49, ročník 2004).
Jestliže tedy – jak z obsahu spisu vyplývá – soud prvního stupně poskytl žalované před skončením jednání a před vyhlášením rozsudku pouze poučení ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř., bylo na místě, aby odvolací soud k návrhu žalované provedl také důkaz výslechem svědkyně B. [§205a odst. 1 písm. d) o.s.ř.], jenž měl prokázat tvrzení žalované, že „poskytovala žalobci k jeho rukám finanční prostředky na splácení úvěru“, když soud prvního stupně – jak shora citováno – dospěl k závěru, že ohledně tohoto tvrzení žalovaná neunesla důkazní břemeno. Vzhledem k tomu, že odvolací soud provedení daného důkazu – s argumentací shora citovanou – nepřipustil, zatížil tím řízení vadou která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu