ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.603.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 603/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Dopravního podniku města Ostravy a.s. se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poděbradova 494/2, IČ 61974757, proti žalované M. Ch. , zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě - Hrabové, Místecká č. 329/258, o 70.875,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 139/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2008, č. j. 16 Co 154/2008-77, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatil 70.875,- Kč s 9,5 % úrokem z prodlení od 30. 6. 2007 do zaplacení, s tím, aby byly „úroky z prodlení do budoucna aktualizovány dle výše repo sazby stanovené ČNB“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 12. 12. 2005 zavinila žalovaná jako řidička tramvajové soupravy a současně zaměstnankyně žalobce dopravní nehodu, při níž vznikla žalobci škoda v celkové výši 180.299,- Kč; vymáhaná částka představuje čtyř a půl násobku průměrného měsíčního výdělku žalované.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 8. 2007, č. j. 26 C 139/2007-36, žalované uložil zaplatit žalobci 23.625,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% z dlužné částky od 13. 7. 2007 do 10. 8. 2007 a od 11. 8. 2007 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, co do částky 47.250,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 947,- Kč. Vyšel z toho, že žalovaná dne 12. 12. 2005 jako řidička tramvajové soupravy žalobce typu KT8D5N, linky 2, kurz 109, při jízdě po Ruské ulici v Ostravě narazila do návěsu stojící nákladní soupravy typu MAN registrační značky 1 T3 9919 s návěsem registrační značky 1 T3 0665, čímž vznikla škoda na tramvaji žalobce ve výši 172.793,- Kč, a na náhradní autobusovou dopravu žalobce vynaložil dalších 7.506,- Kč. Dovodil, že žalovaná naplnila všechny znaky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce (porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění) a že je tak povinna nahradit žalobci škodu v rozsahu čtyř a půl násobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti. Při úvaze o snížení povinnosti žalobkyně k náhradě škody dospěl k závěru, že převážná výše vzniklé škody by mohla být eliminována, kdyby žalobce pojistil své hospodářské riziko z provozované činnosti; jestliže žalobce havarijně svá vozidla nepojistil, přenesl tak hospodářské riziko na své zaměstnance a konal tak v rozporu s ustanovením §178b odst. 2 zák. práce. Výši náhrady škody žalované „přiměřené snížil, a to na 1/3 v žalobě uplatněné výše náhrady škody, neboť za škodu vyplývající z hospodářského rizika žalovaná neodpovídá“. Aplikace zmírňovacího práva soudu z důvodu hodného zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §183 zák. práce je – podle soudu prvního stupně - odůvodněna také tím, že žalovaná vyživuje dvě nezletilé děti, má příjem pouze ze závislé činnosti pro žalobce a navíc na vzniku dopravní nehody se spolupodíleli také jiní účastníci silničního provozu; „konkrétně soud shledává spoluzavinění dopravní nehody také u řidiče nákladního vozidla, který zůstal náhle se svým vozidlem stát v kolejišti“. Z uvedených důvodů „po aplikaci ust. §183 zákoníku práce přiměřeně žalované výši náhrady škody snížil na 1/3“ a zavázal ji k zaplacení částky 23.652,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 16 Co 154/2008-77, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku“ (ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 23.625,- Kč s úrokem z prodlení) potvrdil, „v odstavci III. výroku“ (ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 47.250,- Kč s úrokem z prodlení) jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 47.250,- Kč s 9,75% úrokem z prodlení od 13. 7. 2007 do 31. 12. 2007, s 10,5% úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2008 do 26. 6. 2008 a za dobu ode dne následujícího po vyhlášení rozsudku do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy ke každému 1. dni příslušného kalendářního pololetí, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 4.730,- Kč. Souhlasil se soudem prvního stupně, v tom, že žalovaná tím, že dne 12. 12. 2005 jako řidička tramvajové soupravy žalobce typu KT8D5N, linky 2, kurz 109, při jízdě po Ruské ulici v Ostravě narazila do návěsu stojící nákladní soupravy typu MAN registrační značky 1 T3 9919 s návěsem registrační značky 1 T3 0665, způsobila žalobci škodu na tramvaji žalobce ve výši 172.793,- Kč a na nákladech na náhradní autobusovou dopravu žalobce dalších 7.506,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo zprostit se odpovědnosti podle ustanovení §178b odst. 2 zák. práce, podle kterého by neodpovídala za škodu vyplývající z hospodářského rizika, a že „hospodářské riziko není možno vyhodnotit v souzeném případě jako okolnost hodnou mimořádného zřetele ve vztahu k §183 zákoníku práce“. Podle odvolacího soudu nejsou dány okolnosti mimořádného zřetele ani v sociální situaci žalované, která má dvě děti, na které pobírá výživné, neboť jde o situaci naprosto běžnou. Pro moderaci nedává podmínky ani podmíněné zastavení trestního stíhání žalované ve smyslu §307 trestního řádu. Předpokladem pro podmíněné zastavení trestního stíhání je doznání viny, což žalovaná učinila, a soud prvního stupně bezdůvodně dovozuje, že na vzniku dopravní nehody se podíleli i další účastníci silničního provozu; tato okolnost v řízení prokázána nebyla.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho měnícímu výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 47.250,- Kč s úrokem z prodlení a výroku o nákladech řízení) žalovaná namítá, že neuzavřel-li žalobce na provozování svých vozidel havarijní pojištění, vědomě přenášel rizika, která mu z podnikání vznikají, na zaměstnance, přičemž spoléhal na skutečnost, že mají uzavřeno pojištění za škody způsobené zaměstnavateli. I když povinnost uzavřít havarijní pojištění není žalobci dána žádným obecně závazným právním předpisem, svou argumentací vztahující se k běžnosti uzavřít pojištění ze strany zaměstnance, žalobce jasně připouští, že riziko plynoucí z běžného provozu svého podnikání přenáší každodenně na zaměstnance. Jestliže žalobce o neexistenci havarijního pojištění vozidel své zaměstnance neinformoval a neseznámil je se všemi předvídatelnými možnými riziky, která je mohou ohrozit při výkonu přidělené práce, jednal proti dobrým mravům. Je přesvědčena, že neexistenci havarijního pojištění u zaměstnavatele provozujícího městskou hromadnou dopravu a neseznámení zaměstnanců s takovou skutečností je nutno považovat za přenášení (hospodářského) rizika na zaměstnance, a jako takové by mělo být posuzováno a vykládáno jako liberační důvod. Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud neshledal důvody pro použití moderačního práva ve smyslu ustanovení §183 zák. práce. Odvolací soud měl v této souvislosti přihlédnout k přenosu každodenního hospodářského rizika spočívajícího v možnosti poškození provozovaných vozidel ze žalobce na dovolatelku, jakož i ke spoluzavinění dalších účastníků nehody a odmítá, že by okolnost, že se doznala v trestním řízení k činu, který jí byl kladen za vinu, znamenala, že se na vzniku dopravní nehody nemohli podílet i další účastníci silničního provozu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť škoda byla způsobena zaviněným jednáním žalované a ani existence havarijního pojištění by jejímu vzniku nezabránila a při aplikaci moderačního práva postupoval odvolací soud správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek (jeho dovoláním napadený výrok), proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal jen z důvodů, které dovolatelka v dovolání označila.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady škody, kterou měla žalovaná způsobit dne 12. 12. 2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v §176 a 178 (srov. §172 odst. 3 zák. práce).
Podle ustanovení §172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Podle ustanovení §179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.
Podle ustanovení §178b odst. 2 zák. práce zaměstnanec neodpovídá za škodu, která vyplývá z hospodářského rizika.
S názorem dovolatelky, že „neexistenci havarijního pojištění u zaměstnavatele provozujícího městskou hromadnou dopravu a neseznámení zaměstnanců s takovou skutečností je nutno považovat za přenášení (hospodářského) rizika na zaměstnance, a jako takové by mělo být posuzováno a vykládáno jako liberační důvod“, dovolací soud nesouhlasí.
Riziko lze chápat jako možnost negativní odchylky od žádoucího výsledku (stanoveného nebo očekávaného cíle). Hospodářské riziko, jako okolnost vylučující odpovědnost zaměstnance, je spojené s hospodářskými činnostmi ve výrobě, při nichž se zaměstnanec dopustil nepatrného přehlédnutí nebo nepozornosti, případně jde o riziko spojené s rutinními a opakujícími se činnostmi administrativních zaměstnanců. Jak správně uvádí odvolací soud, za hospodářské riziko je možno pokládat okolnosti nebo skutečnosti, které se tzv. stávají v konkrétních situacích a nelze jim i při vynaložení maximálního možného úsilí zabránit (zabránit není možno např. tomu, aby se v obchodech kradlo i přesto, že budou učiněna všechna možná bezpečnostní opatření k zabezpečení zboží). Hospodářským rizikem však nejsou situace, kterým zabránit lze, jakož i situace, které byly přímo zaviněny porušením povinnosti. Zda se jedná o hospodářské riziko je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě podle pečlivosti zaměstnance, četnosti opakujících se operací a výkonů, s přihlédnutím k objektivním okolnostem, za nichž ke škodě došlo apod.
V projednávané věci se jedná právě o případ, kde ke vzniku škody nedošlo v důsledku nahodilé skutečnosti, jež je důsledkem nepatrného přehlédnutí nebo nepozornosti zaměstnance, ale – jak správně uvádí žalobce ve vyjádření k dovolání – v důsledku zaviněného (i když z nedbalosti) porušení konkrétních povinností zaměstnance – žalované. Hospodářské riziko nemůže v žádném případě představovat skutečnost, že zaměstnavatel neuzavřel nějaké (v tomto případě havarijní) pojištění. Pojištění totiž slouží nikoli k zabezpečení bezporuchové (bezvadné) činnosti pojištěného (zde zaměstnavatele), tedy k omezení možnosti vzniku škody, ale tomu, aby případně vzniklá škoda byla za splnění ostatních pojišťovacích podmínek zcela nebo zčásti nahrazena (refundována) pojistitelem. Jestliže tedy žalobce, jako provozovatel městské hromadné dopravy, neuzavřel havarijní pojištění, nelze v tom spatřovat hospodářské riziko ve smyslu ustanovení §178b odst. 2 zák. práce a tím, že o tom neinformoval zaměstnance na ně neexistující (hospodářské) riziko ani nemohl přenášet.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že neinformoval-li žalobce o neexistenci havarijního pojištění vozidel své zaměstnance a neseznámil je se všemi předvídatelnými možnými riziky, která je mohou ohrozit při výkonu přidělené práce, jednal proti dobrým mravům.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem leadit, qui iure suo utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Protože, jak výše vysvětleno, okolnost, zda zaměstnavatel uzavře či neuzavře pojištění (zde havarijní), není výkonem práva v pracovněprávních vztazích (jde o vztah mezi zaměstnavatelem a pojistitelem), nemůže skutečnost, že zaměstnavatel neuzavře pojištění (i havarijní) být ani poměřována z hlediska jednání v rozporu s dobrými mravy.
Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že odvolací soud ve věci nesprávně nesnížil povinnost žalované k náhradě škody ve smyslu ustanovení §183 zák. práce.
Podle ustanovení §183 zák. práce může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit.
Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je limit po zaměstnanci požadovatelné náhrady škody), tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat.
Ustanovení §183 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. I když vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §183 zák. práce závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nejde o úvahu zcela neomezenou, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody a pro vznik nároku na její snížení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ snížení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Při úvaze o případném snížení škody lze vycházet například z okolností, za nichž škoda vznikla, z osobních a majetkových poměrů zaměstnance, z jeho pracovních výsledků a podobně.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro případné snížení náhrady škody, jež souvisí s odpovědností žalované za vzniklou škodu, náležitě přihlédl. Správně připomněl, že okolností mimořádného zřetele není sociální situace žalované, která má dvě děti, na které pobírá výživné (jde o situaci naprosto běžnou), že žalovaná v průběhu trestního řízení doznala vinu a že v řízení nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by se na vzniku dopravní nehody (a z ní vzniklé škody) podílely i jiné osoby. Skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou tedy vzhledem k okolnostem případu úplné a správné a poskytují náležitý podklad pro závěr, že důvody pro mimořádné snížení povinnosti k náhradě škody nejsou dány, zejména též s přihlédnutím k výši vzniklé škody (180.299,- Kč) v porovnání s výší povinnosti žalované k náhradě škody (70.875,- Kč) v důsledku limitu uvedeného v ustanovení §179 odst. 2 zák. práce (čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku). S dovolatelkou sice lze souhlasit v tom, že okolnost, že se doznala v trestním řízení k činu, který jí byl kladen za vinu, neznamená, že by se na vzniku dopravní nehody nemohli podílet i další účastníci silničního provozu, přehlíží však, že by něco takového musela v řízení tvrdit a prokazovat, a i kdyby takovou skutečnost prokázala, znamenalo by to pouze, že by neodpovídala za tu část škody, jež vznikla zaviněním jiných osob (§172 odst. 1 zák. práce a contrario).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu