ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.716.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 716/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce GZ Digital Media, a.s. se sídlem Loděnice, Tovární č. 340, IČ 27380068, proti žalovanému P. M., zastoupenému JUDr. Alenou Drulákovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Kostelní č. 7, o 655.475,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 90/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2007 č.j. 23 Co 223/2007-221, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26.7.2007 č.j. 23 Co 223/2007-221 zastavil odvolací řízení (z důvodu částečného zpětvzetí odvolání) co do částky 200.000,- Kč s úroky z prodlení, ve zbývajícím rozsahu napadeném odvoláním (tj. ohledně přisouzené částky 100.000,- Kč s úroky z prodlení) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 8.678,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 91.322,- Kč s úroky z prodlení, tento rozsudek potvrdil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaným, které spočívalo v jeho protiprávním nakládání se skladovanými materiály (naftou, leteckým benzínem, benzínem natural, technickým benzínem a acetonem), vznikla žalobci škoda, za kterou žalovaný „odpovídá ve smyslu ustanovení §172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce“. Ve smyslu ustanovení §136 o.s.ř. odvolací soud „po zhodnocení všech okolností určil výši vzniklé škody v rozsahu dvou třetin zažalované částky, tedy 436.983,- Kč“, a poté „s přihlédnutím k nedostatkům na straně žalobce“ posoudil poměr spoluodpovědnosti žalobce na vzniklé škodě v rozsahu jedné třetiny. Za stavu, kdy žalovaný „odpovídá za zbývající dvě třetiny vzniklé škody, tedy v rozsahu 291.322,- Kč“, a kdy ohledně 200.000,- Kč bylo odvolání vzato zpět, odvolací soud vyhověl žalobě co do částky 91.322,- Kč s úroky z prodlení, která ještě „zbývá k úhradě škody“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího i měnícího výroku o věci samé) podal žalovaný v zákonné lhůtě dovolání „z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), který po zániku dosavadního žalovaného GZ Digital Media, a.s. se sídlem Loděnice, Tovární č. 340, IČ 25685511, k němuž došlo po podání dovolání dnem 1.11.2007, pokračoval v dovolacím řízení na místě žalovaného s GZ Digital Media, a.s. se sídlem Loděnice, Tovární č. 340, IČ 27380068, zabývaje se nejprve otázkou subjektivní přípustnosti dovolání, dospěl k závěru, že k podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 8.678,- Kč s úroky z prodlení, není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován), neboť v této části rozsudku nemohla být žalovanému způsobena újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí, protože jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Zabývaje se dále otázkou objektivní přípustnosti dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 91.322,- Kč s úroky z prodlení, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o věci samé není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalovaný uvedl, že „dovolání podává z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že (kromě toho, že poukazuje na skutečnosti, které odvolací soud považoval za významné při rozhodování o míře spoluodpovědnosti žalobce na vzniku škody) nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází právní závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobci podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, zdůrazňuje-li, že „ke svému protiprávnímu jednání se doznal pouze, protože mu bylo přislíbeno, že žalobce nebude věc oznamovat policii“, a protože „se obával dalších nepříjemností a ostudy“. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu [že se žalovaný dopustil porušení právní povinnosti tím, že jako vedoucí skladu od dubna 1997 do listopadu 1998 úmyslně vykazoval u jednotlivých středisek žalobce vyšší odběr nafty, než tato střediska skutečně převzala, a že „obdobným způsobem nakládal i s dalšími materiály skladovanými v jím řízeném skladu“, a že „těmito manipulacemi vznikla žalobci škoda“], v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že „podle svých propočtů je přesvědčen, že množství vydané nafty i ostatních komodit naprosto odpovídalo jejich spotřebě jednotlivými středisky“), které podle jeho názoru měly vyplynout ze znaleckého posudku, jehož provedení v průběhu řízení požadoval, „který by prokázal, zda při spotřebě nafty uváděné žalobcem mohla být zajištěna výroba“. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože uvedené výtky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu