ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.123.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 123/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) K. J. , b) R. J. , zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze, Daliborova 648/10, proti žalované obci Stádlec , se sídlem Stádlec 159, IČ: 00255930, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 223/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Co 477/2008-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 9 C 223/2007-43, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „mají ve společném jmění pozemek, který byl evidován v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, do dne právní moci rozhodnutí Katastrálního úřadu v Táboře, č. j. OR 24/00/II dne 16. 10. 2000 pod parc. č. 681/3 o vým. 47 m2 - zahrada v katastrálním území S. S. a obec S. na LV č. 527“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Co 477/2008-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce dovoláním s uplatněním dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Žalobci vymezili otázku zásadního právního významu – v situaci, kdy nalézací soudy jejich žalobu zamítly pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – tak, zda mají naléhavý právní zájem „na určení vlastnictví k pozemku, který byl jimi zcela právoplatně získán do vlastnictví, jejich vlastnické právo řádně vloženo do katastru nemovitostí a následně odebráno vymazáním pozemku z evidence katastru nemovitostí“ s tím, že prostřednictvím určovací žaloby se domáhají zápisu do katastru nemovitostí.
Dovolání není přípustné.
O otázku zásadního právního významu nejde již z toho důvodu, že rozhodnutí soudů na jejím řešení není založeno a posouzení naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném určení je v souladu s konstantní judikaturou.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je skutečnost, že žalobce prokáže, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.]. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (k tomu srovnej obdobně nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995). Určovací žaloba ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v dané věci není mezi účastníky žádný vlastnický spor ani neshoda mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, neboť žalovaná žádným způsobem nezpochybňuje vlastnické právo žalobců a ani do něj nezasahuje, což ostatně žalobci sami připouštějí. Z obsahu spisu se jednoznačně podává, že žalobci vyjadřují nesouhlas s rozhodnutím Katastrálního úřadu v Táboře č. j. OR – 24/00/II ze dne 16. 10. 2000 a rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2001, č. j. O-78/432/2000, kterými bylo rozhodováno ve věci nesouhlasu s neprovedením opravy zákresu hranice v katastrální mapě. Obsahem těchto rozhodnutí je závěr, podle kterého předmětná parcela č. 681/3 (prodaná žalovanou žalobcům) po provedení opravy zobrazení st. p. 34/1 zanikla a o její výměru se zvětšila parcela č. 681/4.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když prostřednictvím uplatněného nároku nemůže ani dojít ke změně zápisu v katastru nemovitostí.
Podle §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem.
Podle §5 odst. 7 katastrálního zákona právní vztahy nemohou být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou.
Z výše uvedeného vyplývá, že vlastnické právo žalobců není žádným způsobem zpochybněno ani žalovanou, ale ani postupem katastrálních orgánů. Ostatně z výše uvedených správních rozhodnutí se podává jednoznačný závěr potud, že provedenou opravou nedošlo ke změně vlastnických vztahů týkajících se pozemku označeného před opravou jako parcela č. 681/3, neboť se poloha lomových bodů hranic pozemku vymezeného a v terénu realizovaného plánem č. zak. 930-612/1988 opravou nemění. Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic změnit na vlastnickém právu k pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 2, str. 74). Pokud tedy dojde ke zpřesnění či opravě evidenčních údajů katastru o polohovém a geometrickém určení hranice pozemku, nedochází ke změně právních vztahů k pozemku. Je-li výsledkem zpřesnění skutečnost, že dosavadní parcela zanikne a o její výměru se zvětší parcela jiná, neznamená to, že by zaniklo vlastnické právo k pozemku, který byl dosud zahrnut do zaniklé parcely. Vzniknou-li pochybnosti ohledně vlastnického práva k pozemku (jeho části), který byl před zánikem parcely označen parcelním číslem, lze se poté, co za pomoci geometrického plánu bude tato část pozemku určena jako parcela, domáhat určení vlastnického práva k této parcele. Nelze však určit vlastnické právo k parcele vymezené jinak než údaji katastru nemovitostí, neboť taková parcela neexistuje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 14, str. 523).
Ze žalobního návrhu žalobců se podává, že se domáhají určení vlastnického práva k pozemku „evidovanému do 16. 10. 2000 pod parc. č. 681/3 o výměře 47 m2“. Takové určení zjevně nemůže sloužit jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí, neboť údaje katastru nemovitostí se vztahují k zaniklé parcele, přičemž i podle §28 odst. 5 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), zanikne-li parcela, nesmí se jejím číslem v budoucnu označit jiná nově vzniklá parcela kromě přečíslování parcel v celém katastrálním území při obnově katastrálního operátu podle §59. Navíc, jestliže se pozemek zahrnutý do parcely č. 681/3 po jejím zániku stal součástí parcely jiné, ve vztahu ke které nesvědčí podle katastrálního zápisu vlastnické právo žalované, ale jiným subjektům, žalovaná vlastnické právo žalobců nezpochybňuje ani do něj nezasahuje, je zřejmé, že na straně žalované nemůže být dána věcná legitimace v dané věci. Nemůže-li tedy žalobci požadované určení vést ke změně zápisu v katastru nemovitostí, není dán na takovém určení ani naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. a zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně neúspěšní žalobci právo na náhradu nákladů nemají žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu