ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1357.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1357/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. T. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem v Kyjově, Jungmannova 24, proti žalovanému M. T. , zastoupenému JUDr. Vítězslavem Krabičkou, advokátem se sídlem v Hodoníně, Národní třída 4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 691/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2007, č. j. 38 Co 136/2005-190, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Bučka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 5 C 691/2002-126, pod bodem I. výroku z věcí, které účastníci věci ve společném jmění manželů, přikázal dům č. p. 505 na pozemku parc. č. 1453 a pozemky parc. č. 1453 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1454 – zahrada a parc. č. 1707/2 – ostatní plocha, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj na LV č. 1190 pro kat. území D., do podílového spoluvlastnictví účastníků, a to každému z nich v rozsahu jedné poloviny, a pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pohledávku vůči M. M. ve výši 85.000,- Kč. Pod bodem III. uložil žalobkyni, aby České spořitelně, a. s., zaplatila debet sporožirového účtu č. 2071627678/0800 ve výši 7.325,- Kč, a pod bodem IV. uložil oběma účastníkům, aby každý z nich zaplatil České spořitelně polovinu zůstatku úvěru ve výši 49.344,- Kč. Pod bodem V. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání podílu částku 46.162,50 Kč. Pod body VI. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem dne 16.11.1999. Předmětem vypořádání společného jmění manželů účastníci učinili označené nemovitosti v ceně (obvyklé) 2.100.000,- Kč stanovené znalcem Ing. Františkem Dobiášem, pohledávku ve výši 85.000,- Kč vůči M. M. a dluhy z úvěru a debetu na sporožirovém účtu u České spořitelny, a. s. O přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žádný z účastníků nejevil zájem. Soud zjistil, že nemovitosti užívá žalovaný se svojí matkou a zletilým synem účastníků P. T. Nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem proto, že účastníci se nedohodli na tom, kterému z nich mají být přikázány, a že žádný z nich nemá finanční prostředky, aby druhému vyplatil podíl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 38 Co 136/2005-190, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že předmětné nemovitosti a polovinu pohledávky ve výši 42.500,- Kč vůči M. M. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal polovinu pohledávky vůči M. M. ve výši 42.500,- Kč a žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání podílu částku 1.103.662,50 Kč. V době rozhodnutí dluhy u České spořitelny, a. s., již neexistovaly, odvolací soud je vypustil z výroku a uvažoval s nimi jen při výpočtu částky na vypořádání podílů. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se postavil na stanovisko, že v daném případě nepřichází v úvahu vypořádání přikázáním nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. K domu uvedl, že takový způsob není vyloučen, ale lze k němu přistoupit ve výjimečných případech, kdy nejen žádný z účastníků nemá finanční prostředky na zaplacení podílu druhému, „ale navíc není možné účelné využití věci některým z účastníků“. I když žalovaný neměl zájem na přikázání nemovitostí do vlastnictví, odvolací soud je žalovanému přikázal s ohledem na to, že žalovaný spolu se svými rodinnými příslušníky nemovitosti dlouhodobě užívá a pokud je bude i nadále takto užívat, budou nemovitosti účelně využity. Poukázal na to, že při vypořádání společného jmění manželů lze účastníkovi přikázat do vlastnictví věc i proti jeho vůli, „protože za trvání společného jmění manželů byl vlastníkem celé věci, takže jejím přikázáním do výlučného vlastnictví nezískává nic navíc“. Při vypořádání společného jmění manželů nelze nařídit prodej věci, kterou žádný z účastníků nechce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištěním, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu řízení žalovaný spatřuje v tom, že nebylo řádně provedeno dokazování ohledně užívání nemovitostí ze strany žalovaného. Namítl, že v řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem poukazoval na to, že již více než sedm let žije v H. u své družky a v předmětném domě tak nebydlí. Odvolací soud tuto skutečnost nevzal v úvahu. O nemovitosti zájem neměl a nemá. Má za to, že nelze někomu přikázat proti jeho vůli něco, když sám o to nepožádá. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že žalovaný nemovitosti užívá pro svoji potřebu, příp. potřebu své rodiny, ona je neužívá a nemá zájem na jejich přikázání do jejího vlastnictví. Přikázání nemovitostí do jejich podílového spoluvlastnictví by bylo důvodem pro vznik dalších sporů.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 10. 2007.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
Pro sporné i nesporné řízení před soudem platí, že ne všechna právně významná tvrzení účastníků musí být předmětem dokazování, tj. že by musela být zjištěna provedením některého z důkazních prostředků příkladmo uvedených v §125 o. s. ř. S ohledem na to, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací, může mít skutkové zjištění soudu původ i v nesporných tvrzeních účastníků. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, že předmětné nemovitosti užívá žalovaný se svoji matkou a zletilým synem účastníků. Toto skutkové zjištění má oporu v tvrzení žalobkyně v žalobě a tvrzení žalovaného při jednání před soudem prvního stupně dne 3. 11. 2003, kdy potvrdil, že nemovitosti užívá výlučně on se svou matkou a synem. Ostatně ani při jednání před odvolacím soudem dne 25. 10. 2007, kterého se sice žalovaný nezúčastnil, žalovaný prostřednictvím svého zástupce tvrzení žalobkyně, že nemovitosti užívá žalovaný, zletilý syn účastníků a matka žalovaného, nerozporoval. Zástupce žalovaného naopak potvrdil, že v době rozhodování soudu prvního stupně žalovaný nemovitosti takto užíval. Podle obsahu spisu žalovaný s tvrzením, že již více než sedm let žije v H. u své družky a v předmětném domě tak nebydlí, přišel až v dovolání. V dovolacím řízení však nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.). S ohledem na uvedené nebylo možno učinit závěr, že skutkové zjištění o užívání předmětných nemovitostí žalovaným nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst.. 3 o. s. ř.).
V řízení o vypořádání společného jmění manželů podle §149 a §150 odst. 3 obč. zák. je v zásadě na úvaze soudu s náležitým odůvodněním, kterému z manželů tu či onu věc přikáže do vlastnictví. Odvolací soud při rozhodování vycházel z právní praxe a stávající judikatury dovolacího soudu, že při vypořádání zaniklého společného jmění manželů může soud přikázat věc manželu i proti jeho vůli, že zcela výjimečně může být společné jmění manželů vypořádáno tak, že nemovitosti – rodinný dům s přilehlými pozemky přikáže do podílového spoluvlastnictví rozvedených manželů a že při vypořádání společného jmění manželů nepřichází v úvahu nařízení prodeje věci, kterou žádný z manželů nechce do svého vlastnictví (jak je tomu v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). K tomu srov. např. C 496 a C 3096 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck. Rozhodnutí odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného, i když je nechtěl, odpovídá skutkovému zjištění, že žalovaný nemovitosti užívá spolu se svou matkou a synem účastníků. Jistě by za této situace nebylo účelné přikázat nemovitosti do vlastnictví žalobkyně. Ani dovolací soud neshledal výjimečné důvody pro přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. Žalobkyně v nemovitosti dlouhou dobu nebydlí, ani bydlet nehodlá, a o nemovitosti nemá zájem. Lze tedy usuzovat, že by nechtěla setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu s žalovaným, pokud by nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví, a že by se domáhala jeho zrušení a vypořádání. Platí zásada, že rozhodnutí soudu by nemělo zavdávat příčinu k dalším sporům mezi účastníky, ale naopak by jim mělo předcházet. Rozhodnutí o přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků by v daném případě nepochybně vedlo k následnému nákladnému sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, což by rozhodně nebylo k jejich prospěchu. Žalovanému nic nebrání v tom, aby za předpokladu, že nemovitosti nebude chtít nadále užívat, případně peníze na vyrovnání se s žalobkyni si neopatří jinak, nemovitosti prodal a s žalobkyní se finančně vypořádal. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem tak nelze nic vytknout.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §3 odst. 1 (z částky 1.100.000,- Kč, která je tvořena polovinou spoluvlastnického podílu hodnoty nemovitostí), §4 odst. 3, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 29.650,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 29.950,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu