ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1571.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1571/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. M. , b) M. M. , c) V. S. , zastoupených Mgr. Mariánem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 38, a d) K. S. , proti žalovaným: 1) A. K. , 2) V. K. , a 3) MUDr. E. K. , zastoupeným JUDr. Igorem Kouteckým, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o nahrazení projevu vůle žalovaných rozhodnutím soudu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 39/2001, o dovolání žalobců a) až c) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 27. dubna 2006, č. j. 12 Co 92/2005-184, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 27. dubna 2006, č. j. 12 Co 92/2005-184, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud nahradil souhlas žalovaných se změnou užívání objektů bydlení a společných částí domů tak, že v nich budou zřízeny nebytové prostory (prodejna, kancelář). Stavební úřad vydání stavebního povolení k úpravě objektů podmínil souhlasem žalovaných, kteří jej odmítli, a proto žalobci postupovali podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám (dále „zákon o vlastnictví bytů“).
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem z 20. 7. 2004, č. j. 17 C 39/2001-156, výrokem pod bodem I. nahradil „projev vůle žalovaných následujícího znění: Já, A. K., r. č. V. K., r. č., MUDr. E. K., r. č. , ve smyslu ustanovení §11 odst. 5 zákona č. 72/1994 souhlasím se zřízením vstupních dveří dle projektové dokumentace do nebytových prostor z ulice Sokolská v O. vzniknuvších z bytu č. 585/4 J. a M. M. a z bytu č. 585/6 K. S. a V. S. umístěných v prvním nadzemním podlažím domu na ulici Sokolská 9 v O. a dále souhlasím se změnou účelu užívání bytu č. 585/4 J. a M. M. a bytu č. 585/6 K. S. a V. S. umístěných v prvním nadzemním podlaží domu na ulici Sokolská 9 v O., a to z bytových na nebytové prostory, jak je vše zapsáno na LV č. 962 u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště O., pro katastrální území O., obec O. a s provedením souvisejících stavebních úprav“, a výrokem pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náklady řízení; rozhodnutí opřel zejména o §11 odst. 3 a 5 zákona o vlastnictví bytů v platném znění.
V odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaní namítali, že jako fyzické osoby a vlastníci jednotlivých bytových jednotek nebyli ve sporu pasivně legitimováni. Účastníkem na straně žalované mělo být toliko „Společenství vlastníků jednotek, Sokolská čp. 585, č. orientační 9 se sídlem O., Sokolská 9“. Poukázali na prekluzívní šestiměsíční lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení u soudu. V daném případě však žádné rozhodnutí ve smyslu stanov společenství vlastníků nebylo vydáno, resp. nikdo z žalovaných o tom nebyl vyrozuměn. Nebylo tudíž postupováno v souladu se stanovami, neboť nebyl naplněn bod 3, 4, 5 stanov společenství vlastníků tak, jak je popsáno v čl. III stanov. Protože pasivně legitimováni v daném sporu nebyli, považovali žalovaní za nadbytečné zabývat se důkazy, které byly před soudem prvního stupně prováděny. Žalobci se k podanému odvolání nevyjádřili.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem z 27. 4. 2006, č. j. 12 Co 92/2005-184, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že žalobu zamítl, pod bodem II. tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení, a dále rozhodl o jejich povinnosti zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými; neztotožnil se s ním pokud jde o otázku osob pasivně legitimovaných. Poukázal na „zjištění soudu prvního stupně“ z něhož plyne, že účastníci sporu, stejně jako další subjekty, jsou vlastníky bytových jednotek, na něž byl dům čp. 585 nacházející se na stavební parcele č. 3/1, jak je veden na listu vlastnictví č. 962 v tamním katastru nemovitostí, převeden, když prohlášením vlastníka budovy pod č. V 9 6194/1997 z 15. 12. 1997 došlo k vyčlenění jednotek s právními účinky vkladu k 17. 12. 1997. Podle §9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů v domě s nejméně pěti bytovými jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, vzniká společenství vlastníků jednotek; k tomu odvolací soud citoval ustanovení uvedeného zákona upravující činnost a funkci orgánů společenství. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 646/04. Uzavřel, že v daném případě vzniklo společenství vlastníků jednotek v uvedeném domě, jak to vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, a to na základě prohlášení vlastníka budovy z 15. 12. 1997, s právními účinky vkladu k 17. 12. 1997. Bylo proto na žalobcích, aby žalovali společenství vlastníků, nikoliv vlastníky jednotek. Žalovaní proto nejsou ve věci pasivně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání směřující „proti všem výrokům“ a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Uvádějí, že odvolací soud dovodil, že společenství vlastníků jednotek vzniklo 17. 12. 1997, vzápětí cituje §9 zákona o vlastnictví bytů a používá znění, jež bylo do zákona „začleněno“ až novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb. s účinností od 1. 7. 2000. Odkazují na §11 uvedeného zákona, dále na „osvědčení o převzetí listiny vydané Katastrálním úřadem v Olomouci 18. 11. 2002“ a na aktuální výpis z obchodního rejstříku o vzniku společenství vlastníků. Namítají, že nelze s ohledem na znění zákona o vlastnictví bytů platného k 17. 12. 1997 ani k 1. 9. 1999 tvrdit, že společenství vlastníků jednotek vzniklo podle tohoto zákona, když právnická osoba podle §10 zákona o vlastnictví bytů platného k 17. 12. 1997 ani k 1. 9. 1999 vlastníky jednotek aktivně založena nebyla a §11 tohoto zákona pouze konstatuje, že vlastníci jednotek tvoří společenství vlastníků, ale správce ani vlastníci neučinili úkony podle §11 odst. 3 tohoto zákona v tehdy platném znění. Dovolatelé dále uvádějí, že odvolací soud nevzal v úvahu, že první schůze společenství vlastníků jednotek se konala 18. 11. 2002 a na této schůzi byly schváleny stanovy společenství a byly zvoleny jeho orgány. Do této doby muselo být společenství vlastníků jednotek, pokud by se předpokládal jeho vznik ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tedy k 1. 7. 2000, zastupováno podle zákonem vymezených pravidel, a to podle §9 odst. 9 buď vlastníkem, který má podíl na nemovitosti více než 50% nebo vlastníky jednotek, kteří se stali členy společenství v den jeho vzniku. Domnívají se, že v době podání žaloby nebylo možno žalovat společenství vlastníků jednotek, neboť by je zastupovali mimo jiné i žalobci; s ohledem na konání první schůze až 18. 11. 2002 je otázkou, jak by bylo možné v den podání žaloby uvedené společenství identifikovat, když k „zápisu do OR“ došlo až k 1. 4. 2003. Uzavřeli, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když v uvedeném typu sporu je dána výlučná pasivní legitimace jednotlivých vlastníků jednotek, a to zejména pro zachování plného rozsahu jejich vlastnického práva chráněného zákonem. Společné a navíc i „nucené“ společenství vlastníků jednotek nemůže být subjektem nahrazujícím vůli jednotlivých členů, neboť by tím byl překročen zákonný rámec pravomoci a rozsahu práv a povinností společenství vlastníků uvedený v §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů ve znění platném k 1. 7. 2000. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci soudy vyšly z toho, že uplatněný nárok se opírá §11 zákona o vlastnictví bytů.
Při hlasování (konaném na shromáždění vlastníků jednotek) je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu; spoluvlastníci jednotky mají postavení vlastníka jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne (viz §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů v platném znění).
„Hlasování vlastníků jednotek podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů je projevem vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky. Existuje-li společenství vlastníků jednotek v podobě právnické osoby, je rozhodování vlastníků jednotek současně projevem tvorby vůle této právnické osoby. Přijaté rozhodnutí zavazuje nejen spoluvlastníky budovy, ale také společenství vlastníků jednotek, protože jde o rozhodnutí jeho nejvyššího orgánu - shromáždění vlastníků jednotek. V konečném důsledku se tak vytvořila vůle společenství (plurality spoluvlastníků budovy) a podle toho, zda má či nemá právní subjektivitu, je dána i pasivní legitimace v případném sporu podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Nemá-li společenství vlastníků právní subjektivitu, jsou pasivně legitimováni spoluvlastníci jednotek, vzniklo-li společenství v podobě právnické osoby, je pasivně legitimováno toto společenství vlastníků jednotek“ (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04).
Již z citovaného nálezu Ústavního soudu se podává, že společenství vlastníků mohlo v té době vzniknout buď jako osoba s právní subjektivitou, nebo jako společenství bez právní subjektivity. Jen v případě, že v době, kdy došlo na shromáždění vlastníků ke hlasování, při kterém byli žalobci přehlasováni, bylo společenství vlastníků jednotek právnickou osobou, bylo toto společenství také pasivně legitimováno v žalobě podle §11 odst. 3 zákona č. 74/1994 Sb.; pokud sdružení v době hlasování právní subjektivitu nemělo, byli legitimováni ostatní vlastníci jednotek.
Odvolací soud konstatoval, že „ze skutkových závěrů okresního soudu jednoznačně vyplývá, že ze zákona vzniklo společenství vlastníků jednotek v domě čp. 585, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, a to na základě prohlášení vlastníka budovy ze dne 15. 12. 1997 s právními účinky vkladu ke dni 17. 12. 1997“. Avšak soud prvního stupně se otázkou právní subjektivity společenství vlastníků vůbec nezabýval a neučinil to ani odvolací soud; z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, kdy došlo ke hlasování (pokud k němu došlo, viz dovolací námitky) a zda v této době, která je rozhodná pro určení právního režimu, ve kterém zákon poskytuje ochranu přehlasovaným vlastníkům jednotek (vzhledem k řadě novelizací zákona o vlastnictví bytů), mělo již společenství vlastníků právní subjektivitu či nikoliv. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné a je tak dána vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2010 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu