ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1647.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1647/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně M. N., zastoupené JUDr. Ivanem Matulou, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Nábřeží dukelských hrdinů 561, proti žalovaným 1) A. Ch., 2) R. Ch., zastoupených Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 303/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. září 2008, č. j. 12 Co 241/2008-226, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 16. ledna 2008, č j. 17 C 303/2005-202, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. září 2008, č. j. 12 Co 241/2008-226, se odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č j. 17 C 303/2005-202, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v jejich podílovém spoluvlastnictví, vypořádal je způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 12 Co 241/2008-226, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma nenapadeného výroku VIII) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozovali podle §237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3 o. s. ř. bez zákonného označení uplatněného dovolacího důvodu.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. září 2008.
Dovolatelé v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadli výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Jestliže směřovali dále žalovaní své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání v této části nevymezuje hmotně-právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Sami žalovaní žádnou právní otázku zásadního právního významu nevymezují, její případná existence se nepodává ani z obsahu dovolání a dovolací soud v dovolání neshledal ostatně nic, co by bylo z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Namítají-li dovolatelé v dovolání v obecné rovině, že nesouhlasí se „zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví“, dále s „hlediskem stanovení hodnoty celého sporu z hlediska peněžního“ a skutečností, že „oba soudy neakceptovaly a nehodnotily jejich námitky“, nemůže se jednat o otázky zásadního právního významu již s ohledem na zcela obecný charakter těchto námitek. Podrobný poukaz na přístup účastníků k mimosoudním snahám o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a aktivní roli právě žalovaných (oproti opačnému závěru odvolacího soudu) je pro způsob soudního rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v dané věci zcela bezvýznamný, když na ničem, co by se vztahovalo k jednání účastníků o likvidaci spoluvlastnictví před zahájením řízení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolatelé dále namítali, že je „reálné rozdělení podílového spoluvlastnictví poškozuje“.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183 nebo u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184). Ustanovení §142 odst. 2 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly posouzením, zda nemovitosti jsou dělitelné či nikoliv a závěry, ke kterým dospěly nejsou zjevně nepřiměřené.
Poukaz žalovaných na okolnost, že jim do vlastnictví v rámci rozděleného pozemku, jenž byl předmětem podílového spoluvlastnictví, byl přikázán nově vytvořený pozemek, na kterém jsou stavby, které nelze odstranit pro případné vybudování rodinného domu, není důvodný. Bez ohledu na skutečnost, že takový poukaz sám o sobě nemůže zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, dovolací soud dodává, že žalovaným byl přikázán pozemek parc. č. 1575/3, který zastavěn není, ale obklopuje pozemek parc. č. 1574, který je zastavěn stavbou, jež je ve spoluvlastnictví žalovaných. Takový postup nalézacích soudů nejenže není nepřiměřený, ale je zcela logický a správný. Poukaz na nemožnost výstavby rodinného domu žalovanými se ostatně míjí se zjištěním nalézacích soudů, opřených o tvrzení samotných žalovaných, že provádět výstavbu nehodlají a nedisponují ani stavebním povolením. S tím související vyjádření nesouhlasu s přikázáním uvedeného pozemku do vlastnictví žalovaných z důvodu, že se na tomto pozemku nachází studna, taktéž nemůže zakládat řešení otázky zásadního právního významu a jestliže sami žalovaní v dovolání zdůrazňují, že tuto studnu neustále užívají, pak přikázání pozemku, na kterém se tato studna nachází, do vlastnictví žalovaných, je zcela logické.
Pokud žalovaní dále v dovolání poukazovali na skutečnost, že „oba soudy vycházely z rámcové stanovené ceny znalcem a to v rozmezí 400 – 600,- Kč, což se nezakládá na pravdě“, pak tím jednak zpochybňují skutková zjištění nalézacích soudů, která u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhají přezkumu, přičemž současně není zřejmé, jak by se měla tato okolnost měla promítnout do poměrů souzené věci, když podle závěrů nalézacích soudů hodnota pozemků i celková výměra pozemků, které připadají žalobkyni a žalovaným, je shodná.
Dovolatelé výslovně napadli i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 1, 2 písm. a], c), §10 odst. 3, snížená na polovinu podle §14 odst. 1 ve spojení s §15 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 10 300,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovaným majícím postavení nerozlučných společníků povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usneseni k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu