ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2682.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2682/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce STAVEX Nový Bor, státní podnik v likvidaci , IČ: 005 56 530, se sídlem v Novém Boru, Lipová 693, zastoupeného JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovaným 1) S. P. , 2) L. Ž. , 3) J. H. , a 4) Ing. J. H. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 1436/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 18. ledna 2008, č. j. 73 Co 59/2007–364, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 11 C 1436/2001–271, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem zpevněné plochy označené v technické zprávě Ing. Jiřího Lišky S23/2003 označené jako A1, A2, A3, P1, P2, B2, B3, B4, B5, B6 dále výlučným vlastníkem stožárů venkovního osvětlení specifikovaných v příloze č. 3 technické zprávy Ing. Jiřího Lišky S23/2003, výlučným vlastníkem rozvodů NN s rozvodnicemi specifikovanými v příloze č. 7 technické zprávy Ing. Jiřího Lišky S23/2003, rozvodů dešťové kanalizace specifikované v příloze č. 4 technické zprávy Ing. Jiřího Lišky S23/2003, rozvodů vody, které jsou specifikovány v příloze č. 6 technické zprávy Ing. Jiřího Lišky S23/2003, přeložky sdělovacích kabelů, oplocení areálu, odlučovače ropných látek – LAPOLU III, vše na pozemku 939/1 zapsaného u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa na LV č. 2093 pro obec Nový Bor, katastrální území A.“, s tím, že „technická zpráva Ing. Jiřího Lišky S23/2003 je nedílnou součástí tohoto rozsudku“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).
Vyšel ze zjištění, že žalovaní mají ve spoluvlastnictví pozemek p. č. 939/1 o výměře 13.609 m2 – ostatní manipulační plocha, a to J. H. a Ing. J. H. každý id. 4/10 a S. P. a L. Ž. každá id. 1/10, dále ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně ze dne 17. července 2004, podle něhož zpevněné plochy A1, A2, A3, P1, P2, B2, B3, B4 a B5 jsou stavbami pevně zabudovanými do podloží a jsou samostatně využitelné, takže se jedná o samostatné nemovitosti, naproti tomu zpevněná plocha označená jako B6 je stavbou bez pevných základů. Jedná se o vodoměrnou šachtu, která je součástí vodovodního řadu a přípojky podmiňující užívání jiných staveb a pozemků ve vlastnictví žalobce. Jelikož ji nelze užívat samostatně, je součástí ostatních staveb žalobce. Z uvedeného znaleckého posudku vzal soud prvního stupně dále za prokázáno, že ostatní objekty, a to rozvody NN s rozvodnicemi, rozvody splaškové kanalizace a dešťové kanalizace, rozvody vody, přeložka sdělovacích kabelů, odlučovač ropných látek – LAPOL III, vyjma oplocení areálu, jsou podzemními stavbami či nadzemními stavbami bez základů, jejichž existence podmiňuje užívání hlavních staveb ve vlastnictví žalobce k průmyslové výrobě, nelze je využívat samostatně, takže jde o součásti a příslušenství hlavních průmyslových budov ve vlastnictví žalobce. Oplocení areálu je pak podle znaleckého posudku stavbou se samostatnými základy, která může být využívána samostatně, stejně tak i jako podmínka využití hlavních staveb, tedy jako její součást a příslušenství. Na základě uvedeného a poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že stavby, ohledně nichž bylo zjištěno, že mají samostatné základy a jsou pevně spojeny s podložím, jsou podle §119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi a dále, že s ohledem na znění §120 odst. 2 a §121 odst. 1 obč. zák., rozvody splaškové kanalizace, dešťové kanalizace, rozvody vody, přeložky sdělovacích kabelů, oplocení areálu a odlučovač ropných látek LAPOL II jsou součástmi hlavních průmyslových budov žalobce, případně příslušenstvím věcí hlavních, neboť slouží k jejich provozu a nemohou být od těchto hlavních staveb odděleny z toho důvodu, že případným oddělením by bylo znemožněno jejich užívání. Současně s tím přihlédl i k okolnosti, že právní předchůdce žalobce tyto stavby podle stavebního povolení vlastním nákladem postavil a v jeho prospěch byly kolaudovány a určeny spolu s jeho hlavními průmyslovými budovami k užívání. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl v plném rozsahu.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. ledna 2008, č. j. 73 Co 59/2007-364, rozsudek soudu prvního stupně, jehož nedílnou součástí je technická zpráva Ing. Jiřího Lišky S23/2003, ve výroku I. změnil tak, „že žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem zpevněné plochy označené v technické zprávě Ing. Jiřího Lišky S23/2003 jako A1, A2, A3, P1, P2, B2, B3, B4 a B5, se zamítá“, v ostatní části rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II., III., IV.), o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.) a dále o tom, že výrok „IV. rozsudku okresního soudu se zrušuje“ (výrok VI.).
Odvolací soud nejprve doplnil dokazování listinnými důkazy způsobem uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku a vzal za prokázáno, že dosud nedošlo k vydražení staveb na parcelách č. 931/1 a 931/2, dále 939/5, 939/6 a 939/8 zapsaných na LV č. 704. S ohledem na uvedené se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má na požadovaném určení, že žalované objekty postavené na pozemku p. č. 931/1 v k. ú. A. jsou v jeho vlastnictví, naléhavý právní zájem. Podle názoru odvolacího soudu je však v posuzovaném případě třeba vycházet z toho, co bylo žalovaným a jejich právnímu předchůdci, J. H., vydáno v rámci restitučního řízení. Z rozhodnutí Okresního úřadu v České Lípě ze dne 20. prosince 1996, sp. zn. PU – 612 – 3886/96 – 203, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 1996, č. j. 15 Ca 156/97–24, plyne, že se jednalo o stavební a pozemkové parcely v k. ú. A., mezi nimiž byl i pozemek p. č. 931/1. Z uvedených rozhodnutí Okresního úřadu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem však nevyplývá, že by žalovaným bylo s vydanými pozemky vydáno i jejich příslušenství včetně toho, že by jim bylo vydáno příslušenství nemovitosti, které zůstalo ve vlastnictví žalobce, avšak lze z nich dovodit, že pokud byly žalovaným vydány pozemky, byly jim vydány včetně jejich součástí.
S ohledem na uvedená zjištění odvolací soud, s přihlédnutím k judikatorně ustálené definici pojmů součást a příslušenství nemovitosti, podle níž součást věci přechází na nabyvatele hlavní věci ze zákona, zatímco k převodu příslušenství je zapotřebí v rámci převodu věci hlavní i písemný projev vůle k převodu příslušenství, a rovněž k závěrům učiněným ve znaleckém posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, dospěl k závěru, že zpevněné plochy označené jako A1, A2, A3, P1, P2, B3, B4 a B5 jsou součástí pozemku p. č. 939/1 a že tedy žalobce se nemůže úspěšně domáhat určení svého vlastnického práva k nim, protože pozemek p. č. 939/1 je ve vlastnictví žalovaných. Ačkoliv znalecký posudek hodnotí uvedené zpevněné plochy jako stavby se základy, neboť jsou pravděpodobně konstrukčně řešeny tak, že jejich spodní část bezpečně přenáší do podloží zatížení vyvozované vlastní konstrukcí a užitným zatížením, když plochu A1 označuje jako plochu přístupovou a příjezdovou, plochu A2 jako parkoviště, plochu A3 jako chodník, plochy A4 a P1 jako přístupové a příjezdové plochy, plochu P2 jako manipulační a odstavnou plochou pro motorová vozidla, plochu B2 jako provozně náležející ke skladové ploše, B3 jako plochu sloužící k zásobování stavby, B4 jako chodník a jednu z možných přístupových cest, současně s tím znalecký posudek označuje tyto konstrukce jako zpevněné plochy předmětné pozemkové parcely a jako úpravy pozemku. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na uvedené závěry znaleckého posudku a na definici toho, co je součástí pozemku, podle níž odstranění povrchových úprav, které jsou funkčně a fyzicky s pozemkem spojeny a které jsou důsledkem lidské činnosti, bude mít za následek znehodnocení pozemku, výše uvedené zpevněné plochy jsou součástí sporného pozemku p. č. 939/1. Žalobce se tak nemůže úspěšně domáhat určení svého vlastnického práva k nim, protože pozemek p. č. 939/1 je ve vlastnictví žalovaných, takže závěr soudu prvního stupně je v této části nesprávný.
Pokud jde však o charakter plochy označené jako B6 - strop objektu na vodovodní síti vystupující na úroveň terénu pouze stropní deskou s poklopem - tento je třeba posoudit společně s rozvody vody, které jsou podzemní stavbou s objekty na síti, jimiž jsou vodovodní šoupata, vodoměrné šachty a zemní hydrant, zásobující nejméně budovu na stavebním pozemku p. č. 939/11, ale pravděpodobně i budovy na stavebních pozemcích p. č. 939/4, 939/10 a 931/2. K týmž závěrům, jako u vodovodní sítě a jejích objektů dospěl odvolací soud i v případě sítí rozvodů splaškové a dešťové kanalizace s objekty vstupních šachet a vpustí, které jsou určeny k odvádění splaškových vod z budovy na pozemku p. č. 931/2, dešťové vody z její střechy a dešťové a splaškové vody ze zpevněných ploch. Za součást zmíněné kanalizace, jakožto objekt bez základů, je třeba považovat i objekt odlučovače ropných látek – LAPOL – sloužící k separaci ropných látek z kanalizací odváděných dešťových vod, který je na tuto kanalizaci napojen. Stejný závěr ohledně podzemní stavby pak odvolací soud učinil i ohledně rozvodů NN s rozvodnicemi umístěnými na fasádách budov a u přeložek sdělovacích kabelů, které jsou podzemním vedením. Bylo-li judikováno, že kanalizační a vodovodní přípojky nejsou součástí pozemku, v němž jsou umístněny, nemohou být součástí pozemku žalovaných p. č. 939/1, nýbrž jedná se o příslušenství budov ve vlastnictví žalobce. Co se týče rozvodů dešťové vody s odlučovačem ropných látek, tyto jsou příslušenstvím pozemku žalovaných, nicméně nedošlo-li v rámci dohody o vydání pozemků k výslovnému projevu vůle ohledně převodu příslušenství nemovitosti, nelze je považovat za vlastnictví žalovaných, nýbrž žalobce. Uvedené platí i pro venkovní osvětlení sestávající z 10 sloupů osvětlujících různé části areálu se základy postavenými na různých pozemcích a oplocení, které jsou vedlejšími stavbami a nikoliv součástmi pozemků, na nichž jsou postaveny, nýbrž jejich příslušenstvím, které do vlastnictví žalovaných či jejich právního předchůdce při absenci výslovného písemného projevu vůle nemohlo přejít. Ze shora uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně toliko částečně a ve zbytku rozhodl tak, jak je v citovaném výroku jeho rozsudku uvedeno.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho měnící části ve věci samé a v příslušné části týkající náhrady nákladů řízení, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává jej z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že znaleckými posudky bylo zjištěno, že zpevněné panelové plochy, komunikace, parkoviště, rampa atd. mají znaky nemovité stavby, že žalobce jednoznačně prokázal, že veškeré stavby, které jsou předmětem žaloby, jím byly, resp. jeho právním předchůdcem, vybudovány a do současné doby jsou zapsány v obchodním rejstříku v rámci základního jmění žalobce, což nebylo soudy obou stupňů zpochybněno. Ačkoliv žalobce souhlasí s výkladem pojmu příslušenství provedeným odvolacím soudem, nesouhlasí s jeho výkladem pojmu součástí pozemku p. č. 939/1. Připouští polemiku ohledně ploch zpevněných betonovými panely, má však za to, že tak již nelze činit v případě místní komunikace, která je silnicí v pravém slova smyslu, s jiným podložím a povrchem, který tvoří asfalt, sloužící k dopravě, a to zejména těžké techniky k jednotlivých stavbám žalobce, k příjezdu a otáčení. Skutečnost, že se jedná o komunikaci – silnici, je zřejmá i z existence věcného břemena průjezdu zřízeného ve prospěch žalobce na pozemku žalovaných. Konečně i technická zpráva Ing. Lišky rozlišuje u částí A1, A2 a A3 povrch – asfalt. Podle názoru dovolatele „je tedy naprosto zřejmé, že se jedná o silnici, která je pak z hlediska silničního zákona místní komunikací a jako taková je samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. Odkazuje v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 a v něm přijaté stanovisko, že místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. Dovolatel na základě toho vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci týkající se výkladu §120 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu. Namítli, že nesouhlasí s klasifikací způsobu využití pozemku p. č. 939/1 provedenou žalobcem tak, že se jedná o ostatní plochu se způsobem využití silnice pod kódem 32, což jsou silnice I. až III. třídy a do druhu pozemku ostatní plochy se způsobem využití ostatní komunikace vedené pod kódem 33, kde jsou zařazeny místní a účelové komunikace včetně parkovacích ploch, veřejných prostranství, chodníků a parkových cest, když z výpisu z příslušného listu vlastnictví katastru nemovitostí vyplývá, že se v daném případě jedná o ostatní plochu se způsobem využití manipulační plocha. Žalovaní dále projevili nesouhlas s tvrzením žalobce, že skutečnost, že se v posuzovaném případě jedná o komunikaci – silnici, je zřejmá z existence věcného břemena průjezdu zřízeného ve prospěch žalobce přes sporný pozemek. Účelem zřízeného věcného břemena bylo zajištění přístupu ke stavbám a jejich užívání, přičemž pozemkový úřad, který věcné břemeno zřizoval, se řídil právním názorem soudu uvedeným v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 16 Ca 21/99 – 43, v němž bylo vyloženo, co je způsobilý předmět občanskoprávních vztahů a co je součástí věci jiné. Podle názoru žalovaných z věcného břemene, které bylo zřízeno ve prospěch vlastníků staveb na stavebních parcelách 931/1, 931/2, 939/3, 939/5, 939/6, 939/8, 939/9, 939/10, 939/11, „vyplývá, že se nejedná ani o účelovou veřejnou komunikaci, neboť se jedná o uzavřený okruh osob – vlastníků nemovitostí shora uvedených, uzavřených oplocením z přístupové veřejné komunikace“. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. ledna 2008.
Vzhledem k tomu, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v části výroku ve věcí samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním do prvně uvedené části výroku rozsudku, v rámci níž odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soud v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy v sešitu 6, ročník 1996, s. 284) při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2 o. s. ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení). Dovolací soud nemůže přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu v případě, že by jejich nesprávnost měla vyjít najevo až z důkazů provedených v dovolacím řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 576).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací námitky žalobce směřují toliko k prokázání skutečnosti, že část zpevněných ploch na pozemku žalovaných p. č. 939/1 v k. ú. A., které jsou označeny ve znaleckém posudku jako A1, A2 a A3, nelze považovat za pouhé povrchové ztvárnění, a tedy součást uvedeného pozemku, nýbrž že představují místní komunikaci vedoucí přes zmíněný pozemek, která by ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4518) měla být samostatnou věcí ve smyslu občanského práva.
Tvrzení, že zmíněné zpevněné plochy představují místní komunikaci, je třeba považovat za novou skutečnost, neboť v rámci řízení před soudy obou stupňů žalobcem nebyla tvrzena a soudy obou stupňů ani nebyla zjištěna. S ohledem na ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. a výše uvedenou judikaturu se pak Nejvyšší soud touto dovolací námitkou žalobce v rámci dovolacího přezkumu nemohl zabývat a podrobit právní závěry odvolacího soudu přezkumu, neboť jejich nesprávnost žalobce spojuje výlučně s okolností, že uvedené plochy mají charakter místní komunikace.
Dovolací soud k věci dodává, že rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci nespočívá. Dovolací soud v rozsudku ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4005) vyložil, že aby určitá stavba byla stavbou ve smyslu občanského práva (občanskoprávních předpisů) a nebyla pouhou součástí pozemku, na němž byla vystavěna, musí být způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba.
Podle §2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb. (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, se pozemky člení podle druhů na ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy. Podle charakteristiky druhu pozemků pro účely katastru nemovitostí - Příloha 1 k vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, jsou „ostatní plochy“ vymezeny mimo jiné jako dráhy, dálnice, silnice, ostatní komunikace, manipulační plochy. Uvedené pojmy tak představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku (v daném případě ostatní plochu) a představují určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 2 Cdon 1414/1997, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 1).
Odvolací soud v předmětné věci vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č. 939/1 je v katastru nemovitostí zapsán jako ostatní plocha se způsobem využití manipulační plocha. Ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně ze dne 17. 7. 2004 se pak podává, že zpevněné plochy A1, A2, A3, ve vztahu ke kterým dovolatel namítá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, jsou složeny ze 150 mm podkladní vrstvy ze štěrkopísku, 200 mm podkladní vrstvy ze štěrkodrti, 100 mm penetračního hrubého makadamu a živičného uzavíracího nátěru (se shodným podkladem ze štěrkopísku a štěrkodrti u ploch P1, P2, B2, B3, B4 a B5 pouze s odlišnou tloušťkou). Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že předmětné zpevněné plochy vznikly vrstvením jednotlivých stavebních materiálů, čili stavební činností – zpracováním a ztvárněním pozemku. Jestliže na základě těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že se nejedná o výsledky stavební činnosti, které by mohly být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, ale jde o součást pozemku, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou a zakládající nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, dovolací soud dovolání žalobce, směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Směřovalo-li dále dovolání žalobce výslovně i do části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je nepřípustné. V tomto ohledu dovolací soud odkazuje na konstantní judikaturu, podle níž „proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné“ (k tomu srovnej např. usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým č. 4).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a ze skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly .
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu