ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2810.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2810/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce E. G. , zastoupeného Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Masarykovo náměstí 159, proti žalované M. J. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 36/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. ledna 2008, č. j. 12 Co 666/2007-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. ledna 2008, č. j. 12 Co 666/2007-123, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2007, č. j. 3 C 36/2006-96, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem rozestavěného rodinného domu postaveného na pozemku st. parc. č. 267 a rozestavěné garáže postavené na pozemku st. parc. č. 268, jež jsou zapsány u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Jeseník, na LV č. 176 pro obec K. n. V. a kat. území K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou ze dne 20. 3. 1995 žalovaná nabyla od prodávajícího M. R. vlastnictví pozemků parc. č. 671/8 – ostatní plocha, jiná plocha a parc. č. 753/6 – louka v kat. území K. za sjednanou kupní cenu 77.290,- Kč, kterou prodávajícímu zaplatil před podpisem smlouvy žalobce. Městský úřad v Javorníku rozhodnutím ze dne 17. 8. 1995, č. j. 1879/95-236/Za, povolil žalované jako stavebnici stavbu rodinného domu a garáže na pozemku parc. č. 753/6. V katastru nemovitostí na LV č. 176 pro obec K. n. V. a kat. území K. je jako vlastník sporných nemovitostí vedena žalovaná. Úmysl postavit rodinný dům pojal žalobce, který také dojednal koupi označených pozemků a tyto zaplatil. Protože v té době byl cizím státním příslušníkem (státní občanství České republiky opětovně získal 23. 8. 2000) a nemohl zde podle tehdy platných právních předpisů nabývat vlastnictví k nemovitostem, kupní smlouvu ohledně pozemků uzavřela žalovaná, s níž žalobce žil ve družském vztahu, který podle žalobce skončil v roce 2005, a ta také požádala o vydání uvedeného stavebního povolení. Stavbu prováděl žalobce sám za bezplatné pomoci svých rodinných příslušníků. Žalobce vozil některý stavební materiál ze SRN, kde pracoval, jinak při svých odjezdech do SRN ponechával žalované finanční prostředky v německých markách, z nichž žalovaná platila stavební materiál a stavební práce. Žalovaná se vlastní prací na stavbě podílela jen výjimečně, podílela se však na ní finančně částkou 600.000,- Kč, kterou získala od své matky. Soud neuvěřil svědkyni V. B., která potvrzovala tvrzení žalované, že jejím úmyslem bylo vlastnit předmětné nemovitosti, s tím, že výpověď této svědkyně byla v protikladu s ostatními provedenými důkazy. Soud prvního stupně žalobě vyhověl z důvodu, že v daném případě bez ohledu na to, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, je stavebníkem v občanskoprávním smyslu žalobce, který se na stavbě rodinného domu a garáže podílel vlastní prací a stavbu financoval z vlastních prostředků s úmyslem být jejich vlastníkem, neboť „v době vzniku stavby dle devizového zákona č. 528/1990 Sb. účinného do 1. 10. 1995 a dle devizového zákona č. 219/1995 Sb. s ohledem na skutečnost, že až do roku 2000 nebyl státním občanem České republiky, nemohl koupit pozemek v České republice a nemohl se stát stavebníkem domu a garáže na cizím pozemku v České republice“. Soud prvního stupně uvedl, že „vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil, jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, kdo stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení.“ Žalovaná se podílela finančně na stavbě až poté, kdy stavba již vznikla jako věc v právním slova smyslu, což muselo být nejpozději 29. 4. 1996, kdy byla prováděna montáž oken, a musela tak být dokončena hrubá stavba domu.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 12 Co 666/2007-123, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Pokud jde o právní posouzení věci, podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně vycházel z příslušných ustanovení devizového zákona č. 219/1995 Sb. ve znění platném do 31. 7. 2000, který však na zjištěný skutkový stav nepřiléhavě interpretoval. Odvolací soud s poukazem na §1 a §17 citovaného zákona dovodil, že bylo-li najisto postaveno, že stavba jako věc v právním slova smyslu vznikla postavením hrubé stavby nejpozději 29. 4. 1996 a žalobce nabyl státní občanství České republiky 23. 8. 2000, přičemž v roce 1996 neměl na území České republiky trvalý pobyt, žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a to z důvodu omezení zakotveného v devizovém zákoně. Dále uvedl, že i když žalobce stavěl s úmyslem být vlastníkem stavby, šlo jen o jeho subjektivní pocit, „navenek stavěl pro žalovanou, která byla jeho družkou, pozemek byl v jejím vlastnictví a evidentně dala souhlas s provedením stavby, na které se posléze podílela a byla stavebníkem ve veřejnoprávním smyslu“. Bylo by obcházením devizového zákona, pokud by žalobce byl určen vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť ten nestanoví, že nabytím státního občanství lze zpětně nabýt i vlastnického práva. Je nerozhodné, že dosud nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, protože vznik stavby není totožný s její stavební dokončeností.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že určovací výrok rozsudku se musí vztahovat k určitému časovému okamžiku, v daném případě ke dni vyhlášení rozsudku, a že tedy k tomuto dni je třeba zkoumat, zda žalobci svědčí titul nabytí vlastnického práva a zda jeho nabytí a existenci nebrání jakákoli překážka. Odvolací soud učinil správný závěr, že žalobce byl faktickým stavebníkem, jeho úmysl být vlastníkem stavby však nesprávně hodnotil jen jako jeho „subjektivní pocit“. Tento závěr nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Žalobce naopak svůj „subjektivní pocit“ postavit si dům pro sebe odpovídajícím způsobem navenek projevoval. Je logicky vyloučeno, aby odvolací soud na jedné straně dospěl k závěru, že nebýt toho, že žalobce byl cizozemcem bez trvalého pobytu na území České republiky, stal by se vlastníkem stavby a na druhé straně tím učinil závěr, že vlastníkem stavby se stala žalovaná. Dále poukázal na to, že devizový zákon ani jiný právní předpis cizozemcům v rozhodné době nezakazoval stavět nemovitosti „(myšleno jako skutečným stavebníkům)“ a situaci, kdy cizozemec bez trvalého pobytu stavbu skutečně zhotoví, nijak neupravuje. Podle názoru žalobce §17 devizového zákona se nedotýká skutečného vzniku vlastnického vztahu k nově vybudovaným stavbám. Pokud překážka stanovená devizovým zákonem odpadla, musí být existující vlastnické právo žalobce uznáno. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl. Ztotožnila se s právním posouzením věci odvolacím soudem. Podle žalované je pro rozhodnutí „rozhodný stav v době, kdy k předmětné právní skutečnosti zakládající případné nabytí vlastnického práva došlo, nikoli zda byly tyto podmínky splněny později, či dokonce až ke dni rozhodování soudu“. Žalobce si byl dobře vědom existence omezení vyplývajících z devizových předpisů, proto jeho případný úmysl stát se vlastníkem označených pozemků a staveb by byl z hlediska §39 ObčZ právně irelevantní.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.(dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že není-li ve výroku rozhodnutí soudu, jímž se určuje vlastnické právo určité osoby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., stanoveno jinak, jde o určení k době, kdy soud rozhoduje. To ostatně odpovídá §154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. V dané věci je tedy rozhodující, zda byl žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí v době rozhodnutí odvolacího soudu. S řešením uvedené otázky však nutno začít od okamžiku vzniku předmětných rozestavěných staveb (dále jen „staveb“) jako věcí způsobilých být předmětem občanskoprávních vztahů, t.j. nejpozději k 29. 4. 1996. Aby mohl být žalobce považován za vlastníka staveb v době rozhodování nalézacího soudu, musel by to být on, kdo vlastnictví ke stavbám v uvedené době nabyl a pak si je uchoval, anebo by je musel nabýt posléze převodem od osoby, která se nejpozději k uvedenému datu stala jejich vlastníkem (popř. od jejího právního nástupce), nebo by na něj vlastnictví muselo přejít na základě jiné právní skutečnosti. Odvolací soud dovodil, že výlučným vlastníkem (vlastnicí) staveb se k uvedenému datu stala a zůstala žalovaná. K tomu ovšem neuvedl konkrétní právní důvod nabytí vlastnictví, nicméně lze usuzovat na to, že za něj považoval originární vytvoření stavby. Skutkový závěr odvolacího soudu, že „žalobce navenek stavěl pro žalovanou“, však není podpořen odkazem na učiněná konkrétní skutková zjištění či konkrétní důkazy, z nichž by to mělo vyplývat (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná se také nemohla stát výlučnou vlastnicí staveb, neboť podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, na něž odvolací soud odkázal, to byl žalobce, kdo do doby vzniku předmětných staveb jako stavebník stavby financoval, budoval je z vlastního materiálu a podílel se na nich vlastní prací s úmyslem být jejich vlastníkem. Z hlediska určení vlastníka stavby pak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nejsou relevantní argumenty použité odvolacím soudem ve prospěch žalované, a to že zastavěný pozemek byl její, že dala souhlas s provedením staveb, na nichž se posléze podílela a že byla stavebníkem ve veřejnoprávním smyslu, neboť podle dlouhodobě ustálené praxe soudů je rozhodné, kdo staví fakticky s úmyslem stavět pro sebe.
Podle názoru dovolacího soudu tak na základě uvedené argumentace nelze dospět k závěru, že se žalovaná stala výlučnou vlastnicí staveb. K takovému závěru nevede ani argumentace ustanovením §17 odst. 1 devizového zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 482/2001 Sb., neboť sama nemožnost, aby žalobce jako cizozemec legalizoval své vlastnictví ke stavbám, jež vybudoval na pozemku, který mu nepatřil, neodůvodňuje bez dalšího nabytí staveb žalovanou.
Jestliže odvolací soud postavil své rozhodnutí v podstatě jen na tom, že žalobce nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí, protože jejich vlastnicí je žalovaná, je takovéto rozhodnutí po právní stránce nesprávné. Proto dovolacímu soudu nezbývá, než aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.), v němž odvolací soud bude řešit otázku, jíž se dosud nezabýval, kdo jiný než žalovaná se stal vlastníkem předmětných staveb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu