ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2915.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2915/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce F. P. , zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo náměstí 30, proti žalovaným: 1) Z. M. , a 2) A. M. , o odstranění zdi, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 14/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2007, č. j. 12 Co 611/2006-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 13 C 14/2005-95, zamítl žalobu, „že žalovaní jsou povinni odstranit zeď na pozemku žalobce a uvést pozemek do původního stavu“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. října 2007, č. j. 12 Co 611/2006-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. října 2007.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – založil své rozhodnutí na závěru, vyplývajícím ze skutkových zjištění, že zeď zbudovaná žalovanými, jejíhož odstranění se žalobce domáhá, nestojí na pozemku žalobce.
Dovolatel kritiku právních závěrů zakládá na přesvědčení, že odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a z nich učinil nesprávné právní závěry. Jeho argumentace pak směřuje k přesvědčení, že zeď, jejíhož odstranění se domáhá, se nachází na jeho pozemku, čímž fakticky došlo podle jeho vlastního měření k neoprávněnému „přihrazení“ 8 m2 plochy jeho pozemku k pozemku žalovaných.
Odvolací soud ze skutkového zjištění, že sporná zeď se nenachází na pozemku žalobce, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se nejedná o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a žalobce se tak nemůže domáhat ochrany podle tohoto ustanovení s požadavkem na její odstranění. V návaznosti na to dovodil, že další požadavek žalobce – uvedení pozemku, z něhož má být zeď odstraněna, do původního stavu – nemá oporu v hmotném právu (§126 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel polemizuje právě se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, kdy na základě odlišného hodnocení provedených důkazů dospívá k názoru, že sporná zeď zbudovaná žalovanými se nachází na pozemku žalobce. Na tomto skutkovém základě pak činí právní závěr o tom, že se v posuzované věci jedná o neoprávněnou stavbu.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku neoprávněnosti stavby, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání tak neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, rozhodnutí odvolacího soudu není ostatně ani v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že sporná zeď se nenachází na pozemku žalobce, a žalobce se tak nemůže domáhat jejího odstranění. Jestliže žalovaný netvrdil existenci jiné skutečnosti rozhodné pro neoprávněnost výstavby sporné zdi, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že se nejedná o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák.
Namítal-li dále dovolatel proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že považuje za nesprávné jeho poměřování hypotetické pozemkové ztráty žalobce v rozsahu 4 m2 s celkovou výměrou pozemku žalobce 5.461 m2 a taktéž argument, že žalobce svůj pozemek léta neobhospodařuje, tyto námitky nemohou mít vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, neboť na uvedených skutkových zjištěních (byť je odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl) není jeho rozsudek založen. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že jeho právní závěr o tom, že sporná zeď není neoprávněnou stavbou a že žalobce se tudíž nemůže domáhat jejího odstranění, vychází ze skutkového zjištění, že zeď není postavena na pozemku žalobce. Závěry odvolacího soudu o rozsahu hypotetické ztráty pozemku žalobce podpořené konstatováním, že žalobce svůj pozemek již léta neobhospodařuje, tak byly z tohoto pohledu již nadbytečné.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, případně místním šetřením, ke spolehlivému prokázání skutečného průběhu hranice mezi pozemky účastníků a namísto toho vycházel toliko ze znaleckého posudku Ing. Hakla, který byl proveden v rámci předchozího řízení, proběhlého u soudu prvního stupně mezi týmiž účastníky ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 271/96 a s jehož závěry dovolatel nesouhlasí.
Tím, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu (a rovněž tak i soudu prvního stupně), že v řízení neprovedl jím navržený konkrétní důkaz, vystihuje dovolací důvod [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že odvolací soud zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V daném směru dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu – k tomu srovnej např. u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3339, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétních důkazů v souzené věci, otázkou zásadního právního významu zjevně není. I kdyby v případě neprovedení navržených důkazů šlo o výtku důvodnou, jednalo by se o vadu řízení, která není důvodem k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418-419, pod pořadovým č. 121). Námitky proti skutkovým zjištěním soudu nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu