ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3074.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3074/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně: Maschinenfabrik NIEHOFF (CZ), s. r. o. , se sídlem v Nymburce, Pražská ulice 546/5, zastoupené JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Bachmačské nám. 334/6, IČ: 261 86 861, proti žalované: TIM Praha, a. s. , se sídlem v České Brodě, Palackého 1352, zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 1661, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 261/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2008, č. j. 29 Co 669/2007-1680, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 160,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Lenky Smolíkové, LL.M.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č. j. 5 C 261/2001-1570, uložil žalovanému povinnost vyklidit nemovitosti specifikované ve výrokové části rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 29 Co 669/2007-1680, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., a to jen tehdy, šlo-li by o řešení právní otázky.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolání je prakticky reprodukcí skutkových okolností dlouhodobých sporů mezi účastníky, což dovolatelka potvrzuje poukazem na skutečnost, že „rozhodnutí obou stupňů ignorují skutkový a skutečný stav věci“. Poukazovala-li žalovaná na skutečnost, že v dřívějším období měla žalobkyně (cca do roku 2003 podle dovolacích tvrzení) užívat pro svou podnikatelskou činnost věci, jejichž vyklizení se žalobou domáhá, není zřejmé, jakým způsobem by se tato okolnost měla promítnout do poměrů souzené věci, jestliže soud prvního stupně rozhodoval dne 12. prosince 2006 a podle §154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Ostatně ani případné užívání věcí žalované žalobkyní této nebrání domáhat se vyklizení nemovitostí, ve kterých se tyto věci nacházejí. Dovolací námitka poukazující na skutečnost, že žalovaná nemůže provést vyklizení předmětných věcí, proto, že žalobkyně „tyto věci evidentně neoprávněně zadržuje a tyto věci dobrovolně nevydá“ se míjí se skutkovými zjištěními soudů, neboť tyto neučinily zjištění, že by žalobkyně věci žalované zadržovala a odmítala je vydat, ale naopak vyšly ze zjištění, které v dovolacím řízení nepodléhá přezkumu, že žalovaná nemá žádný právní titul k užívání nemovitostí a věci z nich odmítá vyklidit.
Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení, která činí podle §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“) částku 6 000,- Kč sníženou ve smyslu §10 odst. 3 a §14 odst. 1, §15 odst. 1 vyhlášky na částku 3 000,- Kč a dále sníženou podle §18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % na částku 1 500,- Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalované) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 1 800,- Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 360,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalobkyně činí 2 160,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 160,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnosti usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu