ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3357.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3357/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce Z. R., zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 14/16, proti žalované J. H., zastoupené JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého 223/5, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 1251/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2008, č. j. 22 Co 609/2007-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 23 002,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Jiřího Sobotky.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. května 2007, č. j. 8 C 1251/2003-195, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „pozemku p. č. 313/2 o výměře 5 267 m2 - orná půda, pozemku p. č. 313/3 o výměře 692 m2 - orná půda a pozemku p. č. 313/4 o výměře 692 m2 - orná půda, nemovitostem zapsaným na LV č. 1018 pro katastrální území a obec Choťánky u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk“ (výrok I. rozsudku). Do vlastnictví žalobce přikázal pozemek „p. č. 313/3 o výměře 3 330 m2, v katastrálním území a obci Chotinky, nově vzniklý dle geometrického plánu číslo 227-25/2006 znalce ing. Lubomíra Čecha ze dne 21. 2. 2006“, který učinil nedílnou součástí a přílohou rozsudku (výrok II. rozsudku) a do vlastnictví žalované přikázal pozemek „p. č. 313/2 o výměře 3 331 m2, v katastrálním území a obci Choťánky, nově vzniklý dle geometrického plánu číslo 227-25/2006 znalce ing. Lubomíra Čecha ze dne 21. 2. 2006“, který učinil nedílnou součástí a přílohou rozsudku (výrok III. rozsudku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI. rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. března 2008, č. j. 22 Co 609/2007-234, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalované k dovolání tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. března 2008.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné jen pro řešení otázek právních, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Dovolatel spatřoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mimo jiné v okolnosti, že nalézací soudy při vypořádání podílového spoluvlastnictví nepřihlédly k účelnému využití věci z důvodů specifikovaných v dovolání.
Podle §142 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) provedly vypořádání rozdělením věci, přičemž v rámci tohoto postupu jim dovolatel vytýká, že nepřihlédly k účelnému využití věci. Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku ze dne 30. září 1966, sp. zn. 4 Cz 79/66, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1967, sešit 2, pod pořadovým č. 16, vyložil, že hledisko účelného využití věci se uplatní pouze při přikázání věci některému z dosavadních spoluvlastníků, přičemž ke stejnému závěru se Nejvyšší soud České republiky přihlásil v usnesení ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 184. Potud námitka není důvodná, přičemž z obsahu dovolání není ani zřejmé, jakým způsobem by se měla promítnout do poměrů souzené věci, neboť dovolatel argumentaci vztahující se k této námitce tvrzeného nesprávného právního posouzení věci nijak nerozvádí. Z dovolání ostatně není ani patrno, jestli žalobce zpochybňuje samotnou dělitelnost předmětu spoluvlastnictví nebo pouze okolnost, že pozemek parc. č. 313/2 měl být přikázán do vlastnictví jemu a nikoliv žalované.
Dovolací soud vychází ze závěrů ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183 nebo u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184). Ustanovení §142 odst. 2 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Uvedené závěry pak platí nejenom pro posouzení samotné dělitelnosti předmětu spoluvlastnictví, ale také pro úvahu, kterému z dosavadních spoluvlastníků budou jednotlivé části dosud společné věci přikázány.
U dělitelnosti pozemků se vychází mimo jiné z hledisek územního plánování, přístupu ke komunikacím a účelného technického řešení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 6. listopadu 1970, sp. zn. 2 Cz 47/70, uveřejněný v systému Lex Data). Dále je nutno zohledňovat polohu pozemků, jejich tvar i celkovou plochu (k tomu srovnej Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, sešit 7, pod pořadovým č. 54). Lze-li pak pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti nebo tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci (k tomu srovnej např. r ozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 8, str. 296).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že proti rozdělení pozemků neměl námitky odbor výstavby a územního plánování Městského úřadu v Poděbradech, rozdělením opírajícím se geometrický plán vznikly dva pozemky prakticky totožné výměry (s rozdílem 1 m 2) se shodnou půdní bonitou a s napojením obou pozemků na stejné veřejné komunikace, přičemž i hodnota obou pozemků je shodná. Závěr nalézacích soudů o dělitelnosti předmětu spoluvlastnictví tak zjevně není nepřiměřený. Ostatně i sám žalobce prostřednictvím své tehdejší zástupkyně v rámci závěrečného návrhu učiněného u jednání odvolacího soudu dělitelnost předmětu spoluvlastnictví nezpochybňoval a spor mezi účastníky se týkal pouze toho, který z nově vzniklých pozemků má být přikázán tomu kterému z účastníků do jeho výlučného vlastnictví.
Při úvaze o tom, kterému z účastníků bude přikázán ten který pozemek s novým parcelním číslem, zohlednily skutečnost, že na pozemku přikázaném žalobci byla jím bez souhlasu žalované vybudována neoprávněná stavba a je namístě, aby žalobce nesl náklady spojené s jejím odstraněním. Současně učinily závěr, že žalobcem tvrzený příslib vlastníka sousedního pozemku parc. č. 326/1 o odprodeji tohoto pozemku žalobci dán nebyl. Jestliže pak žádné další rozhodné skutečnosti pro úvahu o přikázání pozemků některému z účastníků nebyly v řízení tvrzeny a nevyšly ani v průběhu řízení najevo, opětovně není úvaha nalézacích soudů o přikázání pozemků účastníkům zjevně nepřiměřená.
Žalobce v dovolání dále spatřoval otázku zásadního právního významu v okolnosti, že soudy neprovedly vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu. Uvedená okolnost však nemůže zakládat posouzení otázky zásadního právního významu již z toho důvodu, že žalobce žádným způsobem neuvádí, jakým způsobem by se mělo tvrzené pochybení nalézacích soudů promítnout do poměrů souzené věci. Dovolatel v dané souvislosti totiž toliko konstatuje, že smyslem vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu je vyřešení všech vztahů, které se vytvořily mezi podílovými spoluvlastníky v souvislosti s existencí podílového spoluvlastnictví.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe, podle kterých v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze zohlednit investice do společné věci, jež byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků. Jestliže spoluvlastník vůči druhému spoluvlastníku uplatňuje požadavek na zaplacení odpovídající části investovaných finančních prostředků formou návrhu nebo vzájemného návrhu, jedná se o tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví (k tomu srovnej např. R 40/70 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). V případě, že se účastník domáhá, aby mu příslušná část investovaných prostředků byla druhým účastníkem řízení zaplacena (uplatňuje vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu), o takovém nároku musí soud rozhodnout vždy samostatným výrokem (k tomu srovnej např. R 46/91 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3380).
Žalobce v průběhu řízení vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu neuplatnil; ostatně i kdyby z jeho strany takový nárok uplatněn byl a nebylo o něm soudy rozhodnuto, jednalo by se toliko o vadu řízení, která by nezakládala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel dále soudům vytýkal, že neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem a výslechem znalce, jenž zpracoval v průběhu řízení znalecký posudek, čímž uplatnil dovolací důvod spočívající ve vadě řízení (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Byť dovolatel tuto námitku zjevně pojí s jeho výhradami vůči skutkovým zjištěním nalézacích soudů ohledně dělitelnosti předmětu spoluvlastnictví a stanovení obecné ceny pozemků, obsahově odvolacímu soudu (a též soudu prvního stupně) vytýká, že zatížil řízení vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takto tvrzená vada přípustnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky - http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení výslechu znalce a neprovedení revizního znaleckého posudku v konkrétním sporu takovou otázkou zjevně není. K této dovolatelem tvrzené vadě by ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mohlo být přihlédnuto pouze v případě přípustného dovolání, o které se v souzené věci nejedná.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 19 030,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 1, 2 písm. c), §10 odst. 3, snížená na polovinu podle §14 odst. 1 ve spojení s §15 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 19 330,- Kč. Žalované vedle odměny za zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů dále náleží rovněž podle §137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 3 672,70 Kč. Náklady dovolacího řízení na straně žalované činí celkem 23 002,70 Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 23 002,70 Kč do tří dnů od právní moci usneseni k rukám zástupce žalované JUDr. Jiřího Sobotky (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu