ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3418.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3418/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) A. B. , a b) Z. B. , zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Zahradnická 140, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Miroslavou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, čp. 39, o odstranění stavby a vyklizení části pozemku, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 57/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 19 Co 303/2009–172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Miroslavy Štěpánkové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 2009, č. j. 14 C 57/2007-115, uložil žalovanému povinnost „vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobcům část pozemku parc. č. 19 v katastrálním území K. v místech před zděným plotem vymezeným na protokolu o vytyčení hranice pozemku ze dne 27. 7. 2005 body 63-31, 63 – 32 a 63 – 33 do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.), zamítl žalobu, „že žalovaný je povinen odstranit stavbu dřevěného oplocení s betonovou podezdívkou, nacházející se na pozemku parc. č. 19 v místech u pozemku parc. č. 25 v katastrálním území K.“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců a žalovaného rozsudkem ze dne 25. března 2009, č. j. 19 Co 303/2009 – 172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odstavce 3 citovaného ustanovení a navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalovaného tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666)
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Kritika právního závěru odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalovaného je založena výhradně na polemice se skutkovými zjištěními, o která odvolací soud závěr o vydržení opřel, neboť dovolatelé tvrdí, že odvolací soud tuto otázku nesprávně hodnotil podle faktického stavu, který nastal po uplynutí vydržecí doby. Dovolatelé tak vytýkají odvolacímu soudu, že uvedený závěr učinil na základě nesprávných skutkových zjištění. Jejich dovolání je (jak zjevně vyplývá z jeho obsahu) ovšem toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudů na základě odlišného hodnocení důkazů.
Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech dospívají k jinému názoru na posouzení důvodnosti jimi uplatněného nároku, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňují tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a v dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokáta za jeho právní zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 1.060,- Kč, celkem tedy 6.360,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu