ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3929.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3929/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, proti žalovaným 1) F. M., a 2) A. M., zastoupeným Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, o uložení povinnosti strpět provedení stavebních prací, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 365/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2010, č. j. 8 Co 692/2009-298, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2010, č. j. 8 Co 692/2009-298, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. března 2009, č. j. 13 C 365/97-253, ve znění usnesení ze dne 4. června 2009, č. j. 13 C 365/97-271, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 13 C 365/97-253, ve znění usnesení ze dne 4. června 2009, č. j. 13 C 365/97-271, uložil žalovaným ve výroku pod bodem I. povinnost „společně a nerozdílně strpět provedení stavebních úprav rodinného domku za účelem reálného rozdělení domu čísla popisného 155 na pozemku parcelního čísla 398/2 a pozemku parcelního čísla 398/3 stavební plocha v katastrálním území M., spočívající v provedení požární zdi podle projektové dokumentace a stavebního povolení č. j. VÚP/159/97/Mac-330 ze dne 14. 4. 1997, vydaného Obecním úřadem v Mostech u Jablunkova, odborem výstavby, zejména jsou pak žalovaní povinni strpět vstup žalobce do sklepa a podkroví rodinného domku číslo popisné 155 v Mostech u Jablunkova za účelem vybudování požární zdi“. Výrokem pod bodem II. žalovaným uložil tuto povinnost společně a nerozdílně strpět v kalendářním roce následujícím po právní moci tohoto rozhodnutí, a to v období od května do října uvedeného roku, nejdéle čtyři po sobě jdoucí kalendářní týdny. Ve výrocích pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že právní předchůdci žalobce se na základě smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 19. 6. 1984 stali bezpodílovými spoluvlastníky reálné části původního rodinného domu č. p. 155, nacházejícího se na nově vyměřeném pozemku parc. č. 398/3, a dále pozemku parc. č. 398/3, stavební plocha, o výměře 78 m2, a parc. č. 4480/5, zahrada, o výměře 482 m2. Žalovaní se na základě téže smlouvy stali bezpodílovými spoluvlastníky reálné části původního rodinného domu č. p. 155, nacházejícího se na nově vyměřeném pozemku parc. č. 398/2, a dále pozemku parc. č. 398/2, stavební plocha, o výměře 79 m2, a parc. č. 4480/4, zahrada, o výměře 481 m2. Soud posoudil věc podle §127 odst. 3 občanského zákoníku (obč. zák.). Již v předchozím rozsudku vyneseném v této věci vzal za prokázané, že bylo vydáno stavební povolení za účelem reálného rozdělení domu č. p. 155, kde jednou z podmínek je stavba požární zdi, které se žalovaní brání. Jejich námitky shledal nedůvodnými, neboť ze znaleckého posudku zjistil, že předmětná požární zeď respektuje vlastnické hranice mezi pozemky, které vyplývají z dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 19. 6. 1984, uzavřené ohledně rozdělení domu č. p. 155 mezi právními předchůdci žalobce F. a H. M. a žalovanými F.a A. M.alkovými. Tuto smlouvu soud prvního stupně posoudil již ve svém předchozím rozsudku jako platnou a odvolací soud shledal jeho právní posouzení správným. Nedůvodnou shledal i námitku žalovaných, že předmětné stavební povolení pozbylo platnosti, neboť stavba nebyla zahájena do dvou let od právní moci rozhodnutí.
Soud prvního stupně nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanými. Podle nich jde v dané věci o rozhodnutí soudu vyplývající z §141 ve spojení s §142 obč. zák. Původní žalobci podali žalobu až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty (v roce 1997) odvíjející se od smlouvy ze dne 19. 6. 1984. Soud poukázal na to, že nárok žalobců vychází z §127 odst. 3 obč. zák., když právě toto ustanovení se vztahuje na případy jednorázových či krátkodobých zásahů do vlastnického práva druhé osoby, což je předmětem tohoto řízení. Žalobce se v dané věci domáhá výkonu svého vlastnického práva tím, že žádá, aby žalovaným jako vlastníkům sousedního pozemku byla uložena povinnost po určitou dobu strpět provádění stavebních prací povolených rozhodnutím stavebního úřadu. Jedná se tedy o výkon vlastnického práva, které se nepromlčuje.
V průběhu soudního řízení původní žalobci darovací smlouvou ze dne 15. 8. 2000 převedli výše uvedené nemovitosti na svého syna, se kterým soud nadále jednal jako s účastníkem řízení na straně žalobce.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j. 8 Co 692/2009-298, rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 4. června 2009, č. j. 13 C 365/97-271, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně; nepřisvědčil názoru žalovaných, že dům, který dosud nebyl zcela stavebně rozdělen, je stále v podílovém spoluvlastnictví. Stavební povolení ke stavebním úpravám za účelem reálného rozdělení rodinného domu nepozbylo platnosti. Stavební povolení je správním rozhodnutím vydaným příslušným správním orgánem a je podle §70 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. závazné i pro právní nástupce účastníků stavebního řízení a soud je jím v této věci vázán (§135 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek žalobce, aby ve smyslu §127 odst. 3 obč. zák. byla žalovaným uložena povinnost strpět provedení stavebních úprav spočívajících v postavení protipožární zdi a za tím účelem umožnit zejména vstup žalobce do sklepa a podkroví výše uvedeného domu je po právu. Odvolací soud přisvědčil i závěrům soudu prvního stupně, že žalobou uplatněný nárok se nepromlčuje, neboť jde o nárok vyplývající z vlastnického práva (§100 odst. 2 obč. zák.). Nejedná se o nárok z dohody uzavřené podle §141 obč. zák., jak tvrdili žalovaní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání; jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadní považují právní otázku, zda za situace, kdy k povoleným stavebním úpravám k reálnému rozdělení domu dosud nedošlo a byl geometrickým plánem pouze rozdělen pozemek, na němž dům stojí, se jedná o budovu, která má již povahu dvou samostatných věcí. Další otázku spatřují v tom, zda nárok na uložení povinnosti strpět provedení stavebních úprav za účelem reálného rozdělení stavby v době, kdy stavební úpravy dosud nebyly provedeny, lze kvalifikovat jako nárok z ochrany tzv. sousedských práv podle §127 odst. 3 obč. zák. nebo zda nárok z dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením budovy uzavřené podle §141 obč. zák. je třeba posuzovat podle §142 odst. 1 obč. zák. Otázkou zásadního právního významu je i to, zda se nároky z výše uvedené dohody spoluvlastníků na stanovení povinnosti strpět provedení stavebních úprav k reálnému rozdělení budovy, povolených pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu a dosud fakticky neprovedených, promlčují v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle občanského zákoníku jako nároky vyplývající ze smlouvy uzavřené podle §141 obč. zák. Poslední otázku zásadního právního významu spatřují v tom, zda je vadou řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, skutečnost, že původní žalobci přestali být v průběhu řízení vlastníky (spoluvlastníky) předmětného domu a soud jednal na straně žalobce s jinou osobou, aniž by o záměně účastníků rozhodl.
Žalovaní v dovolání odkazují na svá předchozí podání, zejména na svůj závěrečný návrh ze dne 27. 2. 2009 (č. l. 244) a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 8. 2009 (č. l. 274). Argumentují tím, že pokud zatím nedošlo k reálnému rozdělení domu, stojícího na dvou samostatných pozemcích, pak se dosud jedná o jedinou věc v právním smyslu, tedy dům je stále ve spoluvlastnictví účastníků, a proto se nárok žalobce nedá podřadit pod právní kvalifikaci ochrany sousedských práv podle §127 odst. 3 obč. zák. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 43/85). S touto námitkou žalovaných se odvolací soud náležitě nevypořádal. Od jeho nesprávného posouzení se odvíjí i další nesprávné závěry ve vztahu k promlčení nároku jakož i k jeho právní povaze podle §141 ve spojení s §142 obč. zák. Žalovaní ve svém dovolání podrobně rozebírají institut reálného rozdělení nemovitosti ve vztahu §141 k §142 obč. zák. v návaznosti na obsah smlouvy o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 19. 6. 1984. Dovozují, že část smlouvy uzavřené podle §141 obč. zák., a to smluvená povinnost strpět provedení stavebních úprav za účelem reálného rozdělení domu, nebyla splněna, proto se žalobce domáhá dílčího plnění z uvedené smlouvy u soudu a soud o jeho nároku rozhoduje podle §142 obč. zák. Dále opakovaně argumentují tím, že nárok plynoucí z dohody o reálném rozdělení stavby uzavřené v roce 1984, který právní předchůdci žalobce uplatnili u soudu až v roce 1997, nelze soudním rozhodnutím přiznat, neboť je promlčený v obecné tříleté promlčecí době. V úvahu nepřichází ani jiná právní kvalifikace než ta, která vyplývá z §141 obč. zák. Nemůže jít o ochranu vlastnického práva podle §126 obč. zák., protože samostatná budova na pozemku parc. č. 398/2 dosud nevznikla, a nelze tedy ani aplikovat §100 odst. 2 věta první obč. zák. o nepromlčení vlastnického práva. Z téhož důvodu nárok nelze ani podřadit pod §127 odst. 3 obč. zák. jako nárok z ochrany sousedských práv, jak učinil odvolací soud, neboť v dané věci nejde o údržbu a obhospodařování sousedních nemovitostí a nejedná se ani o vstup na sousedící pozemky, žalobce totiž požaduje strpění úprav přímo v budově, a nejedná se ani o údržbu a obhospodařování sousedící stavby, neboť nejde o dvě samostatné budovy. Vzhledem k tomu, že nejde o výkon vlastnického práva, bylo třeba přihlédnout k námitce promlčení nároku ve tříleté promlčecí lhůtě počítané od doby uzavření předmětné smlouvy ze dne 19. 6. 1984 (§100 odst. 1 a §101 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že právní závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné a kromě toho jednaly na straně žalující s osobou, u níž nerozhodly o záměně účastníka. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání má za to, že dovolání žalovaných není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Soudy shodně dospěly k závěru, že smlouva ze dne 19. 6. 1984 je platným právním úkonem, věc je možné reálně rozdělit, o čemž svědčí stavební povolení vydané příslušným správním orgánem, jímž je soud vázán. Brání-li žalovaní v pokračování stavebních prací za účelem reálného rozdělení domu, je žaloba ve smyslu §127 odst. 3 obč. zák. oprávněná. Žalobní požadavek není promlčen, neboť je nárokem vyplývajícím z vlastnického práva, které se nepromlčuje, nikoliv nárokem z dohody uzavřené podle §141 obč. zák. S opětovnou námitkou žalovaných spočívající v absenci rozhodnutí o záměně účastníka se odvolací soud vypořádal již ve svém usnesení ze dne 10. 1. 2008, č. j. 8 Co 661/2007-184. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) otázka, zda lze budovu v podílovém spoluvlastnictví reálně rozdělit na dvě samostatné budovy, které budou samostatným předmětem právních vztahů, jen na základě smlouvy a geometrického plánu, aniž by bylo provedeno reálné rozdělení; tuto otázku soudy řešily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
V projednávané věci účastníci (resp. na žalující straně právní předchůdci žalobce) byli podílovými spoluvlastníky domu. V roce 1984 uzavřeli dohodu o zrušení podílového spoluvlastnictví tak, že dům bude rozdělen na dvě samostatné budovy; nyní se žalobce domáhá, aby žalovaným byly uloženy povinnosti umožňující žalobci zřídit mezi oběma částmi domu zeď a provést stavební úpravy „za účelem reálného rozdělení domu“. Základní otázkou je, zda se nárok žalobce opírá o jeho výlučné vlastnické právo k části domu, a zda tak lze jeho nepromlčitelný vlastnický nárok podřadit pod §127 odst. 3 obč. zák., nebo zda jde o nárok na plnění ze smlouvy o zrušení a vypořádání vlastnictví podle §141 odst. 1 obč. zák.; od posouzení této otázky se odvíjí i právní kvalifikace ostatních problémů, zejména možného promlčení uplatněného nároku.
Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná (§141 odst. 1 obč. zák.).
Vztah mezi vlastníky sousedních nemovitostí, pokud jde o údržbu a obhospodařování sousedních pozemků a staveb, upravuje §127 odst. 3 obč. zák., který stanoví: „Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit“.
Jde-li o stavby či pozemky které jsou v (dosud nezaniklém) podílovém spoluvlastnictví účastníků, je při sporech o údržbu a obhospodařování třeba vyjít z §139 odst. 2 a 3 obč. zák., který řeší hospodaření se společnou věcí. Uzavřeli-li spoluvlastníci ohledně úpravy (např. stavebních úprav oddělujících vertikálně dvě části domu) společné věci dohodu, je třeba vyjít z této dohody.
Pro zvážení, jak posoudit uplatněný nárok, je tak rozhodující, zda již vznikly dvě samostatné budovy ve výlučném vlastnictví účastníků, či zda přetrvává jejich podílové spoluvlastnictví.
Již bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 20. 12. 1985, sp. zn. 3 Cz 43/85, publikovaném v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, 1987, č. 1, a též např. v systému právních informací ASPI, uvedl: „Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem“. Také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod č. C 1130, se uvádí: „Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem.“
V rozsudku ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, Soubor č. C 5046, Nejvyšší soud konstatoval, že část stavby se může stát samostatným předmětem právních vztahů (nejde-li o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena. Podle tohoto rozhodnutí věcí v právním smyslu, která je způsobilým předmětem právních vztahů, nemůže být část jiné věci, která od této věci není nijak oddělena a nelze s ní samostatně disponovat. Tomuto závěru nasvědčuje nejen text zákona, ale i skutečnost, že v případě neoddělené části věci nelze přesně vymezit, kde začíná vlastnictví jednoho vlastníka a kde končí vlastnictví druhého.
Z uvedeného vyplývá, že část stavby se nemůže stát samostatnou věcí v právním smyslu a předmětem právních vztahů jen na základě dohody podílových spoluvlastníků o zrušení podílového spoluvlastnictví a vypracování oddělovacího geometrického plánu, nebyla-li budova současně stavebně vertikálně rozdělena. Spoluvlastnictví účastníků dohody v takovém případě trvá až do reálného rozdělení budovy. Z toho jasně vyplývá, že nárok účastníka dohody – podílového spoluvlastníka na to, aby druhý účastník dohody (spoluvlastník) umožnil provedení stavebních úprav, směřujících k reálnému rozdělení domu, nemůže být nárokem vlastnickým, neboť výlučné vlastnictví k části domu reálně stavebně neoddělené nemohlo dosud vzniknout. Uplatněný nárok je tak třeba posoudit podle jiných ustanovení, než soudy v tomto řízení učinily, zejména podle §141 odst. 1 obč. zák. jako nárok, vycházející z dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví. Dovolací soud nezpochybňuje závěr, že dohoda z roku z 1984 o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je platná; je však třeba ještě zvážit, zda je také účinná, přičemž její účinky spočívající ve vzniku dvou samostatných věcí (budov) nemohly nastat dříve, než byla původní budova reálně rozdělena. Soudy v nalézacím řízení však skutkové zjištění o reálném rozdělení věci neučinily, naopak deklarovaly nárok na to, aby takové rozdělení bylo provedeno.
Základní úvaha, o kterou se opírá rozhodnutí odvolacího soudu, tak není správná, pokud tuto otázku pomíjí. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že odvolací soud, vycházející z právního názoru o tom, že daný nárok se opírá o vlastnické právo, se možností promlčení práva žalobce vyplývajícího z uzavřené dohody (§141 odst. 1 obč. zák.) nezabýval, nemohl se jím zabývat ani dovolací soud, neboť dovolací řízení má jen přezkumnou povahu.
Je třeba poznamenat, že stavební povolení neopravňuje k provedení prací z hlediska občanského práva a v tomto směru jím soud není vázán tak, že by nutně musel považovat provedení stavby za souladné se soukromoprávními vztahy účastníků jen proto, že je oprávněné z hlediska stavebního práva.
Dovolatelé též popírají aktivní legitimaci žalobce s tím, že původní žalobci, F. a H. M., sice nemovitosti darovali svému synovi (nynějšímu žalobci), avšak soudy nerozhodly o záměně, příp. o procesním nástupnictví P. M. V usnesení ze dne 17. října 2000, č. j. 13 C 365/97-62a, soud prvního stupně zamítl návrh žalobců na připuštění záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. se zdůvodněním, že se jedná o (automatické) procesní nástupnictví v důsledku singulární sukcese. Dovolací soud konstatuje, že soud prvního stupně vycházel z právního názoru, který před účinností novely občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., sdílela část judikatury včetně některých senátů Nejvyššího soudu i Ústavního soudu o tzv. procesním nástupnictví v důsledku singulární sukcese. Žalující strana, která řádně uplatnila návrh na záměnu účastníků, by však po deseti letech neměla nést důsledky nesprávného formálního postupu soudu. Je třeba přihlédnout i k tomu, že jak původní žalobci, tak osoba nastupující na jejich místo s procesní sukcesí souhlasili. Proto se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v tomto individuálním případě šlo o vadu řízení, která však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu