ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4020.2010.2
sp. zn. 22 Cdo 4020/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. L. H., zastoupené JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému V. H., zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 176/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 22 Co 412/2009-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j. 7 C 176/2005-37, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 6 o velikosti 3+1 sestávající ze tří pokojů, kuchyně, předsíně a příslušenství, jenž se nachází vpravo od schodiště ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 1648 v P., V., a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 22 Co 412/2009-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně se nevyjádřila.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako otázku zásadního právního významu, dovolatel v dané věci nesplnil, pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu. Nadto dovolací soud ani nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Naopak ustálená soudní praxe dovodila, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti; spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich rozhodují většinou, počítanou podle velikosti podílů. Rozhodne-li tedy většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti spoluvlastnických podílů, o užívání společné nemovitosti, musí menšinový spoluvlastník toto rozhodnutí respektovat; podle takto platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu. K tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod č. C 1239 Souboru rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly naplněny. Proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2010
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu