ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4072.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4072/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. M., zastoupeného Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, K Merfánům 47, a b) B. M., proti žalovanému V. M., zastoupenému JUDr. Milanem Dortem, advokátem se sídlem v Plzni, Kalikova 8, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 326/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2008, č. j. 61 Co 683/2007-152, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 3.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Aleny Chaloupkové.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud P.-s. („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. září 2007, č. j. 8 C 326/2005-108, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žaloba o povinnosti žalovaného vyklidit dům č. p. 26 v obci B., na pozemku p. č. 173/1 v k. ú. B., se zamítá.“ Výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný a žalobce a) jsou bratři; dům č. p. 26 užíval žalovaný na základě svolení jejich otce. Po otcově smrti se stal žalobce a) na základě dědické dohody vlastníkem id. 1 uvedené nemovitosti s pozemky a posléze s manželkou, žalobkyní b), vlastníkem celé nemovitosti. S ohledem na výrazný nepoměr hodnoty majetku získaného z dědictví po otci žalobcem a) oproti žalovanému se žalobce a) spolu s tehdejší spoluvlastnicí M. E. zavázali smlouvou o nájmu ze dne 11. 10. 2002 (čl. 5) zajistit žalovanému bydlení ve třech prostorách v nemovitosti tvořící součást usedlosti nacházející se naproti uvedeného domu č. p. 26. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu 50 let za symbolické nájemné 1,- Kč ročně.
Mezi žalobcem a) a žalovaným došlo dále k uzavření ústní nepojmenované smlouvy ve smyslu §51 občanského zákoníku („obč. zák.“), kterou se žalobce zavázal zajistit žalovanému rekonstrukci těchto prostor, aby byly způsobilé k bydlení. Tento závazek žalobce nesplnil a prodal objekt, který měl sloužit k bydlení žalovaného, p. H..
Žalobci dali žalovanému na vědomí, že nesouhlasí s tím, aby nadále užíval dům č. p. 26; tím zaniklo žalovanému právo k jeho užívání. Žalobci jako vlastníci domu č. p. 26 mají ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. právo na vyklizení předmětné nemovitosti, neboť žalovaný ji užívá bez právního důvodu.
Soud prvního stupně posuzoval, zda výkon práva žalobců na vyklizení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); zohlednil přitom nerovnoměrné rozdělení majetku zděděného po otci, kdy žalobce zdědil nepoměrně věší podíl na majetku než žalovaný, a to bylo důvodem k tomu, že se zavázal žalovanému zajistit rekonstrukcí bydlení v prostorách dohodou určených, přičemž tento závazek nesplnil. Přihlédl i k tomu, že žalovaný jednak neplatil nájemné za užívání domu a navíc neprováděl běžnou údržbu nemovitosti a že vztahy mezi účastníky jsou narušeny. Za podstatnější však považoval to, že žalobce a) nesplnil povinnost zajistit žalovanému bydlení. Proto zamítl žalobu pro rozpor výkonu práva žalobců s dobrými mravy. Výpověď nájemní smlouvy ze dne 11. 10. 2002 ze strany žalobců dne 22. 3. 2005 považoval za neúčinný právní úkon, neboť šlo o smlouvu na dobu určitou, kterou by bylo možné vypovědět pouze, bylo-li to ve smlouvě sjednáno. Smlouva takové ujednání neobsahuje.
Krajský soud v P. jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. března 2008, č. j. 61 Co 683/2007-152, poté, co doplnil řízení o navržené důkazy, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit shora uvedené nemovitosti do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci mají ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. právo na vyklizení sporné nemovitosti se ztotožnil. Odvolací soud věc posuzoval z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. a dospěl (zejména na základě skutečností plynoucích z výpovědí svědků Z. H., P. M. i E. M.) k závěru, že nelze prodej nemovitosti, ve které měly být upraveny tři místnosti k bydlení pro žalovaného, považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť bylo prokázáno, že žalovaný ustoupil od ústní dohody o společné úpravě těchto místností a trval na tom, že zůstane bydlet v domě č. p. 26. Žalovaný brání vlastníkům v údržbě a nezbytných opravách jejich nemovitosti, kterou nesprávným užíváním devastuje. Dům č. p. 26, který je v dezolátním stavu, potřebuje naléhavě stavební zásahy, aby ještě mohl sloužit svému účelu; není tedy namístě považovat výkon práva žalobců za rozporný s dobrými mravy. Právo na poskytnutí bytové náhrady žalovaný nemá, protože předmětný dům s pozemky užívá bez právního důvodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci; uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s obsahem smlouvy o nájmu z 11. 10. 2002, ze které jasně vyplývalo, že šlo o smlouvu na dobu určitou (na dobu 50ti let) ani s tím, že se vztahovala k domu č. p. 26, nikoliv k prostorám, které sloužily k přípravě krmení pro hospodářská zvířata, jež v době podpisu nájemní smlouvy nebyly bytovými prostorami. Rovněž se dostatečně nevypořádal s výpovědí uvedené smlouvy týkající se bytových prostor a uzavřené na dobu určitou, na níž nebylo možné aplikovat §677 obč. zák.
Odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně posoudil, když neshledal důvody pro použití §3 odst. 1 obč. zák., nepřihlédl k tomu, že dovolatel byl oproti ostatním dědicům v dědickém řízení po otci znevýhodněn a toto znevýhodnění měla zhojit smlouva o nájmu. Žalobci neupravili prostory, ohledně kterých se s žalovaným dohodli, že je pro něj upraví na obytné. Rozhodnutím soudu přišel o možnost bydlení, aniž by mu byla poskytnuta jakákoliv náhrada. Upozorňuje, že soud rozhodl pouze o vyklizení domu č. p. 26 na parc. č. 173/1 v k. ú. B. a další parcelu vynechal. Zpochybňuje důkaz provedený výslechem svědka H., který od žalobců již koupil větší část předmětné usedlosti včetně prostor, které měl žalovaný užívat, a který má zájem odkoupit i dům čp. 26, aby měl usedlost celou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zatímco žalobkyně b) se k dovolání nevyjádřila, žalobce a) ve svém vyjádření k dovolání v podrobnostech věc analyzuje s přihlédnutím k dovolací argumentaci žalovaného jak ze skutkového, tak právního hlediska. Se závěry odvolacího soudu se plně ztotožňuje a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Pro posouzení věci je podstatné zjištění, jaké místnosti byly předmětem nájemní smlouvy ze dne 11. 10. 2002, uzavřené na dobu 50 let. Dovolatel tvrdí, že to měly být místnosti v domě č. p. 26, nikoliv tedy místnosti v budově bez popisného čísla, ve kterém měl být teprve vybudován byt pro žalovaného (současně však v dovolání uvádí, že svědek Honzík vlastní nemovitosti „zároveň s budovou bez čp., kde měli žalobci vybudovat žalovanému byt“). Napadá tak skutkové zjištění, učiněné soudem prvního stupně i soudem odvolacím, a to že nájemní smlouva se vztahovala na uvedenou budovu bez čísla popisného, nikoliv na vlastní dům č. p. 26.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné.
Při jednání u soudu prvního stupně soud poučil zástupce žalovaného podle §118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě označit důkazy k tvrzení, že nájemní smlouva se týkala právě tohoto domu, s tím, že z důkazů tam označených tato skutečnost nevyplývá; žádné další důkazy však navrženy nebyly. Za této situace nelze soudu vytýkat, že vyšel z výpovědi žalobce a), svědků M. E. a P. M. a vyhodnotil smlouvu tak, že se týkala místností, které se nacházejí v budově bez čísla popisného, která je naproti domu č. p. 26.
K otázce výpovědi nájemní smlouvy: Tato otázka by byla relevantní jen v případě, že by soud dospěl k závěru, že předmětem nájmu byly ty místnosti, které žalovaný nyní užívá a jejichž vyklizení je předmětem řízení; podle provedeného dokazování tomu tak nebylo (viz výše).
K námitce dovolatele, že vyklizení je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.): Dovolací soud může učinit otázku aplikace §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5309).
S námitkou, že vyklizení domu je v rozporu s dobrými mravy, se odvolací soud řádně zabýval; vzal přitom v potaz nejen skutečnost, že dohoda dědiců předpokládala, že mu bude zajištěno bydlení, ale i to, že žalovaný brání žalobcům v užívání a nezbytných opravách domu a nesprávným užíváním jej sám devastuje; proto vyklizení neshledal rozporné s dobrými mravy. Tato úvaha není zjevně nepřiměřená, a to ani s přihlédnutím ke skutečnostem, které vedly k tomu, že žalovaný začal dům užívat. Není tu jiný právní titul, na základě kterého by mohl žalovaný požadovat zajištění bytové náhrady.
Zpochybnění výpovědi svědka H. je nekonkrétní a neurčité, a proto se touto otázkou dovolací soud nezabýval; ostatně na této výpovědi nejsou rozhodující skutková zjištění založena, a žalovaný neměl k jeho výpovědi připomínek a nijak ji v řízení nezpochybnil.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce a) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za vypracování vyjádření k dovolání advokátkou v částce 3.000,- Kč (odměna je určena podle §1 odst. 1, §7 písm. d, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300,- Kč (podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobci a) vedle odměny za vypracování vyjádření k dovolání advokátkou a náhrady hotových výdajů v celkové částce 3.300,- Kč náleží dále podle §137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 660,- Kč, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle příslušného právního předpisu. Celkové náklady dovolacího řízení tedy činí 3.960,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů zaplatit k rukám advokátky, která žalobce a) v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.); nesplní-li žalovaný tuto povinnost, může žalobce a) podat návrh na výkon rozhodnutí. Žalobkyni b) pak v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu