ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.437.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 437/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. M. K. , zastoupené JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným: 1) MUDr. Z. V. , 2) Z. K. , a 3) J. M. , zastoupeným JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 323/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. září 2009, č. j. 18 Co 620/2006-913, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 11 C 323/2007-812, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 472 na stavební parcele č. 1008 a k parcelám č. 1008 a č. 1009, zapsaným na listu vlastnictví č. 2726 u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích pro k. ú. České Budějovice 6, obec České Budějovice, a spoluvlastnictví účastníků k uvedeným nemovitostem vypořádal tak, že žalobkyně se stává podílovou spoluvlastnicí nemovitostí s podílem 25192/42820 k celku, žalovaná 1) se stává podílovou spoluvlastnicí nemovitostí s podílem 10008/42820 k celku, žalovaná 2) se stává podílovou spoluvlastnicí nemovitostí s podílem 4452/42820 k celku a žalovaný 3) se stává podílovým spoluvlastníkem nemovitostí s podílem 3168/42820 k celku. Výrokem pod bodem II. určil „prostorově vymezené části budovy domu čp. 472 postaveného na stavební parcele č. 1008“ v uvedeném katastru, „které se stanou jednotkami a společnými částmi tohoto domu“ tak, jak je dále podrobně specifikoval. Výrokem pod bodem III. rozhodl, že „podíloví spoluvlastníci budovy (správně zřejmě: podílové spoluvlastnictví k budově) č. p. 472 – H. ul. 15, v Č. B., s parcelami č. parcely 1008 o výměře 247 m2 vedená jako zastavěná plocha a nádvoří a č. parcely 1009 o výměře 229 m2 vedená jako zahrada, vše v katastrálním území České Budějovice 6 a obci České Budějovice, se ruší a toto podílové spoluvlastnictví se vypořádává takto: žalobkyně se stává vlastnicí bytových jednotek č. 472/3 a č. 472/5, žalovaná 1) vlastnicí bytové jednotky č. 472/2, žalovaná 2) vlastnicí bytové jednotky č. 472/1 a žalovaný 3) vlastníkem bytové jednotky č. 472/4 v podrobné specifikaci podílů pozemkových parcel, společných částí domu a dalších skutečností z tohoto bodu plynoucích. Výrokem pod bodem IV. rozhodl, že „nedílnou součástí tohoto rozsudku jsou schémata všech podlaží domu č. p. 472“ určující „polohu jednotek a společných částí domu s údaji o podlahových plochách jednotek“. Výrokem pod bodem V. rozhodl, že „na vypořádání spoluvlastnických podílů účastníků řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované 1) částku 36.925,- Kč, žalovaná 2) je povinna zaplatit žalované 1) částku 83.528,- Kč a žalovanému 3) částku 69.184,- Kč, vždy do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem VI. uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 198.496,- Kč, žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 66.165,- Kč a žalovanému 3) povinnost zaplatit žalobkyni částku 66.165,- Kč, vždy spolu se 7% úroku z prodlení od 21. 1. 2008 do zaplacení, to vše do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem VII. zamítl žalobu vůči žalované 1) ohledně zaplacení částky 22.290,- Kč s příslušenstvím, vůči žalované 2) ohledně zaplacení částky 8.835,- Kč s příslušenstvím a vůči žalovanému 3) ohledně zaplacení částky 8.835,- Kč s příslušenstvím. Výrokem pod body VIII. až X. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 14. září 2009, č. j. 18 Co 620/2006-913, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II., III., IV., V., VII, a X. Ve výroku pod body VI., VIII. a IX. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni 198.496,- Kč, žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 66.165,- Kč a žalovanému 3) povinnost zaplatit žalobkyni 66.165,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a „věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují, aby je dovolací soud pro nepřípustnost odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s (v této věci závazným) právním názorem, vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, Právní rozhledy č. 5/2008, jehož právní věty zní:
1. Rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví. Přistoupí-li soud k vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením budovy na jednotky, nahrazuje soudní rozhodnutí prohlášení vlastníka budovy podle §4 zákona o vlastnictví bytů.
2. Vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky nebrání krátkodobý pronájem bytu v tomto domě.
3. Pronajme-li většinový spoluvlastník v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k budově za podmínek vylučujících rozdělení budovy na bytové jednotky byt třetí osobě, a vytvoří tak platnou překážku pro vypořádání spoluvlastnictví k domu jeho rozdělením na jednotky ve vlastnictví ostatních spoluvlastníků, kteří tento způsob vypořádání požadují, je namístě žalobu většinového spoluvlastníka na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele zamítnout, nebudou-li tu mimořádné okolnosti pro vyhovění návrhu.
4. Hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit možnost rozdělení domu na jednotky.
Dovolací soud opětovně uvádí, že s ohledem na princip ochrany nabytých práv i majetku musí mít při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přednost reálné dělení věci, včetně rozdělení na jednotky. To, že účastníci mají mezi sebou spory, ještě nebrání rozdělení domu na jednotky v soudním řízení; spor u soudu představuje sám o sobě významný konflikt mezi účastníky, takže pokud by úvaha dovolatelky, že nemůže být nucena setrvávat ve spoluvlastnictví a navíc s osobami, se kterými má spory, byla správná, nepřipadalo by takovéto řešení v soudním řízení nikdy do úvahy. Otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení. Ostatně zákon o vlastnictví bytů poskytuje relativně propracované instrumenty k řešení sporů o správu domu rozděleného na jednotky, sám však nepočítá s tím, že by spoluvlastnictví ke společným částem domu mohlo být i v případě sporů zrušeno a vypořádáno. K námitce týkající se nájmu bytu dovolací soud odkazuje na shora uvedený rozsudek, ve kterém se uvádí: „V konkrétním případě žalobkyně, které by v případě vypořádání spoluvlastnického práva rozdělením domu na bytové jednotky připadl do vlastnictví byt užívaný touto nájemkyní, jejíž nájemní právo je časově omezeno, nemůže uplatňovat námitku, že by tak bylo ohroženo právo nájemkyně na přednostní nabídku na koupi bytu; žalobkyni totiž nic nebrání i po takovém rozdělení domu byt nájemkyni prodat. V tomto konkrétním případě se tak zákaz obsažený v §5 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů neuplatní“. Konečně není relevantní tvrzení ohledně toho, jak ostatní spoluvlastníci nabyli spoluvlastnický podíl. Pokud by totiž mělo jít o nabytí za podmínek §39 obč. zák., spoluvlastnictví by vůbec nevzniklo; nepřicházelo by do úvahy jeho vypořádání a žaloba by musela být zamítnuta. V řízení však nebyla učiněna skutková zjištění, která by neplatnosti nabytí nasvědčovala.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a vychází z neúspěšnosti žalobkyně v dovolacím řízení, přičemž žalovaným vznikly náklady, na jejichž náhradu mají právo a představují odměnu advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 6.500,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 8.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. března 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu