ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4387.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4387/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. J. G. , a b) J. G. , zastoupených JUDr. Alenou Jírovcovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, proti žalovaným: 1) K. P. , a 2) V. P. , zastoupeným Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Sloupně, Komenského 13, 503 53 Smidary, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 6/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2008, č. j. 25 Co 267/2007-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. února 2007, č. j. 10 C 6/2007-130, určil, „že bezpodílovými spoluvlastníky st. p. č. 11, poz. p. č. 82, poz. p. č. 88/1, poz. p. č. 88/2, poz. p. č. 521/10 včetně budovy čp. 23 na st. p. č. 11, vše zapsané na LV č. 549, kat. úz. B. u P. u Katastrálního úřadu v Jičíně, byli ke dni smrti J. G., tj. ke dni 15. 12. 1993, J. G., a B. G.“; dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 25 Co 267/2007-189, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovaným, každému rovným dílem, uložil povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, které považují za přípustné v souladu s poučením, které jim poskytl odvolací soud. Tvrdí, že „řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, dále, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, rozhodnutí odvolacího soudu „vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu ani v sebemenší části oporu v provedeném dokazování“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci opírají dovolatelé přípustnost dovolání o poučení, jehož se jim dostalo od odvolacího soudu. Toto poučení je však neúplné, protože v dané věci připadá přípustnost dovolání do úvahy jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz níže). Nesprávné, resp. neúplné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, však přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1457).
Dovolatelé též tvrdí, že jim nesprávným postupem soudu byla odňata možnost před ním jednat. Avšak v citovaném rozhodnutí se uvádí: „Tvrzení, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, však po změnách občanského soudního řádu provedených s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není způsobilým dovolacím důvodem; k prověření jeho správnosti slouží od uvedeného data jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. §229 odst. 3 o. s. ř.). Ke zmatečnostním vadám řízení vypočteným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (odůvodňujícím podání žaloby pro zmatečnost) Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se tedy zabýval podmínkami přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li dovolatel hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaní se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývají. Jádro polemiky se týká skutkového zjištění, zda právní předchůdci účastníků projevili vůli uzavřít kupní smlouvu; na toto skutkové zjištění teprve navazuje právní posouzení věci.
Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že dovolací soud v předchozím řízení nezavázal soudy v nalézacím řízení právním názorem ohledně toho, zda smlouva byla uzavřena (byť nenabyla účinnosti nebo byla neplatná); uložil jen, aby při hodnocení důkazů bylo přihlédnuto k vyúčtování právních služeb, o kterém se v předchozích rozhodnutích zmiňovaly, a také k chování účastníků po údajném uzavření smlouvy. Soud prvního stupně, který pak konstatoval, že smlouva uzavřena byla, nevycházel ohledně této skutečnosti z rozhodnutí dovolacího soudu (nic takového se z jeho rozsudku nepodává), ale z vlastního hodnocení důkazů. Pokud takové skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán, učinil, pak lze jen konstatovat, že navazující právní hodnocení věci je v souladu s právním názorem, který dovolací soud v této věci vyslovil již v rozsudku ze dne 4. ledna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2145/2006 a ostatně i Ústavní soud v této věci vydaném nálezu ze dne 23. března 2005 sp. zn. I. ÚS 679/04.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu