ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4872.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4872/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) L. P., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Česká 43, B) J. P. , proti žalovaným: 1) H. P. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Koupalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše 20, 2) I. K. , 3) J. W. , o vydání movitých věcí, případně zaplacení peněžitých částek, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 194/2005, o dovolání žalobce Ladislava Pacovského proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 2009, č. j. 5 Co 2801/2008-443, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem Ladislavem Pacovským a žalovanými žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 23 C 194/2005-328, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2008, č. j. 23 C 194/2005-342, zamítl žalobu na vydání věcí, resp. zaplacení částek 1 100 000,- Kč a 272 370,- Kč (výrok I. rozsudku) a výroky II. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce L. P. rozsudkem ze dne 18. března 2009, č. j. 5 Co 2801/2008-443, „rozsudek soudu prvého stupně ve znění opravného usnesení ve výrocích týkajících se žaloby žalobce L. P. potvrdil, a to ve výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobcem L. P. a žalovanými I. K. a L. W. a ve výroku o nákladech řízení žalobcem L. P. ve vztahu ke státu ve správném znění výroků ve věci samé“, které specifikoval (výrok I. rozsudku) a výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce L. P. (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání nevymezuje žádnou otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod výhradně tvrzené vady řízení, které podle jeho přesvědčení mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takto vymezené dovolací důvody pak výslovně pojí s přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., o kterou se však nejedná. Soudy obou stupňů totiž zcela shodně posoudily práva a povinnosti účastníků ve vztahu k uplatněnému nároku a zamítavé rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na zcela stejných důvodech.
Ve vztahu k dovolací námitce, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud uvádí, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR – www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu ČR – www.nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezil a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu