ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4945.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4945/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Karlovarského kraje, IČ 70891168, se sídlem v Karlových Varech-Dvory, Závodní 353/88 - Krajská správa a údržba silnic Karlovarského kraje, příspěvková organizace, IČ 70947023, se sídlem v Sokolově, Chebská 282, zastoupeného JUDr. Richardem Šenderou, advokátem se sídlem v Sokolově, K. H. Borovského 63, proti žalované V. G., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 203/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 2008, č. j. 13 Co 160/2008-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Richarda Šendery.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 15 C 203/2007-58, určil, „že vlastníkem nemovitostí – budovy č. p. 301 na pozemku p. č. st. 408/1 a pozemku p. č. st. 408/1 – zapsaných u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště K. V., na LV č. 24 pro katastrální území B., okres K. V., je žalobce“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. června 2008, č. j. 13 Co 160/2008-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Napadený rozsudek však rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není.
Podstata sporu je v tomto: V roce 1968 prodal stát – MNV v B. předchůdcům žalované manželům Kuznikovým podle výslovného znění smlouvy (omylem) dům č. p. 301 a pozemek p. č. 408/1 v kat. území B., ačkoliv podle vůle účastníků smlouvy měl být předmětem převodu dům č. p. 304 s pozemkem p. č. 408/3 tamtéž. Bez ohledu na údaje v kupní smlouvě účastníci (i stát) nadále užívali a drželi pozemky podle skutečné vůle, tedy manželé K. drželi dům č. p. 304 s pozemkem; v roce 1974 nemovitosti převedli žalované, která se ujala jejich držby, ač v kupní smlouvě byl opět omylem uveden dům č. p. 301 s pozemkem. Stát – MNV v B., držel dům č. p. 301 s pozemkem; tyto nemovitosti v roce 1979 předal hospodářskou smlouvou právnímu předchůdci žalobce. Když omyl v označení nemovitostí vyšel najevo, stala se věc předmětem soudních sporů, přičemž dosavadní řízení vyzněla tak, že zmíněné kupní smlouvy jsou platné, nemovitosti přešly na nabyvatele v souladu se zněním smluv a omyl mohl být jen důvodem k odstoupení od smluv. Nicméně bylo určeno, že žalovaná je vlastnicí nemovitostí, které skutečně užívá, a že vlastnické právo nabyla vydržením. V nyní přezkoumávané věci soud rozhodoval o vlastnickém právu žalobce a poté, co učinil skutkový závěr o tom, že nemovitosti, které chtěl koupit, nepřetržitě užíval do 1. 1. 1992 a užívá je i nadále, dospěl k závěru, že i on nabyl vlastnické právo vydržením; to tak zhojilo původní rozpor mezi vůlí a projevem účastníků, resp. jejich právních předchůdců.
Dovolání se zaměřuje na polemiku s tím, zda žalobce mohl nabýt vlastnické právo na základě hospodářské smlouvy, o vydržení vlastnického práva se však zmiňuje jen okrajově a neuvádí právní otázku, která by v souvislosti s vydržením mohla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. K námitce, že žalovaná je v katastru nemovitostí evidována jako vlastník, se poznamenává, že podle konstantní judikatury nemá stav katastru přednost před skutečnými vlastnickými poměry (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, Právní rozhledy č. 3/2001). Samotná skutečnost, že v rozhodnutí není upřesněn okamžik vydržení, nemůže založit zásadní právní význam rozhodnutí. Konečně proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náhrada sestává z odměny advokátovi za vypracování vyjádření k dovolání a činí 5.000,- Kč určených podle §1 odst. 1, §5 písm. b, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a dále z částky 300,- Kč představující náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobci náleží vedle těchto náhrad i náhrada za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1060,- Kč, kterou je povinen advokát odvést podle příslušných právních předpisů. Celkové náklady dovolacího řízení tedy činí 6.360,- Kč, které je žalovaná povinna zaplatit k rukám žalobcova zástupce (§149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.); nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu