ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5023.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5023/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. R. L., zastoupeného Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 1, proti žalovanému Ing. M. L., zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o poskytnutí předběžné ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 16/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 5. června 2008, č. j. 12 Co 854/2007-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 5. června 2008, č. j. 12 Co 854/2007-84, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 16 C 16/2006-64, rozhodl, že „návrh, aby rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 18. 11. 2005, č. j. KUOK/32243/05/OSL-P/7125, a rozhodnutí Městského úřadu Hanušovice ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5816-práv/Zt/05, bylo zrušeno a návrh žalovaného, aby žalobci byla uložena povinnost obnovit předešlý pokojný stav, a to umožnit nerušené užívání cesty zčásti umístěné na st. p. č. 8 - zast. plocha a nádvoří, p. č. 727 – ost. plocha a st. p. č. 10/2 – zast. plocha a nádvoří v katastrálním území V. k průchodu a průjezdu vozidel k rekreační chalupě ev. č. 31 na st. p. č. 10/1 v katastrálním území V., byl zamítnut, se zamítá.“ Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný a jeho manželka jsou vlastníky budovy určené k individuální rekreaci ev. č. 31 na parc. č. 10/1 a parcely č. 10/1 v k. ú. V., obec M. M. Žalobce a jeho manželka jsou vlastníky mimo jiné budovy č. p. 5 určené k bydlení na pozemku parcela st. č. 7 a pozemků parc. st. č. 7, st. č. 8, st. č. 10/2 a parc. č. 727 – ostatní plocha, způsob využití ostatní komunikace, nacházejících se tamtéž. Účastníci jsou bratři. Soud věc posuzoval v řízení podle části páté občanského soudního řádu, tj. v řízení o věci, o níž bylo již rozhodnuto správním orgánem. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí správního orgánu, který rozhodl podle §5 občanského zákoníku („obč. zák.“) o obnovení pokojného stavu tak, že uložil žalobci povinnost obnovit předešlý pokojný stav tím, že umožní nerušené užívání cesty zčásti umístěné na stavební parcele č. 8 – zastavěná plocha a nádvoří, na parcele č. 727 – ostatní plocha a na stavební parcele č. 10/2 – zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. V., k průchodu a k průjezdu vozidel k rekreační chalupě ev. č. 31 na stavební parcele č. 10/1 v k. ú. V., shledal toto rozhodnutí věcně správným, a proto žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl. Vzal za prokázané, že uvedená přístupová cesta byla dlouhodobě užívána k přístupu a k průjezdu k rekreační chalupě ev. č. 31 rodiči účastníků, žalovaným a jeho manželkou a jejich známými, což správně bylo ve správním řízení považováno za chráněný pokojný stav ve smyslu §5 obč. zák. s tím, že pro posouzení věci nebylo důležité, jak bylo toto užívání „právně ošetřeno“. Soud dále vzal za prokázané, že žalobce do pokojného stavu skutečně zasáhl, neboť na svých pozemcích vybudoval oplocení, které neumožňuje průjezd k rekreační chalupě žalovaného a jeho manželky, což sám ve správním řízení připustil. Před soudem uvedl, že v oplocení vybudoval mobilní brány, ale žalovanému a jeho manželce klíče od nich nepředal. Pro danou věc není podstatné, zda oplocení provedl v souladu se stavebním zákonem.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. června 2008, č. j. 12 Co 854/2007-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v dané věci jde o soudní přezkum správního rozhodnutí v řízení podle části páté občanského soudního řádu, v němž se neřeší otázka právní, ale pouze otázka faktická, to je zda došlo k porušení pokojného stavu podle §5 obč. zák. jednáním žalobce dne 28. 5. 2005. Odvolací soud považoval skutková zjištění i skutkové závěry soudu prvního stupně za správné a rovněž se ztotožnil s právním posouzením věci. Za nadbytečný a pro věc nerozhodný považoval pouze závěr soudu prvního stupně týkající se oplocení, protože k jeho zbudování došlo až po výše uvedeném a tvrzeném porušení pokojného stavu. Tato skutečnost je pro věc irelevantní a bezpředmětná právě z důvodu, že zasahuje do právních vztahů, což přesahuje rámec předmětu posuzované věci vymezený v §5 obč. zák. Soudní přezkum je zaměřen pouze na správnost rozhodnutí správního orgánu, tedy na přezkum faktického stavu, nikoliv právního.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam pro řešení otázky, zda vlastník pozemku, přes který vede cesta k budově ve vlastnictví jiného vlastníka, se dopustí zásahu do pokojného stavu spočívajícího v nerušeném průjezdu a průchodu přes předmětný pozemek, když si svůj pozemek v souladu s právními předpisy (v dané věci po ohlášení drobné stavby) oplotí. Tedy zda užití §5 obč. zák., chránícího pokojný stav, je nadřazeno pravomocným rozhodnutím orgánů státní správy. Poukazuje na to, že soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na závěru, že žalobce zasáhl do pokojného stavu tím, že vybudoval na svých pozemcích oplocení. Odvolací soud však k námitkám žalobce uzavřel, že považuje závěr soudu prvního stupně ohledně zbudování oplocení pozemku žalobcem pro věc za nadbytečný a nerozhodný, neboť k této skutečnosti došlo až po tvrzeném porušení pokojného stavu a je pro posouzení věci irelevantní. Odpadl tak jediný důvod, pro který soud prvního stupně zamítl žalobu, a odvolací soud neuvedl žádné skutkové tvrzení pro to, že k porušení pokojného stavu došlo a v čem porušení spočívalo. Nebyla tedy prokázána oprávněnost zahájení správního řízení vedeného u Městského úřadu v Hanušovicích. Rozsudek odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném posouzení věci, je nepřezkoumatelný, není řádně odůvodněný a je zmatečný. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Domnívá se, že dovolání není přípustné ani důvodné. Žalobce zaměňuje otázku právní s otázkou skutkovou. Jeho úvahy o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem jsou založeny na nepochopení odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, zda se lze domáhat ochrany proti zásahu do pokojného stavu oplocením, postaveném na základě ohlášení stavebnímu úřadu.
Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu (§5 obč. zák.).
Orgány státní správy při poskytování právní ochrany podle §5 obč. zák. nezkoumají právní otázky, tj. zda skutečně došlo k zásahu do cizího subjektivního občanského práva, zda se tak stalo protiprávně či po právu atd., neboli nejde o spor o právo. Jejich úkolem je pouze poskytnout ve zkráceném řízení právní ochranu před zřejmým zásahem do posledního pokojného, a tedy faktického stavu, a tak zabezpečit mezi dotčenými osobami pořádek a klid (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. II. ÚS 183/01).
Podle §57 odst. 1, 2 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platilo, že stavebník drobných staveb, stavebních úprav a udržovacích prací v zákoně uvedených byl povinen jejich provedení předem písemně ohlásit stavebnímu úřadu. Stavební úřad mohl stanovit, že ohlášenou drobnou stavbu, stavební úpravu nebo udržovací práce lze provést jen na základě stavebního povolení. Ohlášenou drobnou stavbu, stavební úpravu a udržovací práce mohl stavebník provést jen na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že proti jejich provedení nemá námitek. Pokud toto sdělení nebylo stavebníkovi oznámeno do 30 dnů ode dne ohlášení anebo stavební úřad v téže lhůtě nestanovil, že ohlášená drobná stavba, stavební úprava či udržovací práce podléhá stavebnímu povolení, mohl ji stavebník provést. V takovém případě neproběhlo stavební řízení, jehož účastníky by byly osoby uvedené v §59 stavebního zákona, které by měly možnost v řízení uplatnit své námitky (viz §61 stavebního zákona, který se týkal jen řízení o vydání stavebního povolení).
Z citovaného usnesení Ústavního soudu, jakož i z odborné literatury (např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 93) vyplývá, že při poskytování ochrany pokojnému stavu podle §5 obč. zák. se nezkoumá, zda zásah do pokojného stavu byl v souladu s právem či nikoliv. Bylo-li prováděno oplocení na základě ohlášení stavby podle §57 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neměly osoby dotčené stavbou možnost uplatnit své námitky ve stavebním řízení. Z těchto skutečností vyplývá, že byla-li provedena stavba plotu na základě ohlášení stavebnímu úřadu podle §57 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mohlo jít o zásah do pokojného stavu, proti kterému lze poskytnout ochranu podle §5 obč. zák. Dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tak není dán.
V dané věci opřel Městský úřad v Hanušovicích, který rozhodoval o věci jako správní orgán prvního stupně, rozhodnutí o ochraně pokojného stavu o zjištění, že k narušení pokojného stavu došlo 28. 5. 2005 tím, že žalobce znemožnil žalovanému průchod a průjezd; mělo jít o to, že na cestu postavil automobil a tak ji zablokoval. V rozhodnutí se též uvádí, že žalobce provádí oplocení na dotčených pozemcích a proto průjezd nebude nadále možný, průchod jen s jeho souhlasem, ev. souhlasem jeho manželky. Byť z formulací rozhodnutí Městského úřadu se podává, že důvodem jeho rozhodnutí mělo být především jednání dne 28. 5. 2005, je patrné, že správní orgán vzal do úvahy i prováděné oplocení. Krajský úřad Olomouckého kraje jako odvolací orgán pak vyšel výslovně z toho, že žalobce průjezd a průchod znemožnil oplocením. Důvodem pro přijetí rozhodnutí podle §5 obč. zák. tak bylo jak jednání ze dne 28. 5. 2005, tak i pozdější oplocení cesty. Soud prvního stupně pak opřel zamítnutí žaloby o skutečnost, že žalobce skutečně oplocením svého pozemku zasáhl do pokojného stavu užívání cesty; na incident z 28. 5. 2008 v souvislosti se zamítnutím žaloby nepoukázal. Odvolací soud pak považoval oplocení za právně nevýznamné, a uvedl: „Tato skutečnost však nastala až po tvrzeném a žalobou vyvráceném porušení pokojného stavu a je pro věc irelevantní“. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že rozhodnutí je v této části pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné; pokud je totiž oplocení pozemku „irelevantní“ a současně tvrzené porušení pokojného stavu (patrně z 28. 5. 2005) bylo „žalobou vyvráceno“, pak není srozumitelné, proč odvolací soud žalobu zamítl - není zjevné, v čem tedy měl spočívat zásah do pokojného stavu. Jestliže však odvolací soud přes použité neurčité formulace (může snad jít i o „překlep“) považoval jednání žalobce z 28. 5. 2005 za zásah do pokojného stavu, o který rozhodnutí opřel, pak měl vzít v úvahu, že jde o jednání, ohledně kterého soud prvního stupně nedospěl k závěru, že se skutečně stalo, a ohledně kterého neučinil žádná skutková zjištění.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Citované ustanovení je procesním projevem zásady, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám neopakoval. Tím spíše je nepřípustný postup, kdy odvolací soud vyjde ze skutkového zjištění, které soud prvního stupně neučinil, aniž by k němu provedl jakékoliv dokazování. Nedodrží-li uvedený postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci.
V dané věci odvolací soud na jedné straně odkázal na správná skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně, vzápětí však označil zásadní skutkové zjištění, o které soud prvního stupně své rozhodnutí opřel (oplocení pozemku narušující pokojný stav), za irelevantní, aniž ovšem výslovně uvedl, v čem sám spatřuje zásah do pokojného stavu. Pokud tímto zásahem mělo být jednání žalobce z 28. 5. 2005, pak vyšel ze skutkového zjištění, které soud prvního stupně neučinil a o které zamítnutí žaloby neopřel, aniž k němu provedl jakékoliv dokazování. Řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu