ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5133.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5133/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. M. , zastoupeného JUDr.Vladimírem Focko, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 2c, proti žalované Mgr. B. J., zastoupené JUDr.Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 14, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 139/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2008, č. j. 38 Co 15/2007-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. července 2008, č. j. 38 Co 15/2007-116, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. července 2006, č. j. 63 C 139/2000-96, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. 63 C 139/2000-96, rozhodl výrokem pod bodem I., že z věcí, jež měli žalobce a žalovaná v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, se do výlučného vlastnictví žalobce přikazují nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 358 pro katastrální území a obec D. vedeném Katastrálním úřadem v T., a to objekt bydlení čp. 204 na st. parc. č. 185, st. parc. č. 185 – zastavěná plocha a parc. č. 158/44 – ostatní plocha. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 137.440,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 30. 9. 1995 bylo k 11. 6. 1997 rozvedeno. Za trvání manželství účastníci nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) za kupní cenu 450.000,- Kč nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku. Kupní cena byla zaplacena částečně z peněz darovaných rodiči žalobce ve výši 250.000,- Kč, zbytek ve výši 200.000,- Kč byl zaplacen z úvěru u České spořitelny. Soud konstatoval, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, pro které by bylo třeba se odchýlit od zásady rovnosti podílů účastníků na majetku v BSM. Vzal za prokázané, že se účastníci v rámci rodiny dohodli, že zakoupí dům, kde budou moci žít rodiče žalobce a případně i sami účastníci (rodiče uvedli, že v době uzavření kupní smlouvy nesměli jako cizozemci – občané Slovenské republiky nemovitosti vlastnit, proto je kupovali žalovaní). K rozpornému tvrzení účastníků, zda rodiče žalobce darovali 250.000,- Kč na zakoupení domu v D. pouze žalobci nebo oběma účastníkům, vzal soud za prokázané, že dar byl rodiči žalobce určen oběma účastníkům. Při výpočtu vypořádacího podílu vycházel soud z ceny nemovitostí stanovené ke dni zániku BSM ve výši 467.280,- Kč a z toho, že každý z účastníků se podílel na zaplacení nemovitostí částkou odpovídající 27,75 % z původní kupní ceny.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č. j. 38 Co 15/2007-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a IV., výrok II. změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci na vyrovnání podílu 1.666,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, od kterého se po zopakování důkazů výslechem svědků M. J. a M. M. odchýlil a dospěl k závěru, že částku 250.000,- Kč na úhradu kupní ceny předmětných nemovitostí darovali rodiče žalobce pouze žalobci. Tento vnos žalobce do společného majetku a zůstatek úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a.s., včetně příslušenství, který zaplatil žalobce ze svých prostředků po rozvodu manželství, soud zohlednil při stanovení vypořádacího podílu. Předmětem BSM neučinil položky požadované žalovanou (náklady za byt a stravu ve výši 130.000,- Kč, financování cest 10.000,- Kč, vymalování a úklid nemovitostí 5.000,- Kč, zničená sedací souprava a koberce 20.000,- Kč), neboť předmětem BSM nemohou být vzájemné nároky mezi manžely na náhradu škody ani z titulu výživného. Rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného odvolací soud považoval za správné a v souladu s návrhy účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) a případně i písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalovaná uvádí, že nemá námitky proti vypořádání nemovitého majetku účastníků jeho přikázáním do výlučného vlastnictví žalovaného, napadá však ostatní výroky odvolacího soudu, zejména výrok, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 1.666,50 Kč na vyrovnání podílu. Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil dar rodičů žalobce jako dar určený výlučně žalovanému; přitom zcela pominul provedené listinné důkazy - dopisy rodičů žalobce adresované účastníkům (např. dopis z 10. 10. 1995), ve kterých je výslovně uvedeno, že peníze dávají oběma. Soud se nevypořádal s tím, že svědek Mikuláš Macko vypovídal u odvolacího řízení v rozporu se svým písemným projevem. Odvolací soud pochybil, když oproti soudu prvního stupně změnil náhled na hodnocení provedených důkazů, zejména ohledně darovací smlouvy a plnění závazků jednoho účastníka ze společných prostředků, aniž by účastníky se změnou náhledu seznámil a umožnil jim předestřít skutečnosti, jejichž prostřednictvím by bylo možné zpochybnit věrohodnost důkazů, na nichž soud své rozhodnutí postavil. Za zásadní pochybení považuje to, že nebyla stanovena obecná (tržní) cena nemovitostí náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Domnívá se, že již samotné zadání znalci nebylo přesné a dále, že je nesprávná i metodika a tím i celé provedení znaleckého posudku. Odhadní cenu stanovenou znalcem v posudku ze dne 2. 2. 2003, zjištěnou podle vyhlášky č 295/1995 Sb., nelze považovat za cenu tržní. Tento nedostatek neodstraní ani konstatování, že cena vyhlášková koresponduje s nabídkou a poptávkou v době, kdy odvolací soud rozhodoval. V důsledku toho jsou řízení odvolací i řízení před soudem prvního stupně postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka má za to, že soudy nezohlednily skutečnost, jak se každý z manželů staral o rodinu – o společnou domácnost, když žalovaná ze svých základních příjmů a z příjmů z další činnosti (přednáškové) zajišťovala chod celé domácnosti, zatímco žalobce si příjmy ze svého zaměstnání ponechával na svém účtu, jehož stav nebyl při vypořádání BSM vůbec zohledněn. Z prostředků žalované i ze společných prostředků byly plněny výlučné závazky žalobce, jako byla vyživovací povinnost ke dvěma dětem z jeho prvního manželství, případně četná materiální plnění v souvislosti s jejich pravidelnými víkendovými návštěvami.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
S ohledem na čl. VIII odst. 2 větu první zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů a přihlédnutím ke skutečnosti, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo 11. 6. 1997, je třeba na daný spor aplikovat ustanovení občanského zákoníku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.
K námitce nesprávného ocenění vypořádávané nemovitosti:
V řízení o vypořádání BSM (stejně jako společného jmění manželů) se – byť s výjimkami – uplatňuje pravidlo, že oceňování vypořádávaného majetku vychází z jeho faktického stavu v době zániku BSM, avšak z cen odpovídajících době, kdy se provádí vypořádání. Jinými slovy - vypořádávaná věc či majetek účastníků se ocení tak, jak se oceňují v současnosti, přičemž se nevychází z jejich současného stavu, ale ze stavu, kdy spoluvlastnictví účastníků zaniklo. Shodný právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 496, kdy uvedl, že „při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání“. Teprve vypořádáním dochází k plnému nabytí vlastnického práva k věci, příp. k převodu jiných práv a povinností, a proto i ocenění věci musí vycházet z ceny dosažitelné v době, ve které se vypořádání provádí. Teprve od tohoto vypořádání totiž nabývá ten, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého bývalého účastníka společného jmění.
Cena vypořádávaných věcí se pro účely řízení o vypořádání BSM stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za jejich převod v rozhodné době a místě dosáhnout (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1528).
V projednávaném případě soudy vyšly ze znaleckého posudku, datovaného dnem 2. 2. 2003, přičemž znalec ocenil nemovitost podle (v době rozhodování již zrušené) vyhlášky č. 178/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soudy pochybily, když nezjistily obvyklou (tržní) cenu nemovitosti, a vyšly z ceny stanovené podle oceňovacího předpisu. I kdyby ovšem znalec určil cenu obvyklou, bylo by třeba přihlédnout k pohybu cen nemovitostí, a vzhledem k tomu, že od vypracování posudku do rozhodnutí odvolacího osudu uplynulo více než 5 let, bylo namístě posudek aktualizovat.
Protože tak odvolací soud při zjišťování ceny nemovitosti nepostupoval, resp. nenapravil pochybení soudu prvního stupně, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K dovolacím výtkám proti dokazování u odvolacího soudu: Odvolací soud se podrobně zabýval obsahem dopisu z 10. 10. 1995, neprovedl však důkaz touto listinou.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl.
Judikatura dříve připouštěla, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení obsahu listiny (zde dopisu) provedeného soudem prvního stupně, aniž by tento důkaz opakoval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 997). Avšak Ústavní soud v nálezu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, vyslovil: „Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelce reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů“. Tento závěr, který odpovídá i §213 odst. 2 o. s. ř. v platném znění, Ústavní soud výslovně vztáhl i na provedení důkazu listinou.
Jestliže tedy v dané věci odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně obsahu dopisu než soud prvního stupně (který z tohoto dopisu žádný skutkový závěr neučinil), aniž tento důkaz zopakoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
K námitce, že soudy nesprávně stanovily vypořádací podíly, a to v neprospěch dovolatelky: Při vypořádání BSM se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§150 obč. zák.).
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1 o. s. ř.), tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [viz §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Dovolatelka neoznačila důkazy, kterými by mělo být prokázána její vyšší zásluha o nabytí a udržení společného jmění; tvrdila sice, že tomu tak bylo, žalobce to však popíral a tvrdil opak. Za této situace bylo namístě poučit ji o důkazní povinnosti ohledně tohoto tvrzení (§118a odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí – pokud jde o ocenění vypořádávaného majetku - i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu