ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5303.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 5303/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce P. G., zastoupeného advokátem, proti žalované A. O., zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 147/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 9 Co 170/2008-235, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. září 2007, č. j. 10 C 147/2003-204, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že do vlastnictví každého z účastníků přikázal movité věci specifikované ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku). Žalované uložil povinnost zaplatit zůstatek dluhu z novomanželské půjčky vedené u Č. s., a.s., pobočka L. ve výši 19.080,- Kč (výrok II. rozsudku) a žalobci zaplatit na vypořádání podílů částku 180.395,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V. rozsudku).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 2 dubna 2009, č. j. 9 Co 170/2008-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vyjma výroku o náhradě nákladů řízení státu, který změnil) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. dubna 2009.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a dovolatelka žádnou právní otázku jako otázku zásadního právního významu ostatně ani sama neuvádí. Kritika právního posouzení věci se omezuje na blíže neodůvodněný závěr, že „rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje zákonné ustanovení §149 obč. zákoníku, lze ho považovat spíše za formální“. Takové vymezení však zjevně nepředstavuje vymezení způsobilého dovolacího důvodu namítajícího nesprávnost právního posouzení, tím spíše v rovině zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z obsahu dovolání je ostatně naznačováno (vedle toho, že dovolatelka z velké části v dovolání vede polemiku s žalobními tvrzeními samotného žalobce a nikoliv se zjištěními a závěry, na kterých soudy založily svá rozhodnutí), že dovolatelka pojí nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu (byť jej kvalifikuje jako nesouhlas s právním posouzením věci) výhradně s tvrzeným nesprávným zjištěním učiněným soudy ze znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení, kdy nalézacím soudům vytýká, že tento posudek nehodnotily v souladu s §132 o. s. ř. Nicméně ani v tomto směru žádným způsobem tento nesouhlas žádným způsobem nespecifikuje a ani nekonkretizuje, jak by se mělo tvrzené pochybení nalézacích soudů promítnout do jejich rozhodnutí.
Dovolacími námitkami tak je ve zcela obecné rovině naznačen dovolací důvod spadající pod §241a odst. 3 o. s. ř., když dovolatelka soudům vytýká nesprávné hodnocení znaleckého posudku jakožto důkazu v řízení provedeného. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že námitka žalované, že soud prvního stupně stanovil prostředky vynaložené ze společných prostředků na výlučný majetek žalované v částce 300.000,- Kč volnou úvahou je v rozporu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento výši této částky odůvodnil odkazem na konkrétního skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování s tím, že rozsah investic v částce převyšující 300.000,- Kč se žalobci v řízení nepodařilo prokázat. Nejedná se tak o určení výše uvedené částky volnou úvahou soudu, ale o zjištění mající základ v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu