ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.536.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 536/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. R. , zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem se sídlem v Brně, Wurmova 16, o zdržení zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1307/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2007, č. j. 17 Co 118/2005-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. ledna 2005, č. j. 4 C 1307/2003-42, uložil žalovanému, aby se zdržel „zásahu do výkonu vlastnického práva žalobkyně ke stavbě sklepa neevidované v katastru nemovitostí, která se nachází v kat. území K. pod pozemkem parc. č. 261/4 ve vlastnictví žalovaného, s vchodem z pozemku parc. č. 16, spočívajícího v zarážení kovové trubky do sklepa z jámy na pozemku parc. č. 261/4, a v dalším jednání vedoucímu k prosakování nečistot a vlhkosti do sklepa žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům z vykopané jámy na pozemku parc. č. 261/4 v kat. území K.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně spolu s manželem O. R. jsou v kat. území K. spoluvlastníky (společné jmění manželů) pozemku parc. č. 454/15 – ostatní plocha. Žalobkyně je tamtéž vlastnicí domu č. p. 75, st. parc. č. 5, st. parc. č. 16 se sklepem a pozemků, které nabyla dědictvím po matce M. Š. Žalovaný je v tomtéž kat. území vlastníkem pozemku parc. č. 261/4. Vstup do sklepa je z pozemku parc. č. 16. Sklep se zčásti nachází pod pozemkem parc. č. 454/15 a z větší části pod pozemkem žalovaného parc. č. 261/4. Žalovaný na pozemku par. č. 261/4 v místech nad sklepem žalobkyně vykopal jámu zhruba o průměru 1 m, do které zarazil kovovou trubku, v důsledku čehož došlo k poškození stropu sklepa, kdy v něm vyražením tří cihel vznikla díra o průměru 30 cm, která není zakrytá, proniká jí dešťová voda a prosakují jiné nečistoty, dochází ke znečištění sklepa, nadměrné vlhkosti v něm a k narušení statiky klenby sklepa. Tento stav trval v době rozhodování soudu prvního stupně. Soud prvního stupně věc posoudil podle §127 odst. 1 obč. zák. a žalobě vyhověl s tím, že jednání žalovaného na pozemku parc. č. 261/4 je zásahem do vlastnictví žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. března 2007, č. j. 17 Co 118/2005-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že z výroku vypustil slova „nad míru přiměřenou poměrům“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že rušivé jednání žalovaného je takové intenzity, která přesahuje míru přiměřenou poměrům, tedy „přesahuje běžná a obvyklá jednání, která jsou soudy tolerována“. Nesouhlasil s námitkou žalovaného, že nepřispěl k vlhnutí sklepa nad míru přiměřenou poměrům. Podle odvolacího soudu žalovaný svým jednáním nezpůsobil jen to, že ze sklepa proniká více zemní vlhkosti, ale zejména, že do sklepa zatéká voda a pronikají do něj různé nečistoty. Z výroku rozsudku soudu prvního stupně vypustil slova „nad míru přiměřenou poměrům“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla řádně objasněna otázka vlastnictví sklepa a že jeho námitkami, že žalobkyně není vlastnicí sklepa, se soudy blíže nezabývaly. Uvedl, že pod pozemkem parc. č. 261/4 se nachází dalších 8 sklepů v téže linií, sklepy byly vybudované dlouho před 2. světovou válkou a byly existující součástí pozemku žalovaného. Žalovaný se domnívá, že je vlastníkem té části předmětného sklepa, která se nachází pod pozemkem parc. č. 261/4 a 261/2. Matka žalobkyně užívala sklep z titulu výpůjčky od otce žalovaného a žalobkyně nemohla sklep užívat z jiného titulu. V řízení o projednání dědictví po matce žalobkyně mohlo dojít k záměně institutu výpůjčky či nájmu za právo vlastnické. Dále uvedl, že „nenachází předpis, který by umožňoval soudu rozhodnout o omezení vlastnického práva pod pozemkem, vymezeným zápisem parcely v katastru nemovitostí, ve prospěch jiného vlastníka jen proto, že sklep v údajném vlastnictví cizího vlastníka zasahuje pod pozemek žalovaného v hloubce přesahující 1 m pod povrchem pozemku žalovaného. Nemůže mu tedy být přičítáno k tíži, že své vlastnické právo užívá i do hloubky 2 či 3 m po horizontální rovinou vymezující povrch parcely v jeho vlastnictví“. Jednání žalovaného nelze považovat za výkon na újmu práv jiných subjektů a nelze ho v daném případě omezovat ukládáním povinnosti zdržet se zarážení několikametrové kovové trubky do jeho pozemku. Stav, kdy sklep zasahuje pod pozemek žalovaného, je nedovoleným zásahem do práv žalovaného. Soudy nesprávně vycházely z toho, že sklep není součástí pozemku parc. č. 261/4. Sklep není evidován v katastru nemovitostí, není stavbou ve smyslu zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, a není ani stavbou ve smyslu občanského zákoníku. Za daného stavu nelze vzájemné sousedské vztahy posuzovat podle §127 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. března 2007.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
Dovolání by mohlo být přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dané věci však naplněny nebyly.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Dovolatel v tomto případě žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu nevymezil. V podstatě jen namítal nesprávné právní posouzení věci z hlediska závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně je vlastnicí předmětného sklepa. Dovolací soud posuzuje blíže správnost právního posouzení věci odvolacím soudem jako dovolacího důvodu jen v případě přípustného dovolání. Protože dovolatel nevymezil řádně právní otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat, není již z toho důvodu dovolání přípustné.
Nicméně nad rámec dovolacího přezkumu z hlediska přípustnosti dovolání lze lapidárně poznamenat toto:
- Jestliže dovolatel až v dovolání namítl že předmětný sklep byl podle občanského zákoníku platného před r. 1951 součástí jeho pozemku, jde o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř., k níž jako takové dovolací soud nemůže přihlížet.
- Podle stávající teorie občanského práva hmotného a standardní právní praxe platí, že nelze dobře vlastnit reálnou část stavby nejde-li o tzv. jednotku ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a že zděný sklep, není-li součástí budovy, je samostatnou věcí; jako takový nemůže být součástí pozemku.
- Z jasného znění §127 odst. 1 obč. zák. zřetelně vyplývá, že vlastník věci (tedy i pozemku) nesmí ohrožovat sousedovu stavbu. Z nezpochybnitelných skutkových zjištění (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. o nepřípustnosti uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení) vyplývá, že sklep žalobkyně je z části vestavěn do sousedícího pozemku žalovaného.
- Skutečnost, že určitá stavba není evidována v katastru nemovitostí neznamená, že tato stavba neexistuje.
Protože nad to, co již bylo výše uvedeno, dovolací soud nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo judikaturou dovolacího soudu, dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu