ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.733.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 733/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 10 se sídlem v Praze 10-Vršovicích, Slovinská 10, IČ: 48030627, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Oblouková 38 se sídlem v Praze 10-Vršovicích, Oblouková 38, IČ: 26763265, zastoupenému Mgr. Gabrielou Horalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Moravská 8, o určení, že žalobce je správce domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 84/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 22 Co 240/2006-40, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. 22 Co 240/2006-40, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. října 2005, č. j. 18 C 84/2005-23, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2005, č. j. 18 C 84/2005-23, určil, že „správcem domu Oblouková 38, č. p. 943, v kat. území V. je žalobce“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce, právní nástupce bývalého Lidového bytového družstva Praha, vznikl 18. 1. 1993 a do roku 1999 byl výlučným vlastníkem domu č. p. 943, Oblouková 38, v obci P. a kat. území V. včetně pozemku, na němž označený dům stojí. V roce 1998 žalobce vymezil v uvedeném domě bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., zákon o vlastnictví bytů, v tehdy platném znění, a většinu z nich převedl do vlastnictví jejich nájemců. Právní účinky prohlášení o vymezení jednotek nastaly k 22. 12. 1998. Na jeho základě žalobce vykonává až do současnosti správu společných částí domu. Společenství vlastníků jednotek poté, co novelizací zákona č. 72/1994 Sb., provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., s účinností od 1. července 2000 získalo právní subjektivitu, rozhodlo na schůzi 6. 4. 2004 (součtem podílů 59,2 %) o ukončení správcovství žalobce a správou domu pověřilo firmu FIRST, s. r. o. Tuto skutečnost oznámilo žalobci dopisy z 20. 12. 2004 a 3. 1. 2005. Vlastníci bytových jednotek částečně odstoupili od smlouvy o bezplatném převodu vlastnictví jednotky ve vztahu k čl. VI a VII smlouvy z důvodu, že žalobce opakovaně a závažným způsobem porušuje své povinnosti při správě domu. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že správcem označeného domu je stále žalobce, který správu domu vykonává na základě prohlášení vlastníka a vymezení „správcovství domu“ v tomto prohlášení. Podle názoru soudu prvního stupně z §9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění po novele č. 103/2000 Sb. neplyne, že by dosavadní správce, tj. žalobce, ze zákona ztratil oprávnění vykonávat správu předmětného domu. Uvedl, že skutečnost, že Společenství vlastníků jednotek se stalo právnickou osobou, neznamená, že účinností zákona č. 103/2000 Sb. převzalo správcovství domu, a neměla ze zákona za následek zánik dosavadního smluvního vztahu, aniž by byl učiněn právní úkon vedoucí k jeho zániku. Odhlasování ukončení správcovství žalobcem většinou vlastníků jednotek na schůzi 6. 4. 2004 je pro jeho zánik bez dalšího nedostatečné. Pokud žalovaný učinil právní úkon o částečném odstoupení od smlouvy o bezplatném převodu vlastnictví jednotky směřující k zániku správcovství žalobce, jde o neplatný právní úkon, neboť možnost odstoupení nebyla smluvně dohodnuta. Toto odstoupení pro nedostatek náležitostí podle §582 odst. 1 obč. zák. nelze považovat ani za výpověď předmětné smlouvy. Prohlášení žalobce je v souladu s §37 odst. 1 obč. zák. a žalovanému nic nebrání v tom, aby využil institutů daných zákonem a ukončil výkon této funkce v souladu s nimi.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 22 Co 240/2006-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci s výjimkou, že správu domu žalobcem lze vypovědět podle §582 obč. zák., z něhož vyplývá, že výpovědí lze zrušit jen závazkový právní vztah, který byl založen smlouvou nikoli na základě jiné právní skutečnosti jako tomu bylo v daném případě, kdy právní vztah byl založen jednostranným právním úkonem žalobce – prohlášením vlastníka ve smyslu §4 odst. 1 a §4 odst. 2 písm. h) zákona č. 72/1994 Sb.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí žalovaný spatřuje v tom, že oba soudy právní otázku řešily v rozporu s hmotným právem a že Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) se jejím řešením dosud nezabýval. Namítl, že závěr odvolacího soudu, který nepřímo dovodil, že „jednostranné prohlášení vlastníka domu, který svým prohlášením vymezil v domě jednotky, určilo správce domu, lze správce domu měnit pouze změnou tohoto prohlášení“, je v rozporu s úmyslem zákona č. 72/1994 Sb. i smyslem čl. V odst. 1 a 3 nařízení vlády č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy, podle kterého „osoba správce může být ustanovena prohlášením vlastníka nebo usnesením shromáždění vlastníků jednotek a změněna schválením shromáždění“. Soudy se také nezabývaly otázkou, „zda uvedení správce v prohlášení má náležitosti dvoustranného úkonu“, zejména pokud jde o odměnu správce a vymezení práv a povinností. Podle žalovaného prohlášení vlastníka v daném případě tyto náležitosti nemá. Žalobce správu domu nevykonával řádně, od prohlášení zneužíval ustanovení o správcovství v prohlášení a od konce roku 2004 správu fakticky vůbec nevykonává. Žalovaný je toho názoru, že správcovství domu lze ukončit výpovědí podle §582 obč. zák. a že výpověď žalovaného z 29. 3. 2006 je platná, a správcovství žalobce tak skončilo k 30. 6. 2006. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. října 2006.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud se v dané věci nemíní odchýlit od právního názoru, který vyslovil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 2038/2008, publikovaném v Právních rozhledech č. 9/2009 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , podle něhož „zvolením orgánů společenství vlastníků zaniká i právo správy domu družstvem uvedeným v §24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů “. K tomu srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 734/2008, publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu.
Vychází–li tedy odvolací soud ve svém rozhodnutí ze závěrů, že samotný vznik žalobce jako právnické osoby (§9 odst. 1) nic nezměnil na postavení žalobce jako správce domu, nelze jeho posouzení věci považovat za správné.
Dovolací soud proto z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu