ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.766.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 766/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. Š. , zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 10, proti žalovanému P. Š. , zastoupenému JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 46/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 13 Co 366/2007-213, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 38.940,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jana Ševčíka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2007, č. j. 9 C 46/2004-170, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „budově č. p. 4948 rodinný dům v části obce J., na pozemku par. č. 5504/70 zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, pracoviště Jihlava, pro obec a k. ú. J. na LV 1991“ (dále též jen „předmětná nemovitost“), kterou přikázal do vlastnictví žalovaného, jemuž uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 182 851,70 ve splátkách, jejichž podmínky v rozsudku určil (výrok I. rozsudku). Dále zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k rekreační chatě na pozemku st. p. č. 72 k. ú. B., kterou přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, jíž uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 210.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Ve vztahu k vypořádávaným nemovitostem dospěl soud prvního stupně k závěru, že je účastníci získali za trvání manželství, které zaniklo v roce 1993 a ve lhůtě tří let od zániku manželství žádný z účastníků nepodal návrh na vypořádání jejich majetkového společenství a ani nedošlo k uzavření dohody o vypořádání, takže se nemovitosti staly předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků. Nemovitosti reálně dělitelné nejsou, mezi účastníky nebyl spor o to, komu jednotlivé věci přikázat do výlučného vlastnictví; jedinou spornou otázkou zůstala výše vypořádacího podílu, kterou by byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že do domu investoval své prostředky, neboť o tom nebyl předložen žádný důkaz a navíc účastníci jako manželé neměli zrušeno majetkové společenství ani omezen jeho rozsah; po rozvodu manželství společně hospodařili jako druh a družka. Při stanovení ceny nemovitostí vycházel soud ze znaleckých posudků, když hodnota domu byla stanovena na 2.700.000,- Kč. Polovina z této částky představuje 1.350.000,- Kč, od níž byla odečtena hodnota půjčky poskytnuté Českou spořitelnou ve výši 175.000,- Kč, kterou žalovaný splácí, ve výši zůstatku ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 13 Co 366/2007-213, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. v jeho prvních dvou odstavcích potvrdil; v odstavci třetím tohoto výroku jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku 1.350.000,- Kč ve dvou splátkách, podmínky jejichž splatnosti určil, a dále zamítl žalobu ohledně požadavku žalobkyně, aby byl žalovanému přikázán k úhradě zůstatek půjčky v částce 100.000,- Kč poskytnuté účastníkům za trvání manželství (výrok I. rozsudku). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV. rozsudku).
Odvolací soud se především ztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětná nemovitost je v podílovém spoluvlastnictví účastníků, neboť oproti odvolací námitce, že tento dům byl financován výlučně z finančních prostředků žalovaného, vzal za prokázáno, že na výstavbu byly použity i společné finanční prostředky získané z půjčky od peněžního ústavu poskytnuté oběma účastníkům, když z těchto prostředků byly hrazeny náklady na stavební materiál. Za trvání manželství se tak nemovitost stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž zdůraznil, že ve výlučném vlastnictví některého z manželů by mohla být pouze tehdy, jestliže by byla pořízena výhradně z výlučných finančních prostředků jednoho z manželů ne však již tehdy, jestliže na její pořízení byly alespoň zčásti vynaloženy společné finanční prostředky, a zejména ne tehdy, pokud byla taková věc vytvořena za trvání manželství oběma manžely nebo jedním z nich, byť i za pomoci finančních prostředků ve výlučném vlastnictví jen jednoho z nich. Jestliže v daném případě byl dům vytvořen za trvání manželství žalovaným za přispění žalobkyně a zčásti společných finančních prostředků, stal se součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
Odvolací soud dále zdůraznil, že žalovaným tvrzená ústní dohoda o vypořádání předmětné nemovitosti po rozvodu, podle které se měl stát výlučným vlastníkem domu, nebyla v řízení prokázána a žalobkyně její uzavření a existenci popírala. Ostatně i kdyby takovou dohodu účastníci v ústní podobě uzavřeli, nemohla vyvolat žádné právní účinky, neboť občanský zákoník vyžadoval její písemnou formu a účinky takové dohody vázal na vklad do katastru nemovitostí. Ústní dohoda by nemohla založit ani dobrou víru žalovaného jakožto předpoklad možného vydržení vlastnického práva, neboť by se nemohlo jednat o dobrou víru vztahující se ke všem okolnostem věci. Případná neznalost jasné a jednoznačné zákonné úpravy by nemohla založit objektivní důvodné přesvědčení o oprávněnosti držby vedou k vydržení vlastnického práva opírající se o dobrou víru žalovaného, že nabyl vlastnictví k domu na základě ústní smlouvy se žalobkyní.
K námitce tvrzeného rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy spočívajícího v tom, že žalobkyně nechala žalovaného dobudovat dům v přesvědčení, že je jeho, a vytvořila tak situaci umožňující ji nakládat s cizími investicemi, odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalovaný po skončení rozvodového řízení mohl včas podniknout kroky, aby vyloučil nastoupení zákonné domněnky vyplývající z §150 odst. 4 občanského zákoníku a dosáhl vyřešení otázky vlastnictví k domu a případně i vypořádání investic.
Ve vztahu k žalovaným uplatněnému nároku na vypořádání investic do věci v podílovém spoluvlastnictví odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně se tímto požadavkem žalovaného blíže nezabýval, nerozhodl o něm a z tohoto důvodu nemohl o uplatněném nároku rozhodovat ani odvolací soud. Jestliže však na tomto nároku žalovaný trvá, je na soudu prvního stupně, aby o něm v dalším řízení jednal a rozhodl o něm poté, kdy budou odstraněny vady, jimiž stále podání žalovaného trpí. Protože tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví je možné i mimo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebylo nutno vázat rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví na rozhodnutí o tomto vzájemném návrhu žalovaného.
Na základě uvedených skutečností odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v tom, že při stanovení výše vypořádacího podílu nemohl přihlédnout k nevypořádanému zůstatku stavební půjčky účastníků a upravil i splatnost vypořádacího podílu s ohledem na poměry žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především namítal, že předmětná nemovitost netvořila součást majetkového společenství účastníků, nemohla se proto stát následně předmětem jejich podílového spoluvlastnictví, neboť rodinný dům byl financován z prostředků, které žalovaný získal darem od svých rodičů. I kdyby však předmětem majetkového společenství a následně podílového spoluvlastnictví byl, bylo by nutno vyřešit otázku, zda se žalovaný nestal opětovně výlučným vlastníkem na základě vydržení, neboť se vždy považoval za výlučného vlastníka rodinného domu, do kterého investoval své prostředky a vše kolem domu zařizoval vlastním jménem. Byl proto v dobré víře, že je vlastníkem domu a to až do doby doručení žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V průběhu řízení zmiňovaná ústní dohoda o vypořádání byla odvolacím soudem interpretována nesprávně, neboť nepředstavovala konstitutivní akt, ale „určitou rekapitulaci“ majetkových vztahů účastníků po rozvodu jejich manželství.
Podle názoru dovolatele soudy neměly žalobě žalobkyně vyhovět také z toho důvodu, že výkon práv žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně nechala žalovaného vystavět dům z jeho prostředků a „nechá ho v dobré víře v to, že je výlučným vlastníkem rodinného domu, a tím se vyhne tomu, aby po ní žalobce chtěl náhradu těchto svých prostředků, které vynaložil na vybudování společné věci“. Žalobkyně tak svou liknavostí způsobila promlčení nároku žalovaného a dále zhoršila obtížné postavení žalovaného v řízení pokud jde o možnost prokázání, že rodinný dům byl pořízen z prostředků, které žalovaný obdržel od svých rodičů, neboť rodiče žalovaného již nežijí.
Nesprávné právní posouzení věci podle názoru dovolatele dále spočívá v tom, že náhrada, za kterou soud přikázal nemovitost do vlastnictví žalovaného není přiměřená, neboť vychází pouze z ocenění nemovitosti. Z hlediska přiměřené náhrady je však třeba náležitě zhodnotit následující skutečnosti: a) rodinný dům byl pořízen z „valné“ části z prostředků rodičů žalovaného, b) v momentě, kdy se žalobkyně stala spoluvlastnicí domu, byl dům toliko hrubou stavbou a byl následně dostavěn z prostředků žalovaného, který po žalobkyni nepožadoval žádnou náhradu, protože byl přesvědčen, že investuje do svého majetku, c) žalobkyně s podáním žaloby otálela tak, až zhoršila procesní postavení žalovaného a vytvořila situaci, kdy získá něco, co nezbudovala, a ani na zbudování nepřispěla, d) je třeba zohlednit dobrou víru žalovaného, že budoval výhradě svůj majetek. Z těchto důvodů proto není možné při určování výše přiměřené náhrady vycházet pouze z ocenění nemovitosti jako celku, ale žalobkyně by měla získat přiměřenou náhradu v hodnotě poloviny hrubé stavby, protože se na jejím budování nijak nepodílela.
Podle názoru žalovaného je navíc řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel poukázal na skutečnost, že ačkoliv se domáhal tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví již v řízení před soudem prvního stupně, tento o jeho nároku nerozhodl a nezabýval se jím ani odvolací soud, což zakládá zmatečný postup odvolacího soudu, neboť pokud odvolací soud zjistí, že se soud prvního stupně „něčím nezabýval“, a nevyčerpal předmět řízení, měl jeho rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání s tím, aby rozhodl o vypořádání investic.
Dovolatel také podrobně uplatnil výhrady vůči části rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů s vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Ve vyjádření se vyjádřila k jednotlivým dovolatelem uplatněným dovolacím argumentům se stanoviskem shodným s názory, které ve věci zaujal odvolací soud.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. listopadu 2008.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek. Jen tehdy, je-li přípustné, je možné zkoumat jeho důvodnost (zabývat se jím věcně). Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví právě a jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům rozsudku odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. současně i výrok, jehož věcný přezkum nebyl přípustný (R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání jak ohledně výroku o zrušení spoluvlastnictví, tak i ohledně soudem zvoleného konkrétního způsobu vypořádání. Skutečnost, že např. odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše vypořádacího podílu neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, který se týká zbylých výroků ve věci samé, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v části, v níž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku přesahující 1 182 851,70,- Kč, tj. ohledně 167 148,30,- Kč, když navíc změna rozsudku soudu prvního stupně v této části je dána pouze skutečností, že odvolací soud do výše přiměřené náhrady nepromítl – na rozdíl od soudu prvního stupně – zůstatek stavební půjčky, o který výši podílu snížil. V této části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné, ve zbylé části není dovolání přípustné; přípustnost dovolání by přicházela do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti účastníků shodně, nicméně napadené rozhodnutí není rozhodnutím zásadního právního významu.
Dovolatel především v dovolání namítá, že předmětný dům nemohl tvořit součást majetkového společenství manželů (účastníků) z toho důvodu, že byl financován výlučně z finančních prostředků jím získaných od jeho rodičů. V daném směru však neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, neboť jeho nesouhlas s právními závěry nalézacích soudů vychází výhradně z nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které soudy učinily, neboť uzavřely, že předmětný rodinný dům byl pořízen nejenom z finančních prostředků žalovaného, ale také z prostředků tvořících součást bezpodílového spoluvlastnictví, a byl vytvořen za trvání manželství žalovaným, případně za přispění žalobkyně.
Podle §143 občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb., v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 2749/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Rozhodnutím zásadního právního významu nemůže rozsudek odvolacího soudu činit závěr, že dům, s jehož stavbou bylo započato po uzavření manželství a tato stavba byla financována i společných finančních prostředků, se stal předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť takový závěr vyplývá jednoznačně z §143. V rozhodnutí publikovaném pod R 26/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl nadto vyjádřen i názor, podle kterého nabytím majetku za trvání manželství je i vytvoření věci oběma manžely nebo jedním z nich v době po uzavření manželství (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2706).
Podle §149 odst. 1, 3, 4 občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb., zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, manželům společných.
Podle §149a občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb., pokud se dohody mezi manžely podle ustanovení §143 a 149 týkají nemovitostí, musí mít písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru.
Jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění, které ostatně nezpochybňuje ani sám dovolatel, že mezi účastníky nedošlo k uzavření písemné smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů k nemovité věci, stal se po uplynutí zákonné tříleté lhůty předmětný dům podílovým spoluvlastnictvím účastníků.
Dovolatel v rámci podaného dovolání dále namítal, že v případě závěru o existujícím podílovém spoluvlastnictví „je třeba vyřešit otázku, zda se žalovaný nestal výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti na základě vydržení“. Ani zde dovolatel nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává z obsahu dovolání.
Podle §134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná nemovitost patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ústní dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyla v řízení prokázána, a žalovaný proto nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětná nemovitost patří. V takovém případě subjektivní přesvědčení spoluvlastníka, že mu věc výlučně patří, nemůže založit jeho dobrou víru danou z objektivního hlediska. Odvolací soud pak správně poukázal též na okolnost, že ani případná ústní smlouva o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k nemovitostem by nemohla založit dobrou víru žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu je v daném směru souladu i s hmotným právem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v usnesení ze dne 2. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 61/2001, uveřejněným v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 158, podle kterého dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu je ovšem předurčena již jeho zjištěním, které v dovolacím řízení u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá přezkumu, že uzavření ústní dohody, od které odvíjel žalovaný svou dobrou víru jako základ tvrzeného vydržení vlastnického práva, nebylo v řízení prokázáno (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 4347/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani námitka, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném směru je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího. Řízení je o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízení končící vydáním konstitutivního rozhodnutí. Dovolací soud v rozsudku ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz vyslovil názor, že žaloba uplatňující zákonem upravené právo na konstitutivní rozhodnutí soudu, jímž se má řešit určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, nemůže být zamítnuta z důvodu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr byl judikaturou dovolacího soudu vyložen výslovně k řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví např. v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, NS sp. zn. 22 Cdo 1326/2006, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 141.
Dovolatel dále dovolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení při stanovení výše přiměřené náhrady. Rozhodnutí odvolacího soudu je v právní rovině v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Hodnotovým základem vypořádávaných nemovitostí, a tudíž základem pro úvahu o výši přiměřené náhrady, při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ) a tímto způsobem odvolací soud postupoval. Tyto závěry nejsou dovolacími námitkami žalovaného zpochybněny. Poukaz žalovaného, že by žalobkyni měla být v rámci přiměřené náhrady přiznána polovina hodnoty „hrubé stavby“, protože se na dalším budování stavby nepodílela pak je ve zjevném rozporu s výše uvedenými judikatorními závěry.
Žalovaný v dovolání dále namítal, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soudy neprovedly vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe, podle kterých v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze zohlednit investice do společné věci, jež byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků. Jestliže spoluvlastník vůči druhému spoluvlastníku uplatňuje požadavek na zaplacení odpovídající části investovaných finančních prostředků formou návrhu nebo vzájemného návrhu, jedná se o tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví (k tomu srovnej např. R 40/70 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). V případě, že se účastník domáhá, aby mu příslušná část investovaných prostředků byla druhým účastníkem řízení zaplacena (uplatňuje vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu), o takovém nároku musí soud rozhodnout vždy samostatným výrokem (k tomu srovnej např. R 46/91 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3380).
Z obsahu spisu je zřejmé, a uvedená skutečnost je také mezi účastníky nesporná, že žalovaný nárok na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu uplatnil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který o tomto nároku nerozhodl.
Podle §222 odst. 2 o. s. ř. nerozhodl-li soud prvního stupně o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o návrhu na předběžnou vykonatelnost, odvolací soud může ještě před rozhodnutím o odvolání nařídit, aby své rozhodnutí doplnil (§166).
V případě, že soud prvního stupně nerozhodl o části předmětu řízení v §166 o. s. ř. se mu ukládá, aby své rozhodnutí doplnil. Jestliže soud prvního stupně věc předloží odvolacímu soudu, aniž by postupoval podle §166, může mu odvolací soud ještě před rozhodnutím o odvolání nařídit, aby provedl potřebné doplnění. Možnosti nařídit doplnění rozhodnutí ještě před rozhodnutím o odvolání nemusí vždy odvolací soud využít. Umožňuje-li to povaha věci, může odvolací soud nejprve odvolání projednat a rozhodnout o něm a teprve poté soudu prvního stupně nařídit, aby své rozhodnutí postupem podle §166 doplnil. Zda odvolací soud nařídí doplnění rozhodnutí ještě před rozhodnutím o odvolání nebo až v rozhodnutí, závisí na tom, který z těchto postupů je procesně hospodárnější a který ve svých důsledcích povede k rychlejšímu projednání věci.
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, pokud jde o otázku samostatného nabytí právní moci výroků rozsudku, jímž se rozhoduje o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu. Výrok soudního rozhodnutí, jímž je rozhodováno o investicích, není z hlediska nabytí právní moci závislý na výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak. Širší vypořádání spoluvlastnictví nemá výslovnou oporu v občanském zákoníku, která by podřazovala rozhodnutí o něm obecnému režimu výroků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jedná se o nároky samostatné, jež mohou být uplatněny nezávisle i mimo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zvláště tam, kde jejich splatnost není vázána na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (shodně : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 944).
Jestliže vzájemný návrh žalovaného obsahuje vady, k jejichž odstranění bude nutný postup podle §43 o. s. ř., postupoval odvolací soud v souladu s principem hospodárnosti řízení, jestliže rozhodl o odvolání, aniž by ukládal soudu prvního stupně doplnit jeho rozhodnutí výrokem vztahujícím se k vzájemnému návrhu žalovaného, zvláště pokud k tomuto nároku nebylo soudem prvního stupně prováděno dokazování a soud se jím věcně nezabýval. Postup odvolacího soudu v souladu se zákonem tak nemůže představovat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a není jím ani způsobena újma dovolateli, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně soudu prvního stupně uložil, aby o vzájemném návrhu žalovaného dále jednal a věcně se jím zabýval (poté, kdy budou odstraněny vady vzájemného návrhu). Uvedený závěr je v obecné rovině ostatně v souladu i s názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 1000/2008, uveřejněným na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , podle kterého je vyloučeno, aby dovolání mohlo být podáno z důvodu, že odvolací soud opomněl vydat dovolatelem požadovaný výrok.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud však žádné zmatečnostní ani jiné vady mající za následek možné nesprávné rozhodnutí ve věci nezjistil; rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný, a dovolání žalovaného bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 32.150,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 1, 2 písm. b), §10 odst. 3, snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 32.450,- Kč. Žalované vedle odměny za zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů dále náleží rovněž podle §137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 6.490,- Kč. Náklady dovolacího řízení na straně žalované činí celkem 38.940,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 38.940,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu