ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.919.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 919/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S ., zastoupené JUDr. Ing. Romanem Abrahamem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Hakenova 544/III, proti žalovanému P. S ., zastoupenému Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, U Brány 16, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 5 C 1479/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 12. března 2007, č. j. 5 C 1479/2005-139, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2007, č. j. 26 Co 259/2007-171, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 12. března 2007, č. j. 5 C 1479/2005-139, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2007, č. j. 26 Co 259/2007-171, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing. Romana Abrahama.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2007, č. j. 5 C 1479/2005-139, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště N., na LV č. 1263 pro obec P. a kat. území V. Z., a to k rodinnému domu č. p. 261 na stavební parc. č. 336, st. parc. č. 336 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 52/10 – zahrada. Označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalobkyni uložil, aby žalovanému na vyrovnání spoluvlastnického podílu zaplatila částku 1.850.000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. října 2007, č. j. 26 Co 259/2007-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, označené jako „dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně“, podle jeho obsahu z důvodu vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pak nepostupoval správně, pokud nesprávný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, „že v odvolacím řízení je již „pozdě“ cokoli uplatňovat“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že „nejsou splněny podmínky pro dovolání ve smyslu příslušných ustanovení o. s. ř.“ a polemizovala s dovolacími námitkami.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
K projednání dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně není Nejvyšší soud funkčně příslušný. V dané věci lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 143/2, podle kterého nedostatek funkční příslušnosti dovolacího soudu k projednání dovolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 477, podle něhož Nejvyšší soud není funkčně příslušný k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně; řízení o takovém podání zastaví. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
S ohledem na to, že dovolatel v dovolání uvádí, že považuje i rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a nespravedlivé a požaduje jeho zrušení, lze se domnívat, že dovolání směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v tomto směru by však mohlo být přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání není přípustné.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod č. C 5042.
Dovolatel v tomto případě žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu nevymezil. Nadto lze poznamenat, že jím uplatněný důvod je důvodem zmatečnosti ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud by se jím mohl zabývat jen v případě, že by šlo o dovolání přípustné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady představují odměnu advokáta za její zastoupení, která činí podle §3 odst. 1, bodu 5 (z částky 1.850.000 Kč), §4 odst. 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 1 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), celkem 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu