ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1268.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1268/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce V. Ž. , zastoupeného JUDr. Vítězslavem Lacinou, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Polská 4/1090, proti žalované ALTERSTAV, s.r.o. , se sídlem ve Vysokém Mýtu, Komenského 102, PSČ 566 01, IČO 64608662, zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. 55 Cm 91/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 1 Cmo 26/2007-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.670,-,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Lipavského, advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, zamítl rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 5 Cm 91/2005-129 žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 120.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 40.000,- Kč od 15. 11. 2004 do zaplacení, 10.000,- Kč od 15. 11. 2004 do zaplacení a 40.000,- Kč od 13. 12. 2004 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení z částky 30.000,- Kč od 4. 2. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení v částce 20.000,30 Kč (výrok pod bodem II) a uložil žalobci nahradit českému státu náklady za svědečné (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ohledně stavební akce rodinného domu v Lojovicích byla smlouva mezi žalobcem a žalovanou na výkon stavebního dozoru prováděného žalobcem uzavřena po dobu trvání smlouvy o dílo, kterou uzavřela žalovaná s objednatelem Ing. arch. J. Z. Dále vzal za nesporné, že v ústní mandátní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, na základě které prováděl žalobce pro žalovanou výkon stavebního dozoru, byla sjednána úplata za květen až listopad ve výši 220.000,- Kč, když zaplaceno žalobci bylo 170.000,- Kč. Žalobce neprokázal, že úplata byla sjednána paušální částkou za celé období ve výši 250.000,- Kč. Žalovaná od smlouvy uzavřené mezi ní a Ing. arch. J. Z. odstoupila s účinností od 7. 12. 2005 (správně 2004). Soud v dále zjistil, že pokud jde o prosinec 2004, byla mezi žalobcem a žalovanou ústně sjednána smlouva o poskytnutí výkonu funkce stavebního dozoru na stavební akci rodinný dům v Lojovicích za obdobných podmínek, kdy úplata činila 40.000,- Kč měsíčně.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na úplatu za výkon funkce stavebního dozoru z uzavřené smlouvy mezi žalobcem a žalovanou, týkající se akce rodinný dům Lojovice, žalobci ve smyslu ustanovení §571 odst. 2 věta prvá obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nevznikl, neboť žalobce řádně nevykonával činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda tato činnost přinesla očekávaný výsledek. Soud prvního stupně zjistil, že výkon funkce stavebního dozoru nebyl ze strany žalobce vykonáván s náležitou péčí, neboť objednatel stavby, Ing. arch. J. Z., v průběhu stavby upomínal přítomnost stavebního dozoru zhotovitele na stavbě, vytýkal žalované jako zhotoviteli díla nepořádek na stavbě, nedostatek ochrany stavebního materiálu apod. Řádný výkon stavebního dozoru přispívá k bezproblémovému průběhu stavebních prací, proto je také stavební dozor najímán. Soud prvního stupně uzavřel, že obdržel-li žalobce za výkon stavebního dozoru na stavební akci rodinného domu v Lojkovicích úplatu za období květen až listopad ve výši 170.000- Kč, s ohledem na kvalitu jím prováděné činnosti se tato úplata jeví jako přiměřená. Z toho důvodu žalobu na zaplacení částky 110.000,- Kč jako úplaty za výkon stavebního dozoru na stavební akci v Lojovicíh zamítl.
Dále se soud prvního stupně zabýval posouzením oprávněnosti nároku žalobce na úplatu za výkon stavebního dozoru na stavební akci domu Nová Ves. Vyšel ze skutkového zjištění, že v říjnu roku 2004, za nějž žalobce požaduje úplatu, žalobce žádnou činnost stavebního dozoru ve prospěch žalované na této stavební akci nevykovával. Dospěl k závěru, že účast žalobce na jednom kontrolním dnu nelze považovat za řádný výkon činnosti stavebního dozoru, když tato funkce pro svůj řádný výkon vyžaduje s ohledem na její charakter aktivní účast stavebního dozoru na stavební akci. Soud prvního stupně proto i v této části žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j. 1 Cmo 26/2007-166, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že mezi účastníky byly uzavřeny ústní formou dvou mandátních smluv. Jedné týkající se rodinného domu v Lojovicích a druhé v Nové Vsi. Předmětem těchto smluv bylo zajištění činnosti stavebního dozoru na těchto stavbách. Ohledně rodinného domu v Lojovicích byla dohodnuta úplata ve výši 220.000,- Kč po celou dobu výstavby. Dále bylo prokázáno, že žalovaná odstoupila od smlouvy o dílo ohledně této akce ke dni 7. 12. 2005 (správně 2004) a po tomto datu nebyla již činnost stavebního dozoru prováděna. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když uzavřel, že nadále již žalobci nenáležela úplata ze strany žalovaného za provádění činnosti stavebního dozoru a že částka 170.000,- Kč vyplacená žalovanou žalobci za provádění činnosti stavebního dozoru na stavbě v období od července do listopadu 2004 je adekvátní, když v měsíci prosinci 2004 a v dalším období již tato činnost nebyla ze strany žalobce prováděna a úplata ve výši 220.000,- Kč byla sjednána za výkon stavebního dozoru po celou dobu výstavby.
Ohledně výkonu funkce stavebního dozoru na akci výstavby domu v Nové Vsi se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, a souhlasil i s jeho právním posouzením. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce v měsíci říjnu roku 2004 činnost stavebního dozoru pro žalovanou na akci stavby rodinného domu v Nové Vsi vykonával, nelze žalobci přiznat nárok na úplatu ve výši 10.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvodu uplatňuje dovolatel nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, které bylo bez dalšího potvrzeno soudem odvolacím. Odvolací soud se podle dovolatele žádným způsobem nevypořádal s velkým množstvím jeho námitek proti rozsudku soudu prvního stupně, ani se žádným způsobem nevypořádal s nedostatky v právním posouzení věci soudem prvního stupně, které je v rozporu s provedenými důkazy i v rozporu s hmotným právem. Dovolatel dále namítá, že celé řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle žalobce nesprávné z toho důvodu, že je neúplné a nepřezkoumatelné, protože se odvolací soud věcně nevypořádal s námitkami směřujícími proti nedostatkům rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolatel dále v dovolání poukazuje na konkrétní příklady rozporu obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se skutečným stavem a provedenými důkazy. Předně se jedná o tvrzení odvolacího soudu, že žalobce pro žalovanou po 7. 12. 2004 již práci stavebního dozoru nevykonával, ačkoli z provedeného dokazování je zřejmé, že tuto činnost, tedy zabezpečovací práce, na požádání žalované vykonával, a to až do ledna roku 2005. Další rozpor mezi odůvodněním soudu prvního a druhého stupně spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně považoval za adekvátní odměnu ve výši 170.000,- Kč za výkon stavebního dozoru v období květen až prosinec 2004, zatímco odvolací soud považoval tuto částku za adekvátní pouze za období nikoli osmi, ale šesti měsíců. Odvolací soud dospěl k závěru, že úplata ve výši 220.000,- Kč byla sjednána za výkon stavebního dozoru v průběhu celé stavby. To je ovšem v rozporu se skutečností, že smlouva o dílo byla mezi žalovanou a investorem uzavřena na provedení stavby v období květen až listopad 2004, což je doba, po kterou měla probíhat výstavba a na tuto dobu byl sjednán stavební dozor. Odvolací soud se dále nevypořádal s odměnou za výkon stavebního dozoru za prosinec roku 2004, kdy žalobce bez ohledu na odstoupení od smlouvy o dílo pracoval na stavbě dle požadavků mandanta. Odvolací soud se dále nevyjádřil k obsáhlým námitkám žalobce směřujícím proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které byly uvedeny v odvolání, pouze konstatoval jejich správnost.
Dovolatel dále poukazuje na vady a nedostatky rozsudku soudu prvního stupně, který dovolatel považuje za nepřezkoumatelný a jeho závěry odporují svědecké výpovědi Ing. arch. Z., autora předmětného projektu. Soud prvního stupně se nevypořádal s logickými rozpory ohledně výše sjednané odměny za celý stavební dozor. Dovolatel napadá i závěr soudu prvního stupně, že práce stavebního dozoru nebyla žalobcem řádně vykonávána, ke kterému soud prvního stupně dospěl, aniž by žalovaná měla k práci žalobce v průběhu jejího provádění nějaké výtky, faktury žalobci nebyly vráceny, ani nebyly odmítány. Neproplacení posledních faktur bylo zpočátku odůvodněno nutností řešit další průběh stavby s investorem, nikoli tím, že by práce nebyla řádně prováděna.
Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatele tedy nepřezkoumatelné, odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s námitkami dovolatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nedodal žádnou vlastní právní argumentaci, ani právní argumenty žalobce neodmítl. Rozsudek odvolacího soudu tedy trpí vadami, které jej činí nepřezkoumatelným a neurčitým. Z toho důvodu žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání považuje dovolání za nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož v průběhu řízení nebyla vznesena žádná otázka, která by měla zásadní právní význam, a žalobce v dovolání formulování otázky zásadního právního významu zcela pominul. Podle žalované je z obsahu dovolání zřejmé, že dovolatel namítá především neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, což není v daném případě dovolacím důvodem. Obsah dovolání nekoresponduje s uplatněnými dovolacími důvody, jelikož nesprávné vyhodnocení důkazů a deficitní odůvodnění rozsudků nemohou být způsobilým dovolacím důvodem. Z toho důvodu žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítnul.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu rozhoduje souhrnně o několika samostatných nárocích žalobce plynoucích ze tří mandátních smluv, které mezi sebou žalobce a žalovaná uzavřeli. Prvním z nich je nárok na zaplacení odměny za výkon stavebního dozoru na stavební akci rodinného domu v Lojovicích za měsíc prosinec roku 2004 ve výši 30.000,- Kč. Druhým z nich je nárok na zaplacení odměny za výkon stavebního dozoru na stavební akci domu v Nové Vsi za měsíc říjen 2004 ve výši 10.000,- Kč. Dovolání směřující do samostatných částí výroku odvolacího soudu pod bodem I o zaplacení částky 30.000,- Kč a částky 10.000,- Kč není přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož jednotlivé nároky nepřevyšují částku 50.000,- Kč v obchodních věcech. Dovolací soud proto dovolání, které směřuje proti těmto samostatným nárokům, o nichž bylo rozhodnuto ve výroku odvolacího soudu pod bodem I, co do výše 40.000,- Kč odmítl.
Ve zbývající části do výše 80.000,- Kč, tedy ohledně žalobou uplatněného nároku na zaplacení odměny za výkon stavebního dozoru na stavební akci rodinného domu v Lojovicích za měsíce říjen a listopad roku 2004, se jedná o potvrzující rozhodnutí. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o tomto nároku je třeba dále posuzovat.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v posuzované věci namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že dovolatel v prvé řadě nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel především napadá skutkové závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, a sice že odměna za výkon stavebního dozoru byla sjednána ve výši 220.000,- Kč, že žalobce neprováděl činnost stavebního dozoru řádně a že žalobce po 7. 12. 2004 již práci stavebního dozoru pro žalovanou nevykonával. Uvedeným postupem dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. Tyto námitky dovolatele tedy nezakládají přípustnost dovolání.
Dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je nepřezkoumatelné. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud rozhoduje předně o přípustnosti dovolání. Teprve pokud dospěje k závěru, že dovolání je podle přípustné, přihlíží dovolací soud v rámci rozhodování o důvodnosti dovolání též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a písm. b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tvrzenými vadami řízení by se tedy dovolací soud mohl zabývat pouze v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzené vady řízení nemohou zakládat přípustnost dovolání. I kdyby totiž tvrzené vady řízení byly opodstatněné, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka těchto vad řízení proto nemůže splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a založit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, ani v něm nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 6.925,- Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006) a částky 1.445,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem 8.670,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu