ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1271.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1271/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně E. M. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalované Pojišťovně České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group (dříve Pojišťovna České spořitelny, a.s.), se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 115, PSČ 530 02, IČ 474 52 820, o zaplacení 67 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 27 C 22/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. září 2008, č.j. 23 Co 404/2008-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. září 2008, č.j. 23 Co 404/2008-86, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. června 2008, č.j. 27 C 22/2008-70, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 67 200 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že žalobkyně, jako pojištěná, uzavřela dne 22.12.1999 s žalovanou, jako pojistitelkou, pojistnou smlouvu o životním pojištění č. 5000665398 a zároveň sjednala doplňkové pojištění - denní dávky při pracovní neschopnosti, tarif N15 s pojistnou částkou 200 Kč/den, přičemž součástí pojistné smlouvy se staly i Všeobecné pojistné podmínky pojištění osob OSO 1 a speciální pojistné podmínky životního, úrazového a doplňkového pojištění – ZUD, v nichž v části III. písm. A, čl. 5 jsou obsaženy důvody výluky z pojistného plnění, konkrétně podle písm. j) pojistitel neplní v případě porušení povinností uvedených v čl. 6. písm. c), d), e). V části III. písm. A, čl. 6. písm. e) je stanoveno, že pojištěný je povinen v případě tarifu N15 nahlásit pojistiteli mimo jiné ukončení trvalého pracovního poměru do 15-ti dnů od data ukončení pracovního poměru. Soudy vyšly ze skutkového zjištění, že žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od 17.2.2006 do 17.4.2007. K ukončení jejího pracovního poměru došlo dohodou o rozvázání pracovního poměru dnem 31.3.2006, avšak tuto skutečnost žalobkyně žalované nenahlásila.
Oba soudy dospěly k závěru, že pokud žalobkyně porušila povinnost stanovenou v části III. písm. A, čl. 6. písm. e) speciálních pojistných podmínek životního, úrazového a doplňkového pojištění – ZUD, žalobkyně oprávněně aplikovala výluku z pojistného plnění podle části III. písm. A, čl. 5. písm. j) těchto podmínek a pojistné žalobkyni neuhradila. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Odvolací soud nepovažoval za relevantní pro právní posouzení věci námitku žalobkyně, že dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavřela pod nátlakem, jestliže se neplatnosti nedovolala v rámci jiného řízení a neprokázala tak, že by uvedená dohoda byla neplatným právním úkonem. Pro posouzení věci bylo rovněž nerozhodné, že z evidenčního listu důchodového pojištění vyplývá, že žalobkyně u zaměstnavatele byla vedena v evidenci až do 16.4.2007, kdy skončila ochranná doba žalobkyně po skončení pracovního poměru a po ukončení pracovní neschopnosti. K uplatnění výluky z pojistného plnění podle závěru odvolacího soudu nebylo třeba zjišťovat existenci příčinné souvislosti mezi vznikem pojistné události a ukončením pracovního poměru, když k uplatnění výluky stačí pouhé nenahlášení ukončení pracovního poměru žalobkyní žalované ve sjednané lhůtě. Odvolací soud dále konstatoval, že na uplatnění výluky nemůže mít vliv ani skutečnost, že žalovaná dobrovolně plnila pojistné plnění za období od 17.2.2006 do 31.3.2006, ač žalobkyně nesplnila povinnost předložit žalované ve sjednané lhůtě potvrzení o pracovní neschopnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za otázku zásadního právního významu považuje: “Kdy končí pracovní poměr v době nemocenské a kdy dohoda o rozvázání pracovního poměru byla podána v době, kdy žalobkyně vůbec nepředpokládala, že bude uznána práceneschopnou.“ Žalobkyně se domnívá, že došlo ke změně podmínek, a k ukončení pracovního poměru v době nemocenské tak nedošlo. Poukazuje na znění speciálních pojistných podmínek – ZUD, na čl. 2 a čl. 5, z nichž nevyplývá, že by vyplacení pojistného bylo vázáno na existenci pracovního poměru. Dovolatelka zdůraznila, že nárok na pojistné plnění vzniká dnem vystavení pracovní neschopnosti a končí dnem, kdy podle lékařského potvrzení končí pracovní neschopnost. Navíc připomíná, že v daném případě není ukončení pracovního poměru v příčinné souvislosti se vznikem pojistné události. Nesouhlasí rovněž se závěrem obou soudů, že žalovaná byla oprávněna neplnit a poukazuje přitom na čl. 6. písm. a), který upravuje povinnosti pojištěného a na čl. 5. speciálních pojistných podmínek – ZUD, který umožňuje pojistné plnění snížit, ale nikoliv vůbec neplnit. Má rovněž za to, že pokud plnění ze strany žalované bylo vyplaceno až po ukončení nemocenské, pak nahlášení počátku nemocenské do 15 dnů od počátku pracovní neschopnosti považuje za formální povinnost, která nemůže vést k zamítnutí plnění.
Dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (16.9.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Dovolatelkou položená otázka nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť předpokladem závěru o tom, že se jedná o otázku zásadního významu je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolací soud je nucen konstatovat, že odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že žalobkyně oprávněně aplikovala výluku z plnění pojistného podle části III. písm. A, čl. 5. písm. j) speciálních pojistných podmínek a že pojistné plnění z titulu doplňkového pojištění žalobkyni neuhradila, na skutkovém zjištění, že žalobkyně v určené lhůtě nenahlásila žalované ukončení pracovního poměru. Otázka položená žalobkyní, a to: “Kdy končí pracovní poměr v době nemocenské a kdy dohoda o rozvázání pracovního poměru byla podána v době, kdy žalobkyně vůbec nepředpokládala, že bude uznána práceneschopnou.“ zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Jde totiž o otázku, která je jednoznačně uvedena v zákoníku práce a pro svoji jednoznačnost dosud nezavdala příčinu k výkladovým problémům. Ustanovení §53 zákoníku práce zakotvuje ochranu zaměstnance v době pracovní neschopnosti. Tato se však týká pouze případů, kdy byla zaměstnanci dána výpověď zaměstnavatelem. Pokud došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou, skončí pracovní poměr uplynutím sjednané doby bez ohledu na to, zda tento den spadá do období pracovní neschopnosti zaměstnance.
Ve speciálních pojistných podmínkách životního, úrazového a doplňkového pojištění – ZUD, které byly součástí pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky ve smyslu §788 a násl. občanského zákoníku, ve znění ke dni uzavření smlouvy, bylo v části III., pod písm. A a čl. 6. písm. e) stanoveno, že pojištěný je povinen v případě tarifu N15 (mezi účastníky sjednaného) nahlásit pojistiteli mimo jiné ukončení trvalé pracovního poměru do 15-ti dnů od data ukončení pracovního poměru. Odvolací soud pak správně v souladu s hmotným právem a na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalobkyni nevznikl nárok z uzavřené pojistné smlouvy na pojistné plnění, jestliže žalobkyní nesplněná povinnost nahlásit ukončení pracovního poměru byla smluvním důvodem k výluce pojištění podle části III. písm. A, čl. 5 písm. j) speciálních pojistných podmínek životního, úrazového a doplňkového pojištění – ZUD.
Uvažuje-li dovolatelka, že ze znění speciálních pojistných podmínek – ZUD v čl. 2 a čl. 5 nevyplývá, že by vyplacení pojistného bylo vázáno na existenci pracovního poměru, tak rovněž na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo. Odvolací soud řešil otázku výluky z pojištění, tedy posouzení oprávněnosti použití tohoto institutu sjednaného v pojistné smlouvě, resp. v pojistných podmínkách, žalovanou, jako pojistitelkou.
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěry obou soudů, že žalovaná byla oprávněna neplnit žalobkyni pojistné plnění z doplňkového pojištění, poukazujíc přitom na část III., písm. A, čl. 6. písm. a), který upravuje povinnosti pojištěného o hlášení počátku a ukončení pracovní neschopnosti a čl. 5. bod 2. písm. c) speciálních pojistných podmínek – ZUD, který umožňuje pojistné plnění snížit, ale nikoliv vůbec neplnit, je třeba konstatovat, že odvolací soud založil své právní posouzení o výluce z pojištění, tedy o absolutním neplnění pojistného plnění, na jiném skutkovém zjištění. Pro závěr odvolacího soudu o výluce z pojistného plnění bylo rozhodující skutkové zjištění, že žalobkyně nesplnila povinnost danou jí, jako pojištěné, v části III., písm. A, čl. 6. písm. e) speciálních pojistných podmínek – ZUD, tj. nahlásit žalované - pojistitelce ukončení pracovního poměru v určené lhůtě. Toto skutkové zjištění dovolatelka nezpochybňuje. Skutečnost nenahlášení ukončení pracovního poměru je důvodem pro výluku pojištění podle části III., písm. A, čl. 5. písm. j) speciálních pojistných podmínek – ZUD a nikoliv pro snížení pojistného plnění, jak dovolatelka nesprávně dovozuje na základě jiného skutkového zjištění, a to, nesplnění povinnosti hlášení počátku pracovní neschopnosti ve stanovené lhůtě, na němž ale odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když vyšel ze skutkového zjištění o nesplnění povinnosti žalobkyně nahlásit žalované skončení pracovního poměru v určené lhůtě.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a ani z jiných okolností dovolací soud nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2010
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu