ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.128.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 128/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing Jana Huška ve věci žalobců a) J. H., a b) M. K ., oběma zastoupených JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované OVB Allfinanz, a.s., se sídlem v Praze 4, Michle, Baarova 1026/2, PSČ 140 00, IČ 48040410, zastoupené JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 619, o určení neplatnosti výpovědi – odstoupení od smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 144/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 11 Cmo 54/2007-103, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 11 Cmo 54/2007-103, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 28 Cm 144/2005-72, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 28 Cm 144/2005-72, zamítl žalobu na určení, že ukončení smlouvy o obchodním zastoupení mezi žalobkyní a) a žalovanou, provedené listinou ze dne 6. 6. 2005, je neplatné (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na určení, že ukončení smlouvy o obchodním zastoupení mezi žalobcem b) a žalovanou, provedené listinou ze dne 2. 6. 2005, je neplatné (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalované a žalobkyní a) byla dne 30. 5. 1997 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení podle §652 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) na dobu neurčitou. Ukončení smlouvy a její výpověď byly upraveny pod body 7.1, 7.2 a 7.3. Podle těchto ustanovení mohla být smlouva vypovězena každou ze smluvních stran písemně ke konci čtvrtletí při dodržení šestitýdenní výpovědní lhůty (bod 7.1), strany mohly vypovědět smlouvu také okamžitě, jsou-li dány důležité důvody (bod 7.2). V bodě 7.3 byly tyto důležité důvody příkladmo uvedeny, mezi nimi je i důvod, že zástupce vykonává obdobnou akviziční činnost pro jiného, aniž by k tomu měl souhlas žalované. Zákaz takové činnosti bez souhlasu žalované byl v bodě 6.2 smlouvy přímo vysloven. Žalovaná zaslala žalobkyni a) dne 6. 6. 2005 dopis označený jako ukončení smlouvy o obchodním zastoupení a odkázala v něm na body 6.1, 6.2 a 7.7 smlouvy o obchodním zastoupení s tím, že ji ukončuje s okamžitou účinností pro vážné porušení povinností žalobkyní a) stanovených v citovaných článcích smlouvy. V dopise též uvedla, že pro odstranění jakýchkoliv pochybností považuje tento svůj dopis za jednoznačný projev její vůle předmětnou smlouvu ukončit s tím, že pro případ jakýchkoliv pochybností o formě, obsahu či důvodech shora učiněné výpovědi od smlouvy o obchodním zastoupení odstupuje pro podstatné porušení smluvních povinností žalobkyně a).
Ohledně žalobce b) vyšel soud prvního stupně ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené na dobu neurčitou žalobcem b) s žalovanou dne 28. 7. 1994. Rovněž tuto smlouvu posoudil podle §652 obch. zák. a zjistil, že výpověď a ukončení smlouvy byly sjednány v bodech 7.1, 7.2 a 7.3. Výpověď bez udání důvodu byla sjednána v bodu 7.1 obdobně jako v předchozí smlouvě, ohledně práva obou partnerů na okamžité ukončení smlouvy bylo pod bodem 7.2 uvedeno, že toto právo z důvodu vážného porušení smlouvy druhou stranou zůstává nedotčeno. Pod bodem 7.3 je dán důvod k mimořádné výpovědi ze strany žalované zvláště při provinění proti bodu 5.4, 6.1, 6.2 a 6.4 smlouvy. Pod bodem 6.2 je pak sjednáno, že zástupce nesmí bez výslovného písemného souhlasu žalované vykonávat jakoukoli obdobnou výdělečnou činnost, včetně obstaravatelské nebo zprostředkovatelské činnosti pro jiné smluvní partnery. Dopisem ze dne 2. 6. 2005 označeným jako „ukončení smlouvy o obchodním zastoupení“ žalovaná žalobci b) vytkla vážné porušení smlouvy o obchodním zastoupení, zejména bodů 6.1, 6.2 a 7.6 smlouvy, a s okamžitou účinností vypověděla smlouvu o obchodním zastoupení. V dalším odstavci uvedla, že toto podání je jednoznačným projevem vůle ukončit smlouvu o obchodním zastoupení a že pro případ jakýchkoliv pochybností o formě, obsahu či důvodech shora učiněné výpovědi žalovaná od smlouvy o obchodním zastoupení odstupuje pro podstatné porušení smluvních povinností žalobce b).
Soud prvního stupně nejprve posuzoval jako předběžnou otázku existenci naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v dané věci naléhavý právní zájem dán je, neboť s ohledem na obsah uzavřených smluv o obchodním zastoupení nemají žalobci možnost podat žalobu na plnění, když jejich činnost a tím i získání plnění od žalované je vázána na poskytování součinnosti a služeb ze strany žalované.
Soud prvního stupně dovodil, že z celého obsahu dopisu žalované ze dne 6. 6. 2005 zaslaného žalobkyni a) jednoznačně vyplývá požadavek žalované s okamžitou účinností smlouvu vypovědět, přičemž porušení povinností žalobkyní a) jsou v tomto dopise jednoznačně tvrzena a odpovídají důvodům, které jsou uvedeny v bodu 7.3 smlouvy. Tento dopis proto nemůže být neplatným úkonem jenom proto, že žalovaná v dalším odstavci konstatuje, že odstupuje pro podstatné porušení smluvních povinnosti ze strany žalobkyně a).
Co se týče ukončení smlouvy u žalobce b), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná dala žalobci b) okamžitou výpověď v souladu s body 7.2 a 7.3 smlouvy, a důvodem neplatnosti tohoto úkonu nemůže být to, že v následujícím odstavci tohoto dopisu žalovaná konstatuje, že pro případ jakýchkoliv pochybností o formě obsahu či důvodech shora učiněné výpovědi od smlouvy o obchodní zastoupení odstupuje pro podstatné porušení povinností žalobce b).
Soud prvního stupně posoudil obě podání žalované vůči žalobcům a) a b) jako platné právní úkony s účinky, které jsou z nich dovozovány, neboť jsou v souladu s ujednáními, jež byla sjednána v uzavřených smlouvách. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení §41 a §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na to, že je třeba právní úkony vykládat podle vůle toho, kdo je učinil. Úmysl žalované musel být žalobcům znám, nelze proto vyslovit neplatnost těchto úkonů jen pro určitou formulační neobratnost nebo proto, že žalovaná kromě jednoznačného ukončení smlouvy výpovědí uvedla, že od smlouvy odstupuje pro podstatné porušení smluvních povinností.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j. 11 Cmo 54/2007-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I a II tak, že ukončení smlouvy o obchodním zastoupení mezi žalobkyní a) a žalovanou provedené listinou ze dne 6. 6. 2005 je neplatné a ukončení smlouvy o obchodním zastoupení mezi žalobcem b) a žalovanou provedené listinou ze dne 2. 6. 2005 je neplatné (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud shledal skutkové závěry soudu prvního stupně jako správné, neztotožnil se však s jejich právním posouzením. Co se týče předběžné otázky naléhavého právního zájmu, dospěl i odvolací soud k závěru, že v dané věci nebylo možno žalovat na plnění, tj. uložení povinnosti žalované poskytovat žalobcům plnění, které by bylo jen těžko konkretizovatelné. Naléhavý právní zájem žalobců na vydání určovacího rozhodnutí tedy dán je. Dopisy žalované zaslané žalobcům dne 6. 6. 2005 a 2. 6. 2005 však odvolací soud posoudil jako neplatné právní úkony. Vyšel přitom z §37 odst. 1 obč. zák., podle něhož musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný, dále z §41 obč. zák. týkajícího se částečné neplatnosti právního úkonu a konečně z §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Na základě toho dospěl k závěru, že dopis žalované ze dne 6. 6. 2005 zaslaný žalobkyni a) obsahuje dva projevy vůle žalované – jednak okamžitě vypovědět uzavřenou smlouvu, jednak odstoupit od této smlouvy. V prvním odstavci dopisu z 6. 6. 2005 žalovaná zjišťuje porušení povinnosti žalobkyně a) ohledně zprostředkovatelské činnosti pro jinou společnost než pro žalovanou, tedy porušení článků 6.1, 6.2 a 6.7, a proto vypovídá smlouvu o obchodním zastoupení. Druhým odstavcem však tento svůj projev vůle nahrazuje, neboť uplatňuje jiný důvod – odstoupení od smlouvy, který však v předmětné smlouvě upraven nebyl. Tím žalovaná zpochybňuje, jakým způsobem hodlá obchodní vztahy se žalobkyní a) ukončit a žalobkyni a) uvádí v nejistotu ohledně způsobu a data ukončení obchodních vztahů. Za tohoto stavu je nutno uvedený právní úkon považovat za neurčitý a nesrozumitelný a z tohoto důvodu neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. Protože nelze stanovit, která část, resp. který odstavec tohoto dopisu by mohl být uznán platným a který nikoliv, je třeba vyslovit neplatnost celého uvedeného právního úkonu. Stejné závěry se pak vztahují na dopis ze dne 2. 6. 2005 zaslaný žalobci b), neboť taktéž obsahuje v prvním odstavci výpověď smlouvy o obchodním zastoupení pro porušení článků 6.1, 6.2 a 7.6 a v druhém odstavci vyjadřuje vůli žalované odstoupit pro podstatné porušení smluvních povinností od smlouvy o obchodním zastoupení. V případě obou žalobců tak došlo k neplatnému ukončení jejich smluv uzavřených s žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Podle názoru žalované není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti obsahu obou listin směřujících k ukončení smluv o obchodní spolupráci uzavřených se žalobci. Soudy opomněly tu zásadní skutečnost, že smlouvy uzavřené mezi žalovanou a žalobci byly totiž následně dne 14. 9. 2005 vypovězeny bez udání důvodů a smlouvy o obchodním zastoupení byly tedy ukončeny nejpozději dne 31. 12. 2005. Pro rozsudek je rozhodný stav v době vyhlášení. Pokud byla práva žalobců z ukončených smluv porušena, mohou se svých nároků z porušení ukončených smluv domáhat pouze žalobou na plnění, nikoli určovací žalobou.
Jako nesprávné hodnotí žalovaná závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti právních úkonů, jimiž žalovaná ukončila smlouvy o obchodní spolupráci. Podle jejího názoru je nutné platnost jednotlivého právního úkonu posuzovat jako takového (výpověď, odstoupení) z hlediska projevu vůle a jejího vyjádření a nikoli platnost důsledku úkonů (ukončení smlouvy) či listiny jako celku. Neplatnost se může vztahovat pouze na právní úkon, jímž je v tomto případě výpověď nebo odstoupení (popřípadě oba tyto úkony), nelze ji vázat k „ukončení smlouvy“, když výpověď nebo odstoupení jsou právními úkony, které směřují k ukončení smlouvy, tj. ukončení smlouvy je důsledkem těchto právních úkonů (§34 obč. zák.). Důvodem pro postup žalované při koncepci dopisů z 6. 6. 2005 a z 2. 6. 2005 byla ta okolnost, že dle současné kogentní právní úpravy výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení podle §668 obch. zák. lze smlouvu vypovědět pouze v tam stanovených výpovědních lhůtách, nikoli okamžitě, jak je to sjednáno ve smlouvách se žalobci, které byly uzavřeny za předchozí dispozitivní právní úpravy obchodního zákoníku platné před rokem 2001. Proto žalovaná z opatrnosti využila svého zákonného práva od smlouvy odstoupit. Závěr odvolacího soudu, že vzniká pochybnost, kdy obchodní vztahy s žalobci mají skončit, je nesprávný. Okamžité vypovězení smlouvy si strany ve smlouvě výslovně sjednaly a smlouva končí doručením takové výpovědi, stejně jako odstoupení, které je taktéž účinné okamžikem doručení. Oba přípisy, jak ze dne 2. 6. 2005, tak ze dne 6. 6. 2005, tedy obsahují podle názoru žalované jednoznačné projevy vůle ukončit předmětné smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené s žalobci, a to s okamžitou účinností, tedy s účinností ke dni doručení takového projevu vůle. Vadu řízení shledává žalovaná v tom, že nebyly zkoumány věcné důvody (oprávnění žalovaného) smlouvy se žalobci vypovědět, resp. od nich odstoupit. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání zdůraznili, že žalovaná v podstatě jednu a tutéž smlouvu u každého z žalobců vypověděla celkem třikrát, naposledy dne 14. 9. 2005. Soud prvního stupně však odmítl o tuto výpověď rozšířit petit, neboť by musela být třetí výpověď posouzena jako neúčinný, nicotný právní úkon. Žalovaná ve svém dovolání směšuje pojmy okamžité vypovězení a okamžité ukončení, přitom právo zcela jasně zná termíny výpověď a odstoupení. Oba sice směřují k ukončení vztahu, ale zatímco odstoupení nastává ihned, výpověď je spojená s výpovědní dobou, takže okamžik skončení obchodního vztahu není totožný. Žalobci dále poukázali na to, že po zaslání výpovědi bez ohledu na běh lhůty jim žalovaná sebrala klíče, přístupová hesla a možnosti výkonu smlouvy, ač po dobu výpovědní lhůty k nim měla určité povinnosti. Věcné důvody výpovědi nebyl soud povinen zkoumat, neboť žalobci k této skutečnosti nic nenamítali. Žalobci mají za to, že již samotné chování žalované po podání výpovědi a odstoupení od smluv (žalovaná podala za další tři měsíce ještě další výpověď předmětných smluv) svědčí samo o sobě o neplatnosti jejích právních úkonů, jelikož ani žalobci ani žalovaná nemohli vědět, který z uvedených právních úkonů mínila vážně, svobodně a určitě, a kdy smluvní vztah skončil. Žalobci navrhli „potvrzení“ rozsudku odvolacího soudu.
V replice k vyjádření k dovolání poukázala žalovaná na judikaturu k otázce výkladu právního úkonu. Žalovaná je toho názoru, že neustálé rozlišování pojmů výpověď a odstoupení ze strany žalobců je čistě účelovým tvrzením, které má odvést soud od posuzování jazykového vyjádření a zejména též obsahu vůle projevené žalovaným v listině „Ukončení smlouvy o obchodním zastoupení“ k posuzování pouhého formálního (jazykového) vyjádření vůle žalovaného, který nepoužil přesné právní pojmy. Žalovaná dále uvádí, že předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je nepřezkoumatelné, jelikož z něj nelze zjistit, jak odvolací soud ke svému závěru týkajícímu se výkladu právního úkonu dospěl, případně kde při výkladu právního úkonu chyboval.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které podle §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumá dovolací soud v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že soudy nezkoumaly věcné důvody výpovědi či odstoupení od předmětných smluv. Těmito důvody však nebyly soudy povinny se zabývat, neboť žalobci je neučinili předmětem řízení a ze spisu se žádná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepodává.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle §242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka předně namítá, že na určení neplatnosti obsahu obou listin směřujících k ukončení smluv o obchodní spolupráci uzavřených se žalobci není dán naléhavý právní zájem. Již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, Nejvyšší soud vyložil, že určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu – nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení.
V rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odkazujícím na rozsudek ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996) pak Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. V rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003 (dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž se Nejvyšší soud zabýval naléhavým právním zájmem na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, byl tento závěr vyjádřen jinými slovy tak, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem.
Negativní žalobu na určení neplatnosti právního úkonu lze tedy podat pouze výjimečně v případech, kdy nelze žalovat ani na určení platnosti trvání právního vztahu, ani nelze žalovat na plnění a v rámci takového řízení posuzovat jako předběžnou otázku platnost či neplatnost ukončení smlouvy. Tak jako ve shora uvedených judikovaných věcech, též v posuzované věci má otázka neplatnosti ukončení smlouvy o obchodním zastoupení pouze povahu předběžné otázky pro posouzení sporného právního postavení žalobců a pro jejich případné nároky ze smlouvy o obchodním zastoupení a požadované určení by nejistotu v jejím právním postavení neodstranilo. V posuzované věci se žalobci domáhali určení neplatnosti ukončení smlouvy (výpovědí či odstoupením od smlouvy) obsaženého v přípise žalované ze dne 2. 6. 2005 a ze dne 6. 6. 2005 na základě skutkového stavu platného v době podání žaloby. Stav, který existoval v době podání žaloby, mohl být kdykoli v průběhu řízení změněn dalšími úkony žalované a žaloba na určení neplatnosti ukončení smluv přípisy ze dne 2. 6. 2005 a 6. 6. 2005 by se tak stala bezpředmětnou (z důvodu nadbytečnosti nebylo v řízení učiněno skutkové zjištění výpověďmi bez udání důvodu, které žalovaná zaslala žalobcům a jimiž měly zaniknout smlouvy o obchodním zastoupení uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 12. 2005).
Žaloba na určení neplatnosti ukončení smlouvy, kterou lze řešit jako otázku předběžnou v řízení o žalobě na plnění, popřípadě v řízení o určení práva nebo právního vztahu, a která neřeší sporné vztahy mezi stranami tak, aby nedošlo k dalším, navazujícím sporům, jelikož právní vztah mezi žalobci a žalovanou mohl být kdykoli poté ukončen jiným právním úkonem, je z hlediska potřeb praktického života zcela zbytečná a patří typicky mezi ty žaloby, jejichž věcnému projednání má požadavek naléhavého právního zájmu stanovený v §80 písm. c) o. s. ř. bránit, aby nedocházelo ke zbytečnému, neúčelnému množení sporů. Nelze proto dospět k závěru, že na určení neplatnosti ukončení smlouvy předmětnými přípisy mají žalobci naléhavý právní zájem.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Z toho důvodu se dovolací soud již dále nezabýval věcnými námitkami, které žalovaná v dovolání uplatnila.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu