ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1352.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1352/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně GUCCIO GUCCI S. p. A., se sídlem Via Tornabuoni 73/R, I-50123 Firenze, Itálie, zastoupené Mgr. Karlem Šindelkou, advokátem se sídlem Maiselova 15, 110 00 Praha 1, proti žalované ANEX CZ, s. r. o., se sídlem Rumburská 987, Šluknov, IČ 27264866, zastoupené JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem Nám. Míru 143, 344 01 Domažlice, o určení, že zadržené zboží porušuje práva duševního vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 19 Cm 35/2007, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008 č. j. 3 Cmo 92/2008-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Šindelky, advokáta se sídlem Maiselova 15, 110 00 Praha 1. .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že dovezené zboží - 10.924 páry dámské a pánské obuvi označené ochrannou známkou GUCCI, zadržené rozhodnutím Celního úřadu Tachov ze dne 2.3.2007, č.j. 70303-02/07-1861-02, porušuje její práva k duševnímu vlastnictví. Podle žalobního tvrzení tím, že žalovaná užívala na svých výrobcích (dámské a pánské obuvi) motiv dvou velkých písmen C, tedy motiv podobný žalobkyninu označení výrobků, které má chráněno komunitární ochrannou známkou „GG“ č. 2751535 i mezinárodní ochrannou známkou „GG“ č. 791674, dopustila se žalovaná porušení práv žalobkyně k duševnímu vlastnictví.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2007 č. j. 19 Cm 35/2007-121 u r č i l, že 10.924 páry dámské a pánské obuvi, zadržené rozhodnutím Celního úřadu Tachov ze dne 2.3.2007, č.j. 70303-02/07-1861-02, je zbožím, kterým jsou porušena práva duševního vlastnictví žalobkyně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008 č. j. 3 Cmo 92/2008-143 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v celém rozsahu p o t v r d i l a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem komunitární ochranné známky č. 2751535 o znění GG a mezinárodní ochranné známky č. 791674 o shodném znění, zapsaných ve třídě 25 - obuv, a že je tedy podle Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 aktivně legitimována k podání žaloby. Žalovaná jako příjemce zabaveného zboží je věcně pasivně legitimována. Přestože na zajištěné obuvi nejsou přímo vyobrazeny ochranné známky žalobkyně, ale jiná písmena, bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že zajištěné zboží naplňuje znaky zákonné definice padělku ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 a tím, že toto zboží bylo pro žalovanou do České republiky dovezeno a ta požádala o jeho uvolnění do volného oběhu, došlo k zásahu do práv žalobkyně k jejím zapsaným ochranným známkám.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá žalobkyně o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud posuzoval otázku, zda zadržená obuv porušuje práva duševního vlastnictví žalobkyně, podle definice padělku zakotvené v nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, namísto toho, aby aplikoval zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Dovolatelka namítá, že odvolací soud pouze odkázal na řízení před soudem prvního stupně s tím, že v něm bylo prokázáno, že zajištěné zboží naplňuje znaky zákonné definice padělku ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, bez uvedení konkrétního ustanovení citovaného předpisu. Podle dovolatelky je však z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmé, že tento soud vůbec nehodnotil, zda zadržená obuv naplňuje definici padělku dle nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, ale zabýval se tím, zda porušuje práva duševního vlastnictví žalobkyně ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb. Dovolatelka dále ve svém dovolání tvrdí, že padělek je definován v čl. 2 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 odlišně od toho, co je označováno za zásah do práv vlastníka ochranné známky §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb. Dovolatelka namítá, že odvolací soud založil své rozhodnutí oproti rozhodnutí soudu prvního stupně na zcela jiném právním posouzení věci, aniž by ji se svým odlišným právním posouzením věci seznámil, poučil ji a dal jí možnost se vyjádřit. Dovolatelka pro úplnost dodává, že se odvolací soud vůbec nezabýval odvolacími důvody, jak byly uplatněny pod bodem I. v doplnění odvolání z 30. 1. 2008: žalovaná namítala, že se soud prvního stupně nevypořádal s tvrzením žalované, že pro posouzení skutečnosti, zda může na straně veřejnosti dojít k záměně či asociaci mezi vzorem látky použité na zadržené obuvi a dotčenými ochrannými známkami, je třeba odborných znalostí z oblasti psychologie trhu a spotřebitele, kterými soud sám nedisponuje, aby mohl kvalifikovaně rozhodnout, dále že se soud prvního stupně nevypořádal s tvrzením žalované, že odborné vyjádření zpracované zástupcem žalobkyně je pouhým tvrzením bez důkazní hodnoty a že tato vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka si není vědoma toho, že by se Nejvyšší soud ČR již dříve zabýval právní otázkou, jaký právní předpis a jaké jeho ustanovení použít v rámci řízení o určovacích žalobách podle čl. 13 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 při řešení otázky, zda zboží zadržené celními orgány porušuje práva duševního vlastnictví (práva k ochranným známkám), navíc dle jejího tvrzení v rozhodovací praxi soudů panují odlišné názory na tuto otázku a odvolací soud v dotčeném případě řešil danou právní otázku v rozporu s hmotným právem, když aplikoval právní předpis, který na posouzení otázky porušení práv duševního vlastnictví v rámci řízení o určovací žalobě iniciované z důvodů uvedených v čl. 13 odst. 11 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 nedopadá.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalované o zásadním právním významu otázky, které právní předpisy je třeba aplikovat v řízení o určení zboží za zboží porušující duševní vlastnictví, a považuje dovolání žalované za nepřípustné a proto navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Své dovolací námitky založila dovolatelka na přesvědčení, že její úspěch ve věci závisí na správném hodnocení, tj. že odvolací soud měl posuzoval otázku, zda zadržená obuv porušuje práva duševního vlastnictví žalobkyně, podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, nikoliv podle definice padělku zakotvené v nařízení Rady (ES) č. 1383/2003.
Závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně není v rozporu s hmotným právem. Oba soudy shodně dovodily, že ač na zajištěné obuvi nejsou přímo vyobrazeny ochranné známky žalobkyně („GG“), ale jiná písmena („CC“), zajištěné zboží naplňuje znaky zákonné definice padělku ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 a tím, že toto zboží bylo pro žalovanou do České republiky dovezeno a ta požádala o jeho uvolnění do volného oběhu, došlo k zásahu do práv žalobkyně k jejím zapsaným ochranným známkám. Originální výrobky žalobkyně (obuv) jsou opatřeny řetízkově spojenými písmeny „GG“; design zadržené obuvi je zřejmou imitací designu originálních výrobků žalobkyně a jejích ochranných známek.
Oba soudy správně aplikovaly zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a to pro posouzení, zda zadržené zboží porušuje práva z duševního vlastnictví, resp. z ochranné známky, a dále nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, a to pro posouzení, zda zadržená obuv naplňuje také znaky padělku.
Podle §8 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, vlastník ochranné známky (zde žalobkyně) má výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna a nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat a) označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána, b) označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou, c) označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky nebo jim bylo na újmu.
Oba soudy se zcela správně soustředily nejen na shodnost označení (písmen) na zadržené obuvi s ochrannými známkami žalobkyně, ale také na otázku podobnosti označení na zadržené obuvi s ochrannými známkami žalobkyně a dále na otázku pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannými známkami, jak vyplývá z §8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (viz výše).
Při právním posuzování věci podle článku 2 odst. 1 písm.a) nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 (definice „padělku“) dospěly soudy obou stupňů správně k závěru, že zadržené zboží (10.924 páry dámské a pánské obuvi) je padělkem, neboť označení (písmena CC) na zadržené obuvi je podobné s komunitární ochrannou známkou „GG“ č. 2751535 i mezinárodní ochrannou známkou „GG“ č. 791674 žalobkyně, tedy že uvedené označení na zadržené obuvi nemůže být od ochranných známek žalobkyně ve svých podstatných znacích odlišeno. Soudy rozhodovaly tak, že správně vyložily uvedený článek citovaného nařízení Rady (ES).
Pro účely nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 se „zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví rozumí: a) "padělky", totiž:
i) zboží včetně jeho obalu označené neoprávněně ochrannou známkou, která je totožná s ochrannou známkou platně zapsanou pro stejný druh zboží, nebo která nemůže být od této ochranné známky ve svých podstatných znacích odlišena, a tím porušuje práva držitele příslušné ochranné známky podle práva Společenství, jak stanoví nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství, nebo podle právních předpisů členského státu, ve kterém je podána žádost o přijetí opatření celních orgánů;
ii) jakýkoli symbol ochranné známky (včetně loga, etikety, nálepky, letáku, návodu k použití nebo záručního listu opatřených takovým symbolem), a to i tehdy, je-li předkládán samostatně, za stejných podmínek jako zboží zmíněné v bodu i);
iii) obalové materiály označené ochrannými známkami padělků uvedenými samostatně, za stejných podmínek jako zboží uvedené v bodu i).
Dovolací soud se z výše uvedených důvodů ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (stejně jako s právním názorem soudu prvního stupně). Soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud posoudily správně věc podle právních předpisů ČR (viz zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách) a právních předpisů EU /viz nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 k definici „padělku“/.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. , a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad (procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci. Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l /ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř./.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 15 000 Kč (§5, §10 odst. 3, §15 , §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl.č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu