ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1641.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1641/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce V. S. M. servis centrum spol. s r. o., se sídlem Praha 10 – Uhříněves, Přátelství 551, IČ 47120851, zast. JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, Praha 1, Spálená 21, proti žalovanému JUDr. Z. Š., správce konkursní podstaty úpadce K + Z Handel – Montegebau, s. r. o., IČ 48953351, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Václavské nám. 18, Praha 1, PSČ 110 00, o zaplacení 2,250.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 72/2006, v dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2008, č. j. 8 Cmo 356/2007-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. 48 Cm 72/2006-41, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. července 2007, č. j. 48 Cm 72/2006-50, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2,086.702,- Kč s úrokem z prodlení z uvedené částky ve výši reposazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, a to od 28. 11. 2005 do zaplacení, jakož i částku 188.562,- Kč na náhradu nákladů řízení (výrok I.), kdežto žalobu v rozsahu zaplacení částky 163.298,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.).
Předmětem žaloby bylo nájemné za stroje, které žalobce poskytl úpadci do nájmu, dále vyúčtování nákladů za přepravu strojů na stavbu a za provedení oprav strojů, vyúčtovaných 10 fakturami v období od 8. 8. do 14. 11. 2005.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny nájemní smlouvy podle §663 an. občanského zákoníku (dále též „obch. zák“), na jejichž základě užíval úpadce jako nájemce pronajaté stroje a je proto povinen zaplatit podle §671 odst. 1 obč. zák. fakturované nájemné v celkové výši 2,086.702,- Kč. V tomto rozsahu proto soud žalobě vyhověl včetně právem požadovaného úroku z prodlení.
Co do částky 163.298,- Kč soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalobce nároky na zaplacení oprav stroje greader a válce VV-70, jakož i na zaplacení přeprav strojů na stavbu, neprokázal. Žalobce neprokázal ani, že ve smyslu §668 odst. 1 obč. zák. potřebu oprav strojů oznámil pronajímateli. S odkazem na ust. §669 obč. zák. soud dovodil, že v případě stroje greader nebylo vůbec doloženo, že žalobce jako nájemce potřebu oprav žalovanému (úpadci) oznámil, stejně tak i v případě opravy válce. Nebylo prokázáno ani samotné provedení oprav strojů.
K námitkám žalovaného, že mu nebylo zasláno další vyjádření žalobce a upřesnění výše úroků soud prvního stupně podotkl, že tyto event. procesní nedostatky byly zhojeny při sdělení obsahu žaloby a nejsou natolik zásadního významu, aby měla být poskytnuta žalovanému případná lhůta k vyjádření. Úroková sazba se netýkala počátku prodlení, nýbrž stanovení reposazby v souvislosti s novelou obchodního zákoníku právní titul a nárok na nájemné jednoznačně vyplynul již z obsahu žaloby.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, rozsudkem v záhlaví označeným, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se a) ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku Kč 2,086.702,- s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7% bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, a to od 28. 11. 2005 do zaplacení, potvrzuje, b) ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 188.562,- Kč na náhradu nákladů řízení, mění tak, že tato částka se nahrazuje částkou 161.221,- Kč a tuto částku je povinen žalovaný zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 94.764,- Kč.
Odvolací soud nejprve zkoumal, zda soud prvního stupně zatížil v řízení takovou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a bylo by nutné napadený rozsudek zrušit podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. pro žalovaným namítané vady řízení. Odvolací soud dovodil, že žaloba byla projednatelná. Žalobce na výzvu soudu upřesnil petit žaloby co do požadavku na příslušenství (úrok z prodlení). Stejnopis žaloby byl žalovanému zaslán spolu s platebním rozkazem (platební rozkaz byl odporem žalovaného zrušen), v němž byla obsažena úprava petitu a žalovaný byl tudíž s touto změnou seznámen. Při ústním jednání byla přednesena žaloba, upravená podáním ze dne 28. 6. 2006 a podáním ze dne 21. 11. 2006 a tomuto jednání byl zástupce žalovaného přítomen. Postup soudu prvního stupně nelze kvalifikovat jako důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud též zkoumal, zda soud prvního stupně nepochybil rozhodnutím o vzájemném návrhu žalovaného, jímž žalovaný dne 11. 7. 2007 doručil soudu návrh na zaplacení Kč 3,507.000,- jako náhrady škody. Žalovaný v návrhu uvedl, že nejde o procesní obranu, ale o vzájemnou žalobu a pouze pro případ důvodnosti žalobcem uplatněného nároku jde o procesní obranu. Obsahem uvedeného podání není kompenzační projev žalovaného, neuplatňoval jím část uplatněného nároku k započtení, když neuznal žalobcem uplatněnou pohledávku ani zčásti. Podle názoru odvolacího soudu nejde proto o návrh, na který dopadá úprava podle §98 o. s. ř., tj. nejde ani o vzájemnou žalobu. V takovém případě by totiž nárok žalobce nemohl být vyloučen podle §97 odst. 2 o. s. ř. k samostatnému řízení. Soud prvního stupně při jednání dne 18. 7. 2007 rozhodl podle §112 odst. 2 o. s. ř. o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení a odvolací soud neměl tento postup za nesprávný.
Odvolací soud se dále zabýval námitkami žalovaného, týkajícími se posouzení žalobcova nároku a neshledal nesprávný závěr, že všechny čtyři nájemní smlouvy byly mezi účastníky platně uzavřeny a že se v nich účastníci dohodli na výši nájemného a z příslušných faktur ověřil, že nájemné bylo fakturováno vždy od doby předání strojů žalovanému. Z předávacích protokolů a výslechu svědka odvolací soud zjistil, že pověřený Ing. R.za žalovaného převzal nákladní automobil TATRA 815, dva stroje CASE 9033 a dozér. Vyfakturované částky nájemného žalovaný žalobci neuhradil.
Námitku žalovaného, že tzv. pohledávku za podstatou není povinen žalovaný zaplatit - předvydáním rozvrhového usnesení v konkursním řízení, odvolací soud neshledal důvodnou a odkázal na ustanovení §31 odst. 1 a odst. 2 písm. e) prvá část věty zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., v rozhodném znění.
Na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že žalobce má nárok na zaplacení nájemného v přiznané výši spolu s příslušnými úroky z prodlení a proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do rozhodnutí o věci potvrdil (§219 o. s. ř.). Změnil pouze co do výše výroku o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání ze dne 12. 3. 2008, které má za přípustné pro jeho zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s konstantní, rozhodovací praxí soudů a důvodnost dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především namítá, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která nebyla napravena ani v rámci odvolacího řízení. Soud spolu s platebním rozkazem doručil žalovanému pouze žalobu, nikoli další změny a doplnění žaloby, a to v rozporu s §79 odst. 3 o. s. ř.. Z toho důvodu měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel uvádí, že na žalobu reagoval podáním, kterým uplatnil vůči žalobci pohledávku z titulu náhrady škody, jejíž skutkový základ vylíčil, s tím, že nárok žalobce neuznává a žádá, aby mu byla přiznána celá částka náhrady škody, kterou uplatnil. Pro případ, že by soud uznal žalobu za důvodnou, požadoval, aby v části jím uplatněného nároku do výše žalované částky byl považován za procesní obranu.
Dovolatel vytýká, že pokud soud prvního stupně vyloučil žalovaným uplatněný nárok k samostatnému projednání, rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou. S odkazem na ustanovení §98 o. s. ř. a na komentář k občanskému soudnímu řádu, vyd. C. H. Beck, 7. vydání, str. 430 an. a na rozhodnutí R 50/96 Sbírky soudních rozhodnutí, dovolatel argumentuje, že povaha této vzájemné žaloby neumožňuje, aby ji soud vyloučil podle §97 odst. 2 o. s. ř. k samostatnému řízení. Takový postup soudu by byl možný, jen kdyby žalobcova pohledávka byla shledána nedůvodnou z jiného důvodu.
Dovolatel dále tvrdí, že napadený rozsudek je v rozporu s hmotným právem. Ačkoliv v podání žalovaného ze dne 10. 7. 2007 není doslova uvedeno, že by byl uplatněný nárok započítáván (uplatněn k započtení), je zřejmé, že toto podání je svým obsahem projevem směřujícím k započtení. Soud tedy přiznal žalobci pohledávku, která zanikla v důsledku započtení.
Dovolatel se též domnívá, že žalobce neměl nárok na žalované nájemné, neboť neprokázal, že by mu svědčilo vlastnické právo k pronajatým movitým věcem (§663 obč. zák.). Byl-li by žalobce pouze nájemcem pronajatých věcí, mohl by s žalovaným uzavřít jen smlouvu podnájemní. Přestože žalovaný důkazy v tomto směru nabídl, soud tyto důkazy neprovedl.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud konstatoval, že podle čl. II. bod 12. Přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanské soudní řád, veznění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, užití nového ustanovení §243c odst. 2 tímto dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě připadá v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel také dovolává, tzn. že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odstavce 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tedy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudců vůbec (má tzv. judikatorní přesah.) Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
Jestliže dovolatel uplatnil jako dovolací důvod též to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), pak tento důvod v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sám o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 cit. ustanovení v daném případě neshledal, poněvadž dovolatel žádnou obecnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Konkrétní procesní otázky, týkající se doručení změny žaloby a posouzení kompenzační námitky, nemají judikatorní přesah a nepředstavuje ani rozpor s hmotným právem.
Pokud jde o námitky procesní povahy (zejména nedoručení žaloby, vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání), z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem koncepčního řešení procesněprávní otázky. O takový případ však nejde, napadá-li dovolatel pouze konkrétní procesní postup soudu, se zřetelem k individuálním okolnostem případu. Proto se nelze ztotožnit s výhradou dovolatele o nesprávné aplikaci §97 odst. 2 a §98 o. s. ř. a nerespektování judikátu R 50/1996, týkajícího se vyloučení pohledávky ze vzájemného návrhu, uplatněné k započtení, k samostatnému řízení. Odvolací soud totiž dovodil, že konkrétní pohledávka k započtení uplatněna žalovaným nebyla a proto aplikaci cit. ustanovení a cit. judikátu nepřicházela v úvahu.Přípustnost dovolání nezakládají ani odvolatelovy námitky hmotněprávní povahy. Posouzení odvolacího soudu, že podání žalovaného ze dne 10. 7. 2007 neobsahuje projev směřující k započtení, nelze ničeho vytknout, neshledal-li odvolací soud v obsahu podání projev vůle žalovaného, který by k započtení směřoval.
K námitce dovolatele, že odvolací soud neprováděl další dokazování o vlastnickém právu žalobce k předmětným pronajímaným movitým věcem, je nutné uvést, že jde o námitku směřující k tomu, že řízení trpí tzv. jinou vadou, která není způsobilá založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Ze všech uvedených důvodu Nejvyšší soud usoudil, že není dána přípustnost dovolání (dle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. a v případě dovolání směřujícím proti výroku o nákladech řízení podle §238, §238a a §239 o. s. ř.), a proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 1 věta první, §224 odst. 1a a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení v dovolání nezvnikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu