ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.178.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 178/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) D. K. , zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, s adresou pro doručování na adresu pobočky Malenovice 205, 739 11 Frýdlant nad Ostravicí, a b) K. V. , zastoupeného Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Novodvorská 667, proti žalovanému J. G. , zastoupenému JUDr. Milanem Chovancem, advokátem se sídlem v Kysuckém Novém Městě, J. Krála 81, Slovenská republika, o náhradu škody 692 126 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 37 Cm 128/2006, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2009, č.j. 8 Cmo 429/2008-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení částky 692 126 Kč, z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout tím, že žalovaný dodal podle smlouvy ze dne 23.8.1993 vadné dílo, které jako své plnění předali společnosti AG stavební společnost s.r.o. na základě smlouvy o dílo, přičemž tato společnost, jako objednatel, vůči žalobcům uplatnila nárok z vad díla tím, že jim neuhradila celou sjednanou cenu díla ve výši 692 126 Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. června 2009, č.j. 8 Cmo 429/2008-173, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2008, č.j. 37 Cm 128/2006-134, kterým byla zamítnuta žaloba obou žalobců na zaplacení 692 126 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy se ztotožnili v závěru, že žalobci neprokázali splnění všech předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci označenými důkazy neprokázali v jaké výši jim vznikla skutečná škoda, odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená dne 23.8.1993 a změněná dne 6.9.1993 nebyla platně uzavřenou smlouvou o dílo ve smyslu §536 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „obch. zák.“) pro neurčitost ujednání o zhotovení určité věci a pro neplatné ujednání o ceně díla, čímž nebyl splněn předpoklad vzniku povinnosti k náhradě škody ve smyslu §373 ve spojení s §379 obch. zák., tj. porušení smluvní povinnosti. Žalovaný podle právního závěru odvolacího soudu nemohl porušit povinnost tím, že dílo odevzdal nekvalitní a opožděně, jestliže z důvodu neplatnosti smlouvy mezi žalobci a žalovaným neexistoval smluvní vztah. Odvolací soud svůj právní závěr založil na zjištění, že ve smlouvě byl předmět díla uveden tak, že žalovaný měl zajistit „výrobu koster stolařských elementů pro nábytkovou a čalounickou finalizaci podle dispozic objednatele“, přičemž ani v průběhu řízení žádný z žalobců neprokázal a ani netvrdil, jaké konkrétní dispozice k provedení díla žalovanému dali. Ohledně právního závěru týkajícímu se ceny díla vyšel odvolací soud ze zjištění, že cena za dodané stolařské práce byla sjednána ve výši hodinové zúčtovací sazby 95 Kč s tím, že v ceně není zahrnuta dodávka materiálů, včetně montážních, přičemž doba plnění byla sjednána od 23.8.1993 na dobu neurčitou. Cena za zhotovené zboží a požadované množství práce měla být vždy upřesňována na zakázkových listech.
Odvolací soud dále konstatoval, že i kdyby bylo možno uzavřenou smlouvu považovat za platnou smlouvu o dílo, žalobcům by i tak nemohlo vzniknout právo na náhradu škody, neboť, lze-li uspokojení dosáhnout uplatněním některého z nároků vad zboží ve smyslu §436 a 437 ve spojení s §564 obch. zák., což v daném případě žalobci neučinili, nelze dosáhnout uspokojení uplatnění nároku z jiného právního důvodu (§440 odst. 2 obch. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání. Domnívá se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena neplatně. Je přesvědčena, že žalovaný porušil svoji povinnost dodat dílo řádně a včas a že škoda byla řádně vyčíslena a dokladována listinnými důkazy a výslechy svědků. Zároveň však namítá, že v řízení nebyly provedeny všechny navrhované důkazy, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá rovněž, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena příslušnému soudu k novému projednání
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (9.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně a) bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Pokud dovolatelka podrobuje kritice úplnost dokazování, kterou zakládá na námitce nepřipuštění některých navržených důkazů, je tato námitka ve skutečnosti námitkou, jíž poukazuje na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka pouze napadá konkrétní procesní postup soudu při dokazování.
Nutno rovněž připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud v dané věci vyšel ze skutkových zjištění, která nelze, jak výše uvedeno, s úspěchem v dovolání zpochybňovat, že ve smlouvě ze dne 23.8.1993 a změněné dne 6.9.1993 byl předmět díla uveden tak, že žalovaný měl zajistit „výrobu koster stolařských elementů pro nábytkovou a čalounickou finalizaci podle dispozic objednatele“, a že žádný z žalobců neprokázal a ani netvrdil, jaké konkrétní dispozice k provedení díla žalovanému dali. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že cena za dodané stolařské práce byla sjednána ve výši hodinové zúčtovací sazby 95 Kč s tím, že v ceně není zahrnuta dodávka materiálů, včetně montážních, přičemž doba plnění byla sjednána od 23.8.1993 na dobu neurčitou. Cena za zhotovené zboží a požadované množství práce měla být vždy upřesňována na zakázkových listech. Odvolací soud vyšel rovněž ze zjištění, že žalobci vůči žalovanému neučinili žádný úkon, kterým by uplatnili právo z odpovědnosti za vady díla. Obecně formulovaná námitka dovolatelky do skutkových zjištění odvolacího soudu uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je nezpůsobilá dovolacího přezkumu.
Odvolací soud správně vyšel z právní úpravy smlouvy o dílo, s ohledem na její uzavření v roce 1993, účinné do 31.12.2000.
Podle §536 odst. 1, 2 obch. zák. se zhotovitel smlouvou o dílo zavazuje k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.
Ustanovení §536 odst. 3 obchodního zákoníku v uvedeném znění stanovilo, že cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.
Podstatnou náležitostí smlouvy o dílo je tedy určení předmětu díla - zhotovení určité věci a závazek k zaplacení ceny za provedené dílo nebo alespoň způsob jejího určení.
Odvolací soud v souladu s uvedenou tehdejší účinnou právní úpravou smlouvy o dílo správně ze skutkových zjištěn dovodil, že žalobci a žalovaný neuzavřeli platnou smlouvu o dílo z důvodu neurčitého vymezení podstatných částí smlouvy – předmětu díla a ceny díla. Za této situace je správný i závěr odvolacího soudu, že žalovaný, pokud nebyl s žalobci ve smluvním vztahu, nemohl porušit smluvní povinnost a nebyl tak splněn jeden z předpokladů úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu §373 obch. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jestliže řešená právní otázka nároku na náhradu škody nebyla řešena v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolatelka ani neuvádí žádnou otázku zásadního právního významu.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně a) není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni a) právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu