ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.201.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 201/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČ 70994234, proti žalovanému M. L., zastoupenému JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 1511/1230, o zaplacení částky 265.883,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 151/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2008, č. j. 17 Co 178/2006-173, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2008, č. j. 17 Co 178/2006-173, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. března 2006, č. j. 10 C 151/98-146, ve výrocích pod body I a IV, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 10 C 151/98-146, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 265.883,- Kč (výrok pod bodem I), co do 18 % úroku z částky 265.883,- Kč od 1. 5. 1994 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II), ohledně úroků z částek 500.000,- Kč a 98.880,- Kč ve výši 18 % od 1. 5. 1994 řízení zastavil (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v dubnu 1994 došlo k dopravě piva (180 palet) z železniční stanice Staré Město u Uherského Hradiště do Alma - Aty a že tuto dopravu zadal žalovaný u právního předchůdce žalobkyně (u Českých drah, státní organizace), což je možno dovodit z dokladu ze dne 1. 4. 1994, kterým byla objednána přeprava č. 099/04/94 a kterým žalovaný reagoval na příslib právního předchůdce žalobkyně k nakládce. Dohodnuta byla cena 115 USD za tunu a maximální cena 550.000,- Kč za celou sekci, aniž bylo vymezeno, jakou část tvoří provize a jakou náklady. Dne 5. 4. 1994 právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného, že ukrajinská strana zvýšila cenu za dopravu a doprava bude stát 185 USD za tunu. Žalovaný tuto cenu neodsouhlasil, právní předchůdce žalobkyně však vzhledem k dohodnutým lhůtám a nebezpečí škody na zboží dopravu uskutečnil. Za přepravné na území České republiky přitom vynaložil částku 18.768,- Kč, za přepravné na území Slovenské republiky částku 2.655,- CHF (v přepočtu 53.512,62 Kč) a za obstarání přepravy na dalším území (Ukrajina, Rusko, Kazachstán) zaplatil zahraniční spediční firmě IMBRASPED, s. r. o., částku 24.847,20 USD, což by v přepočtu mělo činit 743.602,20 Kč, celkem tedy vynaložil částku 815.882,82 Kč. Žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně zaplatil částku 550.000,- Kč.
Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaný, jenž vůči svému zákazníkovi, který mu zadal přepravu piva, vystupoval jako zasílatel, svůj závazek plnil prostřednictvím právního předchůdce žalobkyně. Ten část přepravy obstaral sám, a zde byl právní vztah mezi účastníky vztahem ze smlouvy o přepravě věci, a část přepravy na cizím území obstaral prostřednictvím dalšího zasílatele, a zde se právní vztah mezi účastníky řídil ustanovením o zasílatelské smlouvě. Zasílatelská smlouva byla podle názoru soudu prvního stupně řádně uzavřena, neboť nemusí být písemná a byla uzavřena na základě požadavku příkazce na obstarání přepravy s vymezením věcí, které mají být přepraveny, a s určením místa odeslání a místa určení; výše úplaty nebyla ve smlouvě výslovně dohodnuta. Soud prvního stupně uzavřel, že kromě nároku na úplatu má zasílatel právo na náhradu nákladů, které vynaložil za účelem splnění svých závazků, že předmětem řízení po částečných zpětvzetích žaloby jsou již pouze vynaložené náklady a že žalobkyně nárok na jejich náhradu v uplatněné výši má. Uplatněnou námitku promlčení posoudil jako nedůvodnou, neboť žaloba byla podána před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. prosince 2008, č. j. 17 Co 178/2006-176, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV jej změnil (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud se poté, co doplnil dokazování listinami, které v odvolacím řízení předložila žalobkyně, ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně v tom, že právní předchůdce žalobkyně vynaložil na přepravu piva z České republiky do Almy – Aty v Kazachstánu částku 815.883,- Kč. Poukázal na to, že podle výsledků dokazování žalovaný uzavřel již v roce 1992 s ČSD – Železniční spedicí dohodu o vzájemné součinnosti při zabezpečování přepravně zasílatelských a spedičních služeb zákazníkům železniční dopravy a že předmětnou přepravu piva objednával u organizační jednotky Českých drah zajišťující a poskytující zasílatelské a dopravně přepravní služby, které souvisejí s vnitrostátní a mezinárodní železniční přepravou zboží. Uvedl, že poněvadž požadavek žalovaného vůči Českým drahám zahrnoval nejen zajištění přepravy na území České republiky, ale také zajištění koordinace přepravních služeb poskytovaných dalšími dopravci na území jiných států a dalších úkonů (překládku a pojištění zboží), odpovídal obsah závazku právního předchůdce žalobkyně zasílatelské smlouvě podle ustanovení §601 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Žalovaným namítanou skutečnost, že České dráhy neměly v obchodním rejstříku zapsáno v předmětu podnikání i zasílatelství, posoudil jako právně nevýznamnou. Z výpovědi Ing. V. Š. (vedoucího pracovníka právního předchůdce žalobkyně, jenž byl vyslechnut soudem prvního stupně jako účastník řízení) odvolací soud zjistil, že předmětná přeprava byla projednávána dlouhodobě a cena uvedená v objednávce žalovaného ze dne 1. 4. 1994 vycházela z údajů, které měl právní předchůdce žalobkyně od svého partnera, jenž měl zajišťovat přepravu zboží přes Ukrajinu a Rusko; od 1. 4. 1994 však došlo k navýšení tarifů Ukrajinou, přičemž právní předchůdce žalobkyně musel respektovat podmínky dané mezinárodními úmluvami. Odvolací soud zdůraznil, že písemnou objednávku žalovaného ze dne 1. 4. 1994 právní předchůdce žalobkyně nepotvrdil a ze zápisu o jednání ze dne 6. 4. 1994 je zřejmé, že k dohodě o ceně za přepravu nedošlo, přitom však obě strany akceptovaly, aby se přeprava uskutečnila. Z poznatku, že právní předchůdce žalobkyně uvedenou objednávku pro rozdílné stanovisko v otázce ceny nepotvrdil, avšak přistoupil k zajištění přepravy zboží, odvolací soud dovodil, že strany uzavřely zasílatelskou smlouvu bez určení výše úplaty, a poukázal na to, že zasílatel má v takovém případě při částečném využití práva samovstupu právo jednak na úhradu obvyklého přepravného ve smyslu §625 odst. 1 obch. zák., jednak na obvyklou úplatu za obstarání navazující přepravy a náhradu nutných a užitečných nákladů ve smyslu §607 obch. zák. Závěrem uvedl, že se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že částka vynaložená právním předchůdcem žalobkyně na zajištění přepravy piva z České republiky do Kazachstánu ve výši 815.883,- Kč plně odpovídá obvyklé úplatě a náhradě nutných a užitečných nákladů ve smyslu uvedených ustanovení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásil tedy dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil okamžik vzniku právního vztahu mezi ním a právním předchůdcem žalobkyně; podle jeho názoru byla smlouva uzavřena již okamžikem, kdy došel do sféry dispozice právního předchůdce žalobkyně dokument označený jako objednávka přepravy ze dne 1. 4. 1994. Návrhem na uzavření smlouvy ve smyslu §43a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) totiž nebyla podle jeho názoru tato objednávka, ale již písemný příslib k nakládce učiněný právním předchůdcem žalobkyně dne 10. 3. 1994, na který se žalovaný v objednávce ze dne 1. 4. 1994 odvolal a jehož existence byla potvrzena v zápisu o projednání přepravy ze dne 6. 4. 1994. Objednávka ze dne 1. 4. 1994 tak měla charakter akceptace nabídky, učiněné právním předchůdcem žalobkyně ve smyslu §43c obč. zák. dne 10. 3. 1994.
V důsledku toho je pak podle žalovaného nesprávný též závěr odvolacího soudu, že nedošlo k dohodě o ceně. Právní předchůdce žalobkyně ve své nabídce nestanovil žádné podmínky, při jejichž splnění by bylo možno požadovat zvýšení úplaty, přijetím nabídky byla proto sjednána pevná úplata za přepravu zboží. Změny této úplaty by musely být sjednány ve formě dohody o změně závazku ve smyslu §516 obč. zák., k tomu však nedošlo. V takto sjednané úplatě byly zohledněny veškeré náklady související se sjednanou přepravou; jestliže žalobkyně odůvodňuje uplatněný nárok zvýšením nákladů na přepravu přes území Ukrajiny a Ruska, pak je zřejmé, že její právní předchůdce s náklady přepravy přes tyto státy kalkuloval již ve své nabídce ze dne 10. 3. 1994, která představovala návrh celkového plnění žalovaného za přepravu včetně veškerých nákladů. Nelze proto tyto náklady uplatňovat zvlášť, bez ohledu na to, jaký typ smlouvy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl. Právní předchůdce žalobkyně byl povinen provést přepravu za sjednanou úplatu a zvýšení nákladů za přepravu přes Ukrajinu a Rusko bylo jeho podnikatelským rizikem.
Žalovaný zpochybnil též správnost závěru odvolacího soudu, že posuzovaný závazkový vztah je vztahem ze zasílatelské smlouvy. Argumentoval, že právní předchůdce žalobkyně vůči němu při sjednávání přepravy vystupoval jako dopravce, o čemž svědčí skutečnost, že objednávkou ze dne 1. 4. 1994 akceptoval službu spočívající v přepravě zboží do místa určení, nikoliv v obstarání přepravy. Právní předchůdce žalobkyně měl v obchodním rejstříku jako předmět podnikání zapsánu pouze přepravu věcí, nikoliv zasílatelství. Skutečnost, že použije k zajištění přepravy i další osobu, vyšla najevo až dne 5. 4. 1994 v souvislosti s jeho požadavkem na zvýšení úplaty. Podle názoru žalovaného je nutno využití dalšího dopravce na území Ukrajiny a Ruska kvalifikovat jako splnění závazku ze smlouvy o přepravě s pomocí dalšího dopravce ve smyslu §621 obch. zák.
Závěrem žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou, zda částka zaplacená právním předchůdcem žalobkyně společnosti IMBRASPED, s. r. o., byla nutným a užitečným nákladem ve smyslu §607 odst. 1 obch. zák., odpovídajícím obvyklé úplatě za služby obdobného charakteru v daném místě a čase.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak též rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl. II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V posuzované věci jde o případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí třetím a bylo jím rozhodnuto jinak (opačně) než předchozími rozsudky proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (odstavec 3).
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Podle ustanovení §601 odst. 1 obch. zák. smlouvou zasílatelskou se zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.
Podle ustanovení §605 odst. 1 obch. zák. neodporuje-li to smlouvě nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, může zasílatel přepravu, kterou má obstarat, uskutečnit sám.
Podle ustanovení §607 obch. zák. zasílateli přísluší smluvní úplata, nebo nebyla-li smluvena, úplata obvyklá v době sjednání smlouvy při obstarání obdobné přepravy. Kromě toho má zasílatel nárok na úhradu nutných a užitečných nákladů, které zasílatel vynaložil za účelem splnění svých závazků. Kromě toho má zasílatel nárok na úhradu nákladů, které účelně vynaložil při plnění svého závazku (odstavec 1). Příkazce je povinen zaplatit zasílateli úplatu a vzniklé náklady bez zbytečného odkladu poté, kdy zasílatel zajistil obstarání přepravy uzavřením potřebných smluv s dopravci, popřípadě mezi zasílateli a podal o tom zprávu příkazci (odstavec 3).
Podle ustanovení §610 obch. zák. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné).
Podle ustanovení §621 obch. zák. dopravce může svůj závazek plnit pomocí dalšího dopravce a odpovídá při tom, jako by přepravu uskutečňoval sám.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, na základě čeho dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, na němž založil dovoláním napadenou právní kvalifikaci posuzovaného závazkového vztahu, totiž že požadavek žalovaného vůči právnímu předchůdci žalované směřoval ve vztahu k území jiných států k zajištění koordinace přepravních služeb poskytovaných na území těchto států dalšími dopravci. Soud prvního stupně takový závěr neučinil, a neučinil ani skutková zjištění, z nichž by takový závěr spolehlivě vyplýval; ohledně následného chování druhé smluvní strany dospěl sice k poznatku, že právní předchůdce žalobkyně poskytl zahraniční spediční firmě úhradu za obstarání přepravy na území Ukrajiny, Ruska a Kazachstánu, ve vztahu k obsahu požadavku žalovaného vůči právnímu předchůdci žalobkyně (ve vztahu k vůli jím projevené) však vzal z listiny ze dne 1. 4. 1994 za prokázané, že žalovaný u právního předchůdce žalobkyně objednal dopravu (slovy zákona a též slovy objednávky „přepravu“) zboží až do Alma – Aty, že tak učinil v reakci na příslib k nakládce a že byla dohodnuta cena dopravy, načež právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného, že cena dopravy bude činit částku vyšší. Odvolací soud sice při odvolacím jednání konaném dne 9. 12. 2008 doplnil dokazování listinnými důkazy (srov. v té souvislosti omezení vyplývající z §205a odst. 1 a §213 odst. 5 o. s. ř.), v odůvodnění svého rozhodnutí však tyto důkazy vůbec nezmínil, natož aby v souladu s ustanovením §157 odst. 2 a §211 o. s. ř. uvedl, zda dospěl ke skutkovým zjištěním odlišným od zjištění soudu prvního stupně, o které důkazy svá jiná či další skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí tak není seznatelné, zda a v jakém směru se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně a v čem se s nimi ztotožnil, vyjma zjištění, že právní předchůdce žalobkyně vynaložil na přepravu piva z České republiky do Almy – Aty částku 815.883,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu je tak pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Porušením ustanovení §157 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř. odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž dovolací soud přihlíží k úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Odvolací soud ostatně pochybil již tím, že rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené části nezrušil pro nepřezkoumatelnost podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soud prvního stupně sice provedl poměrně obsáhlé dokazování, v odůvodnění svého rozhodnutí se však omezil na to, že uvedl výčet všech provedených důkazů a poté sdělil, co vzal „v rámci provedeného dokazování“ za prokázané, aniž vyložil, jak mu to ukládá již citované ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, to jest jak vyhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (srov. §132 o. s. ř.), tak aby bylo z jeho rozhodnutí seznatelné, na základě kterých konkrétních důkazů a jakým myšlenkovým postupem dospěl k tomu kterému skutkovému poznatku. Jde o případ tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje skutkový stav na základě více provedených důkazů, aniž se uvede, ze kterých konkrétních důkazů to které zjištění vyplývá a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případného rozporu mezi nimi. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný jak v závěru, že rozsudek, jehož skutkové a právní závěry z takového tzv. souhrnného zjištění vycházejí, je nepřezkoumatelný (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak v závěru, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14, a již citovaný R 40/2002).
V rámci svých právních úvah odvolací soud dovodil, že zatímco smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje provést přepravu zásilky, zasílatelská činnost spočívá v koordinování služby poskytované různými dopravci, jak je tomu v případě mezinárodní železniční přepravy. Založil-li závěr o tom, že vůle stran směřovala k uzavření smlouvy zasílatelské, na samotné skutečnosti, že předmětem smlouvy byla mezinárodní železniční přeprava, jejíž provedení je z povahy věci podmíněno součinností se subjekty provozujícími železniční tratě na území cizích států, pak mu dovolatel důvodně vytýká, že jeho rozhodnutí v otázce podřazení posuzované smlouvy pod příslušný smluvní typ (srov. §269 odst. 1 obch. zák.) spočívá na nesprávném právním posouzení. Jak správně argumentuje dovolatel, ustanovení §621 obch. zák. umožňuje dopravci plnit svůj závazek z přepravní smlouvy pomocí dalšího dopravce, tedy též pomocí dalších dopravců na území jiných států. Mezinárodní železniční přepravu věci lze tedy provést též na základě smlouvy o přepravě podle ustanovení §610 obch. zák. (srov. v tomto směru zcela správné úvahy odvolacího soudu v kasačním usnesení ze dne 12. prosince 2000, č. j. 17 Co 345/99-42).
Při hodnocení správnosti právního posouzení dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Ačkoliv soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, skutkový stav jím zjištěný, jak jej popsal ve svém rozhodnutí, neumožňuje učinit spolehlivý závěr, zda vůle právního předchůdce žalobkyně a žalovaného směřovala shodně k tomu, aby právní předchůdce žalobkyně přepravu provedl (tedy k uzavření smlouvy o přepravě), či k tomu, aby ji obstaral (tedy k uzavření smlouvy zasílatelské). Na vůli, jež je vnitřním stavem mysli, lze usuzovat jen z okolností objektivního světa, a soud prvního stupně neučinil dostatečné poznatky o okolnostech, z nichž by bylo možno závěr o vůli stran dovodit.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obch. zák. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4). V posuzované věci bylo třeba postupovat striktně podle těchto pravidel, avšak nestalo se tak, s tím důsledkem, že zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu nedovoloval učinit právní závěr, na němž je jeho rozhodnutí založeno.
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je tedy nesprávné a uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Je však třeba dodat, že směřovala-li vůle stran k uzavření smlouvy o přepravě, pak neobstojí argumentace žalovaného, že k uzavření smlouvy došlo způsobem popsaným v dovolání, tj. tak, že žalovaný dopisem ze dne 1. 4. 1994 označeným jako objednávka přepravy akceptoval nabídku právního předchůdce žalobkyně k nakládce, jež byla – dle mínění žalovaného – návrhem na uzavření smlouvy o přepravě.
Podle ustanovení §756 obch. zák. se ustanovení tohoto zákona použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní smlouvou je Úmluva o mezinárodní železniční přepravě (COTIF), uveřejněná vyhláškou č. 8/1985 Sb. Tato smlouva se sice nevztahuje na přepravu zboží po železničních tratích států bývalého Svazu sovětských socialistických republik, včetně Ukrajiny, Ruska a Kazachstánu, kde se uplatní Dohoda o mezinárodní železniční přepravě zboží (SMGS), nicméně podle zjištění soudu prvního stupně byla prvním cizím státem, po jehož železnici měla být přeprava provedena, Slovenská republika, jež smluvní stranou Úmluvy COTIF je, a byla jí též v rozhodné době, v roce 1994. Podle čl. 11 Přípojku B k Úmluvě COTIF, označeného jako „Jednotné právní předpisy pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě zboží (CIM)“, jenž je přílohou č. 3 vyhlášky č. 8/1985 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1998, přepravní smlouva je uzavřena, jakmile odesílací železnice přijala k přepravě zboží s nákladním listem. Pro označení přijetí se opatří nákladní list a popřípadě každý doplňkový list otiskem datového razítka odesílací stanice nebo strojovým označením účtování a datem přijetí k přepravě (§1). Nákladní list opatřený datovým razítkem nebo strojovým zúčtovacím označením je důkazem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy (§3).
Je zřejmé, že dovolací argumentace založená na obecné úpravě kontraktačního procesu obsažené v ustanoveních §43a a násl. obč. zák. neobstojí. Předložením objednávky přepravy, byť se tak stalo na základě příslibu k nakládce obsahujícího informaci o ceně, k uzavření smlouvě o přepravě a v jejím rámci k dohodě o výši přepravného nedošlo. Při posouzení, zda byla uzavřena smlouva o přepravě, a též při posouzení nároku dopravce na přepravné je třeba vycházet především z Přípojku B Úmluvy COTIF.
Dlužno podotknout, že k uzavření smlouvy o přepravě by způsobem, jenž prosazuje dovolatel, nedošlo ani v případě, že by se na věc Úmluva COTIF nevztahovala. Podle ustanovení §629 obch. zák. prováděcí předpisy mohou upravit odchylně přepravu železniční, leteckou, silniční, vnitrozemskou vodní a námořní, pokud jde (mimo jiné) o vznik smlouvy. V roce 1994 platil železniční přepravní řád vydaný vyhláškou ministerstva dopravy č. 132/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle jehož ustanovení §50 odst. 8 přepravní smlouva je sjednána, jakmile odesílací stanice přijala k přepravě zásilku s nákladním listem. Přijetí zásilky potvrdí stanice v nákladním listu otištěním datového razítka. Otištění datového razítka na nákladním listu je důkazem o sjednání přepravní smlouvy. Železniční přepravní řád tedy upravoval uzavření smlouvy o přepravě stejným způsobem, jako Přípojek B k Úmluvě COTIF.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu