ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2090.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2090/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce ČECHOSPED, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Křižíkova 2697/70, IČ 44017626, zastoupeného Michalem Čechem, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, Brno, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) MP CZECH s. r. o. se sídlem v Židlochovicích, Janáčkova 786, IČ 25523759, 2) M. K., a 3) P. S., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Válkou, advokátem v Brně, Masarykova 7, PSČ 625 00, o jednání v nekalé soutěži a poskytnutí zadostiučiněním ve výši 1,242.241,21 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41/11 CmS 335/98, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 7 Cmo 367/2006-515 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 7 Cmo 429/2007-524, takto:
I. Dovolání žalobce, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 7 Cmo 367/2006-515, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2006, č. j. 41/11 CmS 335/98-469, ve výrocích II. a IV. a proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. co do zadostiučinění v částce 100.000,- Kč a zamítnuta žaloba co do částky 942.241,21 Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, č. j. 7 Cmo 367/2006-515, pokud směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak že se zamítá žaloba o zaplacení částky zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, se včetně souvisejícího výroku o nákladech odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení .
III. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 7 Cmo 429/2007-524, se odmítá.
IV. Dovolání žalovaných se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, č. j. 41/11 CmS 335/98-469 (v pořadí druhým) rozhodl, že žalovaní č. 1), 2) a 3) jsou povinni společně i každý zvlášť, zdržet se jednání spočívajícího v nabízení služeb zasílatelských, skladovacích, zastupování v řízení před celním úřadem, a to včetně jejich zprostředkování, a v poskytování a zprostředkování takových služeb vyjmenovaný bývalým či současným zákazníkům žalobce, a zdržet se poskytování informací o těchto vyjmenovaných subjektech třetím osobám (výrok I.), dále že žaloba na uložení povinnosti žalovaným č. 1, 2 a 3, společně i každému zvlášť, zdržet se jednání spočívajícího v nabízení služeb zasílatelských, skladovacích, zastupování v řízení před celním úřadem, a to včetně jejich zprostředkování, a v poskytování a zprostředkování takových služeb, vyjmenovaným bývalým či současným zákazníkům žalobce a zdržet se poskytování informací v těchto vyjmenovaných subjektech třetím osobám, se zamítá (výrok II.) a konečně že žalovaní č. 1, 2 a 3 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zamítá v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, přičemž co do částky 942.241,21 Kč se žaloba zamítá (výrok III.).
Ve výrocích IV. a V. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Na základě provedeného obšírného dokazování (a to i na základě předchozího usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2004, č. j. 7 Cmo 308/2002-217, kterým dovolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2002, č. j. 41 (11) Cm 335/98-182, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně pouze vůči šesti subjektům, specifikovaným ve výroku I.. Kontaktem se šesti původními klienty žalobce bezprostředně po ukončení pracovního poměru u žalobce došlo ze strany žalovaných 2) a 3) k porušení generální klauzule proti nekalé soutěži podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák“). Protiprávním jednáním v tomto případě u žalovaných 2) a 3) je, že ještě před tím, než zahájili vlastní podnikatelskou činnost, si připravili výhodnější podmínky jakožto bývalí zaměstnanci žalobce, v tomtéž oboru podnikání. U třinácti subjektů, specifikovaných žalobcem, pak soud neshledal za prokázané, že by je žalovaní 2) a 3) adresně oslovili jako první a v tomto rozsahu proto soud žalobu zamítl. Pokud šlo o požadavek žalobce na přiměřené zadostiučinění v částce 1,242.241,21 Kč, soud měl za to, že žalovaní jednali proti-právně a v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a jako odpovídající přiznal zadostiučinění v částce 300.000,- Kč, a to s ohledem na dobu, která od oslovení klientů uplynula a na nezbytnou kompenzaci nemateriální újmy, kterou žalovaní žalobci „přetažením“ části zákazníků způsobili. Pokud pak šlo o požadavek žalobce na vyhovění žalobě z důvodu porušení obchodního tajemství ze strany žalovaných, takové porušení u žalovaných 2) a 3) se zřetelem na znění pracovních smluv, uzavřených se žalobcem, soud prvního stupně s přihlédnutím k ustanovení §17 obch. zák. neshledal.
K odvolání žalobce i žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek změnil tak, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění zamítl (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že se svém předchozím zrušovacím rozhodnutí (shora citovaném) vyslovil názor, že jednání v hospodářské soutěži se za určitých podmínek mohou účastnit i třetí osoby a odpovědnost mohou mít i osoby fyzické, které soutěžitel použil k nekalosoutěžnímu jednání, aniž by sám tak jednal. Proto se nekalosoutěžního jednání dopustili též žalovaní 2) a 3). Ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést řádné dokazování a soud prvního stupně poté provedl ve věci rozsáhlé dokazování, jímž bylo prokázáno, že žalovaný 1) konstatoval vyjmenovaných šest subjektů prostřednictvím žalovaných 2) a 3) tak učinili ve prospěch žalovaného 1), čímž porušili generální klauzuli nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud dovodil, že mezi účastníky existuje soutěžní vztah, neboť žalobce a žalovaný 1) jsou podnikatelé (§2 obch. zák.). Žalovaný 1) byl zapsán do obchodního rejstříku dne 31. 3. 1998, přičemž předmět jeho a žalobcovi hospodářské činnosti je shodný, jde o poskytování služeb v oblasti zasilatelství. Skutečnost, že žalovaní 2) a 3) jsou bývalými zaměstnanci žalobce a jménem žalovaného 1), jehož jsou statutárními zástupci, oslovovali klienty žalobce, lze kvalifikovat jako nekalou soutěž. I když se žalovaní 2) a 3), na rozdíl od žalovaného 1) jako fyzické osoby bezprostředně hospodářské soutěže nezúčastnily, svým chováním do této soutěže nekale zasáhli. Závadnost jejich jednání spočívala v tom, že jako zaměstnanci žalobce přímo zajišťovali výkon služeb v oblasti zasilatelství a tudíž měli zcela nepochybně k dispozici informace o klientech žalobce, které posléze alespoň u určitého okruhu klientely využili pro potřeby podnikání žalovaného 1). Toto jejich jednání je objektivně v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť v jeho důsledku žalovaný 1) dosáhl podnikatelského úspěchu na úkor žalobce. Znalost klientely využívající zasilatelské služby pomohla žalovanému 1) vytvořit si výhodnější startovací pozici, než by tomu bylo, kdyby se musel na tomto trhu etablovat bez pomoci sám. Rovněž třetí podmínka generální klauzule byla naplněna, neboť „přetáhl-li“ žalovaný 1) žalobci část klientely, bylo toto jednání objektivně způsobilé přinést žalobci újmu. I když nelze vyloučit, že část klientely žalobce začala využívat služby žalovaného 1) pro jejich vyšší kvalitu, přinejmenším u vyjmenovaných šesti subjektů se žalovaní zachovali „nekalosoutěžně“ poněvadž je sami oslovili, až věděli, že jde o zákazníky žalobce.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou přiměřenosti zadostiučinění, přiznaného žalobci soudem prvního stupně v částce 300.000,-- Kč a dovodil, že tento nárok je plněním na újmu nemateriální povahy, a to objektivní povahy, takže není vázán na jakékoliv subjektivní podmínky. Jeho výše se nestanoví výpočtem, ale závisí jen na konkrétní povaze nekalosoutěžního jednání. V těchto intencích dospěl odvolací soud k závěru, že jako přiměřená se mu jeví částka 100.000,- Kč, neboť žalovaní nade vší pochybnost určitou výhodu získali navzdory skutečnosti, že zákon nedává právo nikomu chovat se nekalosoutěžně.
Odvolací soud uzavřel, že výrok přezkoumávaného rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá stanoveným náležitostem pro přezkoumatelný výrok rozsudku. Nelze na věc pohlížet tak, že soud vyslovením nekalosoutěžního jednání u části subjektů shledal nekalosoutěžním jednání žalovaných jako celek. Rovněž nelze výrok I. shledat nevykonatelným, není-li zde stanovena doba, po kterou má zdržovací povinnost trvat, nejsou-li konkretizovány celní úřady, popř. které informace o klientech nejsou žalovaní oprávněni poskytovat. Pak totiž platí, že uvedené povinnosti platí bez časového a teritoriálního omezení a že žalovaní nejsou oprávněni sdělovat žádné informace o uvedených klientech.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to do výroku I. v části, v níž se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV., dále do výroku II., jímž odvolací soud mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. co do částky 1,142.241,21 Kč jako zamítnuté a konečně do výroku III. o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádné ze stran. Žalobce podal dovolání rovněž do usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 12. 2007, č. j. 7 Cmo 429/2007-524, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 2006, č. j. 41/11 Cm 335/98-466, kterým soud prvního stupně zastavil řízení pro částečné zpětvzetí žaloby.
Co do přípustnosti dovolání dovolatel odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) a ) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), tj. že napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, dále bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil a konečně, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel podal dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b), i §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel v dovolání rekapituloval dosavadní průběh řízení a oběma soudy vydaná rozhodnutí a na prvním místě vytýká, že vyjmenováním konkrétních osob, vůči nimž se mají žalovaní 1) 2) a 3) zdržet nekalosoutěžního jednání rozsudek pouze konkretizuje obsah této povinnosti, pokud žalobě vyhověl; nelze však podle názoru dovolatele současně vyslovit, že se žalobě vyhovuje i že se žaloba zamítá co do části obsahu, který nebyl do vyhovujícího výroku pojat.
Dovolatel zdůrazňuje, že jeho podání nemohlo být částečným zpětvzetím vůči dvěma subjektům (ATELIER Vracov a Econnexicon, spol. s r. o.), neboť vůči těmto subjektům žaloba nesměřovala. Šlo o upřesnění obsahu povinnosti zdržet se jednání popsaného v petitu žaloby (ostatně vůči zaniklým subjektům se popsaného jednání ani dopustit nelze.) Uložení povinnosti zdržovacího jednání se od počátku žalobce domáhá vůči žalovaným 1), 2) a 3).
Dovolatel namítá, že žalovaní se nekalosoutěžního jednání dopustili v mnohem větším rozsahu, než je uvedeno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, když z přehledu faktur žalovaného 1) dle znaleckého posudku Ing. J.Ch.je zřejmé, že žalovaný 1) poskytoval své služby též dalším klientům žalobce, které dovolatel výslovně uvádí (jsou zahrnuty do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.) Tyto subjekty měly být rovněž zahrnuty do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o zdržení se nekalosoutěžního jednání (tj. do vyhovující části rozsudku.)
Dovolatel opětovně odkazuje na své rozsáhlé důkazní návrhy i na závěry znaleckého posudku. Má za to, že není vhodné odvozovat výši satisfakce mechanicky od poměru „totožných klientů“ vyjmenovaných ve vyhovujícím výroku rozsudku k celkovému počtu „totožných klientů“, jak je zjistil znalec. Výše přiznané satisfakce by měla podle žalobce mít vazbu na snížení tržeb žalobce a ve vztahu k tomuto kriteriu je žalovaná částka 1,200.000,- Kč přiměřená. Za další závažný nedostatek dosavadního řízení žalobce považuje neprovedení jím opakovaně navržených důkazů. Nesprávnost výroků rozsudku odvolacího soudu, zvláště výroku II., jímž byla snížena výše přiměřené satisfakce, je podle mínění dovolatele dána nesprávností skutkových zjištění, když oba soudy vycházely z toho, že nebylo prokázáno obchodování žalovaných se subjekty uvedenými ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a omezení počtu subjektů uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se promítlo i v omezení výše satisfakce. Ve skutečnosti žalovaní od počátku obchodovali se všemi subjekty uvedenými i ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a jde tak o nesprávné právní posouzení věci v otázce nekalosoutěžního jednání, bez ohledu na počet uplatněných dílčích nároků, jak vyplývá z novější i starší judikatury, dovolatelem odkazované.
Dovolatel taktéž napadá rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení s tím, že žalovaní mají povinnosti k plné náhradě nákladů řízení vůči žalobci.
Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v části, potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV., dále ve výroku II., měnícím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. v části co do částky 1,142.241,21 Kč žalobu zamítající a konečně ve výroku III. o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků; dovolatel dále navrhuje zrušení usnesení odvolacího soudu, shora uvedeného a vrácení věci v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání rovněž žalovaní 1), 2) a 3) a to proti výroku I. v části týkající se výroků I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a dále proti výrokům II. a III., s tím, že je dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 cit. ustanovení.
Žalovaní popírají, že by jednali v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže. Nebylo prokázáno, že by oslovili vyjmenované klienty a připravili u těchto subjektů výhodnější podmínky pro žalovaného 1) na úkor žalobce, zejména, že významná část klientů přestala využívat služby žalobce a začala využívat služby žalovaného 1). Ani jeden ze subjektů, vyslechnutých před soudem prvního stupně, nepotvrdil se stoprocentní jistotou skutečnosti, jak jsou interpretovány soudy prvního stupně a odvolacím. Přitom žádnému ze žalovaných nemohlo být známé, zda tyto subjekty jsou nadále klienty žalobce, neboť žalobce neměl s nimi uzavřeny výhradní smlouvy.
Dále žalovaní namítají, že v době skončení pracovního poměru žalovaných 2) a 3) u žalobce neexistovala žádná právní úprava tzv. konkurenční doložky, ta byla přijata teprve novelou zákoníku práce v roce 1998. Soudy neprovedly v průběhu řízení žádný důkaz k prokázání újmy nemateriální povahy u žalobce, žalobcem byla fakticky požadována náhrada škody ve výši 1.242.241,21 Kč a nikoli přiměřené zadostiučinění.
Žalovaní mají za to, že napadeným rozhodnutím byl porušen č. l. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze přece objektivně požadovat, aby se kterýkoli subjekt zdržel vykonávat svůj předmět podnikání na neomezeném řízení s neomezenou dobou zákazu.
Žalovaní navrhují též odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že podle č. l. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákona, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se v prvé řadě zabýval dovoláním žalobce.
Žalobce v dovolání napadl výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zdržení se žalovaných 1, 2 a 3 společně a každý zvlášť jednání spočívající v nabízení služeb zasilatelských, skladovacích, zastupování v řízení před celním úřadem, včetně zprostředkování u vyjmenovaných zákazníků žalobce a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Dále žalobce v dovolání napadl výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu tak, že do částky 1,142.241,21 Kč žalobu na zaplacení přiměřeného zadostiučinění zamítl.
Dovolatel dále napadl výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Dovoláním žalobce též napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, č. j. 7 Cmo 429/2006-524, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2006, č. j. 41/11 CmS 335/98-466 o zastavení řízení ve věci zdržení se jednání spočívající v nabízení služeb zasilatelských, skladovacích atd. vyjmenovaných subjektů, z důvodu zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům, popř. usnesení, které byly dovoláním napadeny.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo mj. potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (zdržení se nekalosoutěžního jednání) je přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.. Pokud byl v tomto výrok odvolacího soudu potvrzen i výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně (rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně) není dovolání proti tomuto výroku, který je svoji povahou usnesení, dovolání přípustné (viz §238, §238a a §239 o. s. ř.).
V posuzované věci není dovolání ve zkoumané části přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v dalším svém rozhodnutí nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu. Tento soud předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2004, č. j. 7 Cmo 308/2002-217).
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se záverem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Ve vztahu k předmětnému potvrzujícímu výroku (zdržení se nekalosoutěžního jednání) z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel namítá, tzv. jiné vady řízení (tj. že nelze rozhodnout na jedné straně o držení se nekalosoutěžního jednání vůči určitým subjektům a ve vztahu k jiným subjektům žalobu zamítnout dále poukazoval na neprovedení navrhovaných důkazů), popř. nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci (podle dovolatele se žalovaní 1), 2) a 3) měli dopustit ve větším rozsahu ve vztahu k dalším subjektům). Poté dovozuje, že tuto „zdánlivou nesprávnost skutkových zjištění bez překážek považovat za nesprávné právní posouzení“.
S ohledem na shora uvedené tyto námitky dovolatele nemohou založit přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (zdržení se nekalosoutěžního jednání u vyjmenovaných subjektů), neboť nesměřují proti právnímu posouzení této věci!
Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání ohledně dovoláním napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části týkající se zamítnutí žaloby o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 1,142.241,21 Kč.
Odvolací soud v dovoláním napadeném výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III. tak, že žalovaným 1), 2) a 3) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč a do částky 1,142.241,21 Kč žalobu zamítl. Soud prvního stupně přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč a co do částky 942.241,21 Kč žalobu zamítl.
Z porovnání výroků rozsudků soudů obou stupňů (tj. práva a povinnosti v nich uložených) je zřejmé, že odvolací soud změnil příslušný výrok soudu prvního stupně jen v rozsahu částky 200.000,- Kč a pouze v tomto rozsahu je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud jde o zadostiučinění v částce 924.241,21 Kč přichází přípustnost dovolání pouze při splnění podmínek stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud nikterak nekonkretizoval, jakými úvahami byl veden při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odchylně od rozhodnutí soudu prvního stupně. Pouze obecně uvedl, že tento nárok (jeho výše) není určena zákonem, a proto není zapotřebí žádných výpočtů, ale výše „závisí pouze na konkrétní povaze nekalosoutěžního jednání rušitele, které se promítne do úvahy soudu o jeho výši“. Při stanovení výše zadostiučinění však odvolací soud v odůvodnění rozsudku neuvedl, z jakých konkrétních okolností (např. povahy a způsobu neoprávněného jednání, rozsahu tohoto jednání, trvání nekalosoutěžního jednání), vyplývajících z předmětného nekalosoutěžního jednání vycházel, neboť i když výše přiměřeného zadostiučinění v peněžní formě, je závislá na úvaze soudu nejde o jeho libovůli, ale je nutné vycházet z okolností posuzovaného případu.
Povinnost soudu odůvodnit rozsudek vyplývá z ust. §157 odst. 1 a 2 o. s. ř. 2 odůvodnění musí být zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a poté právními závěry. Postrádá-li rozsudek stanovené náležitosti, je nepřezkoumatelný a řízení je tak postiženo tzv. jinou vadou řízení (§241a odst. 2 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3726/2007).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že uvedené nedostatky způsobují nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť v něm nejsou uvedeny okolnosti umožňující právní posouzení přiměřeného zadostiučinění. Dovolání je proto s ohledem na tuto vadu řízení. v rozsahu týkajícím se zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč důvodné.
Ve zbývajícím rozsahu, týkajícím se zadostiučinění ve výši 924.241,21 Kč, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatel v dovolání namítal ve vztahu k tomuto výroku především nedostatky ve skutkových zjištěních a teprve následne jejich právní posouzení, popř. namítal. tzv. jiné vady řízení. Tyto námitky, jak již bylo uvedeno shora, nemohou založit přípustnost dovolání v této části podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Dovoláním bylo napadeno i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, č. j. 7 Cmo 429/2006-524, kterým tento soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, přičemž důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu (viz shora). Přípustnost dovolání proti takovémuto rozhodnutí nevyplývá z ust. §238, §238a, popř. z ust. §239 o. s. ř..
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalovaných 1), 2) a 3) směřujícím proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícím výrok I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a dále proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, měnícím výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o přiměřeném zadostiučinění, jakož i do výroku III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaných obsahuje náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto na prvním místě zabýval přípustností tohoto dovolání.
Proti výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jakož i proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu o přiznání zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč, může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) ve vazbě na §237 odst. 3 o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěl k závěru, že v tomto rozsahu má dovolání zásadní právní význam, zejména že je v rozporu s hmotným právem.
Námitky dovolatelů směřují však nikoli proti právnímu posouzení věci, které lze v případě uvedené přípustnosti uplatnit jako jediný způsobilý dovolací důvod (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), nýbrž proti tomu, že v řízení údajně nebylo prokázáno, že by žalovaní 2) a 3) po skončení pracovního poměru oslovili ve výroku I. uvedené klienty a že by jmenovaná část klientů přestala využívat služeb žalobce a využívat služeb žalovaného 1) v důsledku nekalosoutěžního jednání uvedených žalovaných, tudíž námitky žalovaných směřují proti hodnocení výsledků provedeného dokazování. Takové skutkové námitky ovšem pod hmotněprávní posouzení věci podřadit nelze.
Irelevantní jsou rovněž námitky dovolatelů, že žalobce neměl se svými zákazníky sjednány výhradní smlouvy nebo že v době pracovního poměru žalovaných 2) a 3) u žalobce neexistovala právní úprava konkurenčních doložek (tu přinesla až novela zákoníku práce po roce 1998). Tyto výhrady se netýkají podstaty věci.
Neobstojí ani výtka dovolatelů, že uložené „zdržovací“ jednání představuje omezení podnikání pro žalované, které tak nemohou vykonávat svůj předmět podnikání na neomezeném území s neomezenou dobou zákazu, jelikož zdržovací výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, potvrzený odvolacím soudem, míří právě jen na konkrétní vyjmenované zákazníky, nikoli na veškerou hospodářskou činnost žalovaných ve vztahu ke všem subjektům. Zákaz (omezení) určitého jednání v hospodářské soutěži, které vykazuje znaky jednání nekalosoutěžního, nemůže být považován za nezákonný zásah do práva podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže odpovídá ustanovením zákonné úpravy nekalé soutěže podle §44 an. obch. zák.
Z uvedených důvodů dovolací soud v daném případě co do potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu k výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, nedospěl k závěru, že v tomto rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), jmenovitě, že by byl v rozporu s hmotným právem a dovolání je tudíž v dotčeném rozsahu nepřípustné dle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Ve vztahu k napadenému výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok III. rozsudku odvolacího soudu co do výše přiměřeného zadostiučinění tak, že přiznaná částka byla snížena ze 300.000,- Kč na 100.000,- Kč a v závislosti na tom byla ve výši tohoto rozdílu zvýšena částka, v jejímž rozsahu byla žaloba zamítnuta (z částky 942.241,21 Kč na částku 1.142.241,21 Kč), je dovolání žalovaných rovněž nepřípustné, byť je napadený výrok formulován jako výrok měnící. Rozhodující však není to, jak je výrok odvolacího soudu formulován, nýbrž, zda jím stanovená práva a povinnosti představují vskutku změnu oproti právům a povinnostem, stanoveným výrokem rozsudku soudu prvního stupně. Oproti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně je totiž výrok II. rozsudku soudu odvolacího soudu ve vztahu k žalovaným v rozdílovém rozsahu 200.000,- Kč rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaných (o částku v uvedeném rozsahu byla povinnost žalovaných snížena) a jejich dovolání v tomto rozsahu je proto subjektivně nepřípustné a z toho důvodu muselo být v tomto rozsahu odmítnuto (§243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř.). V rozsahu uložené povinnosti žalovaným zaplatit 100.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění je pak výrok II. rozsudku odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím a tudíž v tomto rozsahu muselo být dovolání jako nepřípustné odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř, neboť námitky dovolatelů ve své podstatě nesměřovaly proti právnímu posouzení věci.
Dovolání žalovaných ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující do výroků odvolacího soudu I. potvrzujícího výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a výroku III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je nepřípustné proto, že dovolání není přípustné proti výroku o nákladech řízení bez ohledu na to, zda jde o výrok potvrzující či měnící (srov. v této souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené rozhodl podle ust. §243b odst. 2 o. s. ř., tak že rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II. týkající se zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč zrušil a zároveň zrušil i související výroky III. o nákladech řízení před odvolacím soudem a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zvývajícím rozsahu dovolání odmítl, včetně dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, č. j. 7 Cmo 429/2006-524 pro nepřípustnost.
O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2010
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu