ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2235.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2235/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně JUDr. D. C., proti žalovanému EUROGASPER a. s. , se sídlem v Olomouci, Hybešova 6, IČ 25 84 56 41, zastoupeného Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 16, o zaplacení 942 353,21 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 112/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 2 Cmo 267/2007-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. května 2007, č. j. 16 Cm 112/2004-81, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 942 353,21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8% ročně z částky 945 608,- Kč od 17. 6. 2000 do 3. 11. 2002 a z částky 942 353,21 Kč od 4. 11. 2002 do zaplacení (výrok I.), dále, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení 2 811,- Kč (výrok II.) a konečně, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Krajskému soud v Ostravě na náhradě nákladů řízení částku 209,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda mezi účastníky o tzv. trojzápočtu je neplatná a proto k zániku žalované pohledávky úpadce na zaplacení nedoplatku kupní ceny movitých věcí nedošlo; žalovaný je tudíž povinen dlužnou částku kupní ceny žalobkyni zaplatit.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci, rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména o uzavření kupní smlouvy a o uznání závazku k zaplacení nedoplatku kupní ceny žalovaným provedenou částečnou platbou ve výši 3 254,79 Kč ve smyslu §407 a §323 obch. zák. Shodně jako soud prvního stupně posoudil odvolací soud rovněž otázku oprávnění Ing. L., pracovnice úpadce ve funkci vedoucí úseku ekonomiky, podepsat tzv. trojzápočet a uzavřel, že tato pracovnice nebyla oprávněna z titulu své funkce takový úkon učinit. S touto skutečností byl seznámen též Ing. N., v rozhodné době člen představenstva úpadce, který původně uvedené pracovnici, byť neplatně, udělil plnou moc. Navíc Ing. L. uvedla před svým podpisem zkratku „v. z.“, takže sama dala najevo, že bez předchozí plné moci nemohla „trojzápočet“ podepsat; přitom platnou plnou moc nepředložila a ani ji netvrdila.
Odvolací soud proto uzavřel, že k zániku sporné pohledávky započtením nedošlo a rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání ze dne 8. 4. 2008, doručené soudu prvního stupně dne 9. 4. 2008, ve kterém odkazuje na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 cit. ustanovení o. s. ř. a na důvodnost podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily (ne) platnost „trojzápočtu“ ze dne 11. 3. 2003, kterým došlo k vzájemnému započtení pohledávek mezi společností EuroMontela s. r. o., žalobkyní (úpadcem) a žalovaným, když dovodily, že Ing. L. nebyla oprávněna „trojzápočet“ podepsat. Dovolatel je toho názoru, že z popisu pracovní činnosti Ing. L., jakož i z §15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) jednoznačně vyplývá oprávnění jmenované předmětný právní úkon učinit. Všechny tři zúčastněné strany trojzápočtu byly společnosti se společným vlastníkem, jež spolu často obchodovaly a vedení těchto společností navzájem vědělo o pravomocech jednotlivých stran, ale zbývající strany „trojzápočtu“ nemohly vědět, že uvedená vedoucí ekonomického úseku mohla svým jednáním překračovat meze zákonného zmocnění a tudíž v takovém případě by jednání Ing. L. společnost OLkom a. s. zavazovalo.
Dovolatel se v této souvislosti odvolává na komentář k obchodnímu zákoníku, vydavatelství POLYGON, Praha 2002, str. 62, kde se dovozuje ve výkladu k §15 obch. zák., že pověření nemusí být určitým způsobem formalizováno, rozhodující je skutečný stav a většinou má pověření podobu vymezení pracovní náplně.
Podle dovolatele tudíž odvolací soud řešil předmětnou otázku v rozporu s hmotným právem a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud především konstatoval, že podle článku II. bodu 12 Přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě připadá v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatel odkazuje, podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnut odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle odst. 3 cit. ustanovení po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V uvedených případech lze uplatnit jako důvod dovolání jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, na nějž odkazuje též dovolatel.
Dovolatel žádnou obecnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah (byla by zásadní právní otázkou nejen pro daný případ, nýbrž pro všechny obdobné případy téhož druhu), nevymezuje. Výslovně vytýká, že napadené rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně) je v rozporu s hmotným právem, resp.v něm byla nesprávně právně posouzena otázka výkladu a aplikace ustanovení §15 odst. 1 obch. zák. na předmětný případ.
Podle §15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle odst. 2 cit. ustanovení překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.
Pokud jde o otázku, zda Ing. L., která pracovala u úpadce ve funkci vedoucí úseku ekonomiky a předmětný „trojzápočet“ za úpadce podepsala, byla oprávněna učinit tento právní úkon – dovolatel tuto otázku označil za právní otázku zásadního významu – je pro posouzení této otázky nesporně rozhodné, zda uvedená pracovnice byla k provádění takových úkonů, jakým je zápočet, pověřena.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem obou soudů, že pro zjištění, zda jmenovaná byla pověřena činností, při níž ve smyslu §15 odst. 1 obch. zák. obvykle dochází ke sjednávání zápočtů pohledávek s třetími subjekty (navenek), byl v daném případě rozhodný popis pracovní činnosti, jenž byl náplní funkce vedoucí úseku ekonomiky.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že povinností jmenované bylo zabezpečovat řízení svěřených útvarů, zajišťovat a připravovat účetní a finanční plány závodu, zpracovávat principy a posouzení ekonomického řízení jednotlivých úseků, vést pokladnu, zabezpečovat účtování přijatých a vydaných faktur, jejich existenci, vyhodnocovat náklady a tržby jednotlivých akcí, sledovat a evidovat všechny zakázky, připravovat podklady pro úhrady faktur a spolupracovat na finančním řízení závodu.
Z tohoto výčtu je zřejmé, že s uvedenými činnostmi není obvykle spojeno provádění právních úkonů směřujících k započtení pohledávek. O tom svědčí i okolnost, že Ing. N., původně jednající za úpadce a posléze člen představenstva žalovaného, uděloval jmenované ke sjednávání zápočtu plnou moc, resp. pověření. Sama jmenovaná pak v tomto případě podepsala zápočet tak, že před svým podpisem uvedla „v. z.“, tedy v zastoupení, takže by se musela prokázat plnou mocí, resp. pověřením; a to tvrzeno ani prokazováno v řízení nebylo popř. nebylo tvrzeno ani prokázání pověření ing. L. jinou formou.
O skutečnosti, že ing. L. nebyla pověřena činit úkony směřující k započtení, žalovaný věděl, resp. musel vědět (viz způsob podpisu zápočtu) a proto se v tomto případě nemohlo uplatnit ani ustanovení §15 odst. 2 obch. zák. o překročení zákonného zmocnění k jednání jménem úpadce.
Právní posouzení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je proto správné, resp. v souladu s hmotným právem a Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaného – aniž bylo třeba ve věci nařizovat jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítnout [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243a odst. 1 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu