ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2489.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2489/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce NOVOTNY International , Industriestrasse 9, CH - 8712 Stäfa, Švýcarsko, zastoupeného JUDr. Františkem Řezankou, advokátem, se sídlem v Praze 9 – Černý most, Vašátkova č. 1012, proti žalovanému Ing. J. S. , zastoupenému JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní č. 5, o 6 619 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 CmS 250/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 15. prosince 2009, č.j. 7 Cmo 562/2005-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č. j. 7 Cmo 562/2005-242, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. února 2010, č. j. 7 Cmo 562/2005-248, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně (nyní Krajského soudu v Brně) ze dne 11.5.2000, č.j. 11 CmS 250/96-85, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 6 619 650 Kč se 17% úrokem z prodlení od 7.12.1994 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi právními předchůdci účastníků byla dne 3.2.1993 uzavřena smlouva, podle níž žalobce získal výhradní (exkluzivní) právo na prodej výrobků žalovaného v tuzemsku i v zahraničí, přičemž exkluzivita byla podmíněna minimálními ročními odběry zboží, a to za cenu ve smlouvě sjednanou. Dopisem ze dne 21.12.1993 žalovaný oznámil žalobci, že považuje smlouvu za neplatnou, neboť v ní nebyla určena oblast, na níž se exkluzivita vztahuje a zároveň odstoupil od smlouvy, neboť žalobce neodebral minimální roční množství smluvených výrobků. Žalobce dopisem ze dne 13.4.1994 upozornil žalovaného na to, že žalovaný několikrát porušil smlouvu a způsobil tím žalobci škodu, když bezprostředně po uzavření smlouvy začal žalovaný své výrobky prodávat za nižší ceny sám, čímž znemožnil žalobci odebrat smlouvou určené minimální množství výrobků.
Soudy se ztotožnily v závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná, neboť v ní nebyla určena oblast, v níž měl žalovaný zboží prodávat. Aplikovaly přitom §745 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle jehož odstavce 1 se dodavatel smlouvou o výhradním prodeji zavazuje, že zboží určené ve smlouvě nebude v určité oblasti dodávat jiné osobě než odběrateli, a podle jehož odstavce 2, není-li smlouva sjednána písemně nebo není-li v ní určena oblast nebo druhy zboží, na něž se smlouva vztahuje, je neplatná.
Oba soudy dospěly k závěru, že pokud v čl. 5 předmětné smlouvy o výhradním prodeji se právo výhradního prodeje vztahovalo na tuzemsko a zahraničí, nebyla oblast určená pojmy „tuzemsko a zahraničí“ vymezena určitě, neboť tak zahrnovala oblast celého světa. Protože podstatnou částí smlouvy o výhradním prodeji je mimo jiné určení oblasti, pro kterou exkluzivita (závazek nedodávat zboží jiné osobě než odběrateli) platí, měla absence určitého ujednání této podstatné části smlouvy podle závěru obou soudů za následek absolutní neplatnost uvedeného právního úkonu – předmětné smlouvy. Úmyslem zákonodárce podle soudů nepochybně bylo, aby oblast, na něž se exkluzivita prodeje vztahuje, byla určena konkrétním územím a nikoliv na oblast celého světa.
Soudy uzavřely, že neplatná smlouva nemohla založit žádná práva a povinnosti smluvních stran, tedy ani nárok žalobce na náhradu škody. Ze skutkového závěru soudu prvního stupně navíc vyplynulo, že žalobce ani neprokázal zákonné předpoklady zakládající právo domáhat se náhrady škody. Dále soud uvedl, že při neplatnosti smlouvy by se žalobce mohl domáhat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, což však neučinil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění platném v rozhodné době, protože mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Uvedené dovozuje z toho, že o zamítavém vyřízení jeho žádosti ze dne 19.11.2009 o odročení jednání nařízeného na 15.12.2009 byl vyrozuměn až dne 11.12.2009, tj. těsně před odletem Ing. M. N. na služební cestu, čímž nemohl adekvátně reagovat na zamítnutí žádosti o odročení jednání.
V dovolání žalobce projevil dále nesouhlas s právním posouzením neplatnosti smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 3.2.1993 z důvodu neurčitosti vymezení oblasti výhradního prodeje ve smyslu §745 obch. zák. Má za to, že termín „tuzemsko i zahraničí“ je postačující pro určité vymezení oblasti.
Dovolatel dále poukazuje na §40a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, a tím byl právní předchůdce žalovaného, který po devíti měsících trvání smlouvy oznámil právnímu předchůdci žalobce, že smlouvu považuje za neplatnou, ačkoliv od počátku jejího trvání mu vyhovovala. Podle žalobce žalovaný svým jednáním způsobil žalobci škodu, kterou v tomto řízení po žalovaném požaduje.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Namítá-li dovolatel, že řízení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, zejména nezaslání požadovaných dokladů Krajským soudem v Brně a Vrchním soudem v Olomouci, které podle tvrzení dovolatele byly potřebné k řádnému odůvodnění jeho odvolání a zajištění zastupování právním zástupcem.
Uplatnil-li dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., je nutno opětovně konstatovat, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi právními předchůdci účastníků byla dne 3.2.1993 uzavřena smlouva, podle níž žalobce touto smlouvou získal výhradní (exkluzivní) právo na prodej výroků žalovaného v tuzemsku i v zahraničí, přičemž exkluzivita byla podmíněna minimálními ročními odběry zboží, a to za cenu ve smlouvě sjednanou.
Z uvedených skutkových zjištění, která nelze, jak výše uvedeno, v dané věci podrobit dovolacímu přezkumu, oba soudy správně dovodily, že se v dané věci jedná o smlouvu o výhradním prodeji.
Podle §745 odst. 1 obch. zák. se dodavatel smlouvou o výhradním prodeji zavazuje, že zboží určené ve smlouvě nebude v určité oblasti dodávat jiné osobě než odběrateli.
Podle §745 odst. 2 obch. zák., není-li smlouva sjednána písemně nebo není-li v ní určena oblast nebo druhy zboží, na něž se smlouva vztahuje, je neplatná.
Dovolací soud dospěl k závěru, že pokud se právo výhradního prodeje podle čl. 5 předmětné smlouvy o výhradním prodeji vztahovalo na tuzemsko a zahraničí, odvolací soud správně dovodil, že oblast vymezená těmito pojmy „tuzemsko a zahraničí“ nebyla vymezena určitě, neboť ve skutečnosti zahrnovala celý svět a nikoliv určité území, určitou oblast. Z jazykového vyjádření „určitá oblast“ a rovněž z významu celého ustanovení §745 odst. 2 obch. zák. lze nepochybně dovodit, jak správně učinil odvolací soud, že oblast, na níž se exkluzivita prodeje vztahuje, má být určena konkrétním územím a konkrétní určitou oblastí, nikoliv však oblastí celého světa.
Podle §37 odst. 1 obč. zák., který je aplikovatelný i pro obchodní závazkové vztahy, musí být právní úkon učiněn, mimo jiné, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Náležitostí projevu vůle, který směřuje k určitému právnímu úkonu, je srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák., avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek neurčitosti odstranit tímto způsobem, jde o právní úkon neplatný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. 32 odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, a rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, uveřejněný na www.nsoud.cz ).
Je-li podstatnou částí smlouvy o výhradním prodeji mimo jiné určení oblasti, pro kterou platí exkluzivita (závazek nedodávat zboží jiné osobě než odběrateli), pak nedostatek určitého ujednání této podstatné části smlouvy, kterou nebylo možno odstranit ani výkladem, má za následek neplatnost uvedeného právního úkonu – předmětné smlouvy o výhradním prodeji. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že neplatná smlouva nemohla založit žádná práva a povinnosti smluvních stran, tudíž ani nárok žalobce na náhradu škody, jejíž vznik žalobce odvíjí od existence dané smlouvy.
Dovolatel dále poukazuje na §40a obč. zák., který upravuje relativní neplatnost právního úkonu a podle něhož se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Uvádí, že takovou osobou byl právní předchůdce žalovaného, který po devíti měsících trvání smlouvy oznámil právnímu předchůdci žalobce, že smlouvu považuje za neplatnou, ačkoliv mu od počátku jejího trvání vyhovovala.
V daném případě nelze aplikovat občanský zákoník, neboť pro obchodně závazkový vztah platí obchodní zákoník, který má speciální právní úpravu v §267 odst. 1 obch. zák. v uvedeném ustanovení je uvedeno: „Jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. To neplatí pro smlouvy uzavřené podle části druhé tohoto zákona.“
V posuzovaném případě ale nejde o ochranu pouze jednoho účastníka závazkového vztahu, tudíž se jedná, jak správně odvolací soud dovodil, o absolutní neplatnost.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Za této situace Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatel uvádí, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., je třeba konstatovat, že podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (15.12.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Uvedené znění občanského soudního řádu, podle něhož je projednáváno uvedené dovolání žalobce v dané věci, neobsahuje ustanovení §237 odst. 1 písm. f), podle něhož by bylo dovolání přípustné z tohoto důvodu, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolatelem poukazovaná přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) byla zakotvena v občanském soudním řádu účinném do 31.12.2000. Při stávající právní úpravě, byla-li účastníku v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, může účastník napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. K takové případné vadě však v rámci nepřípustného dovolání nemůže dovolací soud přihlédnout.
Rovněž námitkou, že ve věci rozhodoval v odvolacím řízení podjatý soudce, resp. podjatý Vrchní soud v Olomouci, dovolatel uplatňuje existenci zmatečnostní vady řízení uvedené v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., spočívající v tom, že o věci rozhodoval vyloučený soudce.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze ale rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V posuzované věci, jak výše uvedeno, však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, proto se Nejvyšší soud nemůže v dovolacím přezkumu zabývat námitkou dovolatele, že mu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem a že v odvolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2010
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu