ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2492.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2492/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) Domova důchodců Praha 4 – Chodov, se sídlem v Praze 4, Donovalská 222, a b) Domova důchodců Praha 10 – Zahradní Město, se sídlem v Praze 10, Sněženková 8, obou zastoupených JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 41, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3 - Vinohrady, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, zastoupené Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, o zaplacení částky 787 834,50 Kč s příslušenstvím žalobci a) a částky 655 063 Kč s příslušenstvím žalobci b), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 24/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 23 Co 347/2007-446, ve znění opravného usnesení ze dne 3. března 2008, č. j. 23 Co 347/2007-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Haluzy, advokáta, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 41.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním v pořadí třetí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2007, č. j. 23 Co 347/2007-446, ve znění opravného usnesení ze dne 3. března 2008, č. j. 23 Co 347/2007-461, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. března 2007, č. j. 13 C 24/2005-414, jímž soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) částku 787 834,50 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a žalobci b) částku 655 063 Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o nároku žalobců na úhradu zdravotní péče, když vyšel ze skutkového zjištění, že šlo o péči nutnou a neodkladnou. Městský soud v Praze rozhodoval ve věci poté, co byl jeho předchozí rozsudek a v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. ledna 2005, č. j. 32 Odo 808/2003-230, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že dosavadní rozhodnutí ve věci spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost podaného dovolání zakládá žalovaná na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí má podle dovolatelky zásadní právní význam. Ten spatřuje dovolatelka v posouzení procesního postupu soudu při provádění důkazů. V průběhu řízení došlo k situaci, kdy soud vyslechl znalce k jiné otázce než té, která byla obsahem znaleckého posudku. Členové znalecké komise byli tázáni na otázky, které neměly žádnou spojitost se znaleckým posudkem. To považuje žalovaná za závažnou procesní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky zcela vyřešena, resp. je soudy nižších stupňů a soudem dovolacím řešena rozdílně.
Důvodnost dovolání zakládá na §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelky Nejvyšší soud České republiky jasně definoval v odůvodnění rozsudku ze dne 12. ledna 2005, č. j. 32 Odo 808/2003-230, klíčovou otázku soudního sporu, tedy otázku, zda každý konkrétní právní úkon v rámci zdravotní péče poskytnuté žalobci pojištěncům žalované měl charakter péče nutné a neodkladné v souladu s ustanovením §17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Soud prvního stupně měl podle názoru žalované v souladu s ustanovením §127 o. s. ř. přistoupit pro zodpovězení otázky předestřené Nejvyšším soudem České republiky k ustanovení znalce, resp. znaleckého ústavu. Soud však toto neučinil a pouze znovu vyslechl znalce – členy znalecké komise, kteří zpracovali znalecký posudek, v němž posuzovali otázku odůvodněnosti poskytnutí zdravotní péče, nikoli otázku nutnosti a neodkladnosti poskytnuté péče, přičemž otázky, které jim byly kladeny při tomto výslechu, zjevně neměly spojitost s obsahem jimi vypracovaného posudku. Žalovaná je toho názoru, že neprovedení tohoto znaleckého posudku je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle žalované bylo doplnění důkazního materiálu na základě pokynu Nejvyššího soudu České republiky provedeno nedostatečně. Řešením nebyl podle žalované opětovný výslech členů znalecké komise na otázku, k níž znalecký posudek netvořili, ale zpracování nového znaleckého posudku. Žalovaná upozornila i na další vadu znaleckého posudku, a to absenci znalecké doložky podle §13 odst. 4 vyhl. č. 37/1967 Sb.
Žalovaná dále namítla, že soud bez dalšího nereflektoval zjevné rozpory ve výpovědích jednotlivých členů znalecké komise a paušálně uvedl, že všichni její členové označili provedenou zdravotní péči v plném rozsahu za péči nutnou a neodkladnou. Tím obsahově dovolatelka uplatňuje další dovolací důvod, a sice že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání namítli, že dovolání není přípustné, jelikož v daném případě se nejedná o věc, která by měla po právní stránce zásadní význam. Dovolání míří pouze do roviny procesní, jelikož vytýká soudu způsob, jakým provedl důkaz. Proto žalobci navrhli jeho odmítnutí.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka odůvodňuje přípustnost dovolání vadami řízení, které se týkají postupu soudu při doplnění dokazování, především tím, že soud prvního stupně nenařídil zpracování nového znaleckého posudku a dokazování doplnil výslechem znalců, kteří zpracovávali původní znalecký posudek, v němž nebyla otázka nutné a neodkladné péče řešena. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pouze výjimečně může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Námitky dovolatelky směřující do vad řízení tedy nemohou založit přípustnost napadeného dovolání. Stejně tak nemůže dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet ani k dalším námitkám dovolatelky směřujícím proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, ani v něm nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníků v dovolacím řízení ve výši 13 333 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 písm. a), §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 9. 2006) a částky 2 727 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu