ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2580.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2580/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného JUDr. Jiřím Morávkem, advokátem se sídlem v Chocni, Ruská 879, proti žalovanému Ing. J. D. , zastoupeného JUDr. Jitkou Buršovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rysova 57, o zaplacení 3 828 520,61 Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 81/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2009, č.j. 4 Cmo 413/2008-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jitky Buršové, advokátky se sídlem v Brně, Rysova 57.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal 3 828 520,61 Kč sestávající z pohledávky ve výši 1 815 947,60 Kč, kterou žalovaný uznal, z úroků z prodlení ve výši 1 351 795,62 Kč, penále ve výši 638 565,90 Kč z postoupené pohledávky od třetího subjektu na žalobce a z úroků z prodlení za poskytnuté cenové zvýhodnění ve výši 22 211,49 Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. února 2009, č.j. 4 Cmo 413/2008-100, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2007, č.j. 4 Cm 81/2004-63, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 3 828 520,61 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že je promlčena žalovaným uznaná částka ve výši 1 815 947,60 Kč, skládající se z částek 862 645,40 Kč, 740 793 Kč a 212 509,20 Kč, žalobcem požadovaná podle kupních smluv z 19.2.1998 a z 9.3.1999, jež byly uzavřeny na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 16.12.1997, v níž se žalovaný zavázal prodat žalobci veškerá produkovaná násadová vejce od nosnic masného typu od roku 1998 do roku 2004, jejichž množství a cena měla být určena v dílčích jednoročních smlouvách uzavřených pro každý rok ve smluveném termínu. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaný písemně uznal své závazky vůči žalobci ve výši 862 645,40 Kč dne 24.6.1999 a ve výši 740 793 Kč a 212 509,20 Kč dne 23.11.1999. Promlčecí doba počala běžet podle rozhodnutí soudu ode dne tohoto uznání a skončila v prvém případě dne 24.6.2003 a ve druhém případě dne 23.11.2003. Pokud žalobce uplatnil shora uvedené pohledávky vůči žalovanému žalobou podanou dne 8.10.2004, oba soudy posoudily vznesenou námitku promlčení těchto nároků za oprávněnou.
V posuzované otázce nároku na úrok z prodlení ve výši 1 351 795,62 Kč, který byl žalobcem žalovanému vyúčtován do 31.12.2001 za roky 1998 až 2001, dospěly oba soudy k závěru, že nárok na zaplacení úroků z prodlení za dobu od roku 1998 až do 8.10.2000 je promlčen, a úrok z prodlení od 9.10.2000 do 31.12.2001 žalobci nenáleží, neboť neprokázal oprávněnost jeho vyúčtování.
Soudy se shodly i v tom, že žalobce neprokázal ani oprávněnost nároku ve výši 22 211,49 Kč, spočívající v požadavku na zaplacení úroků z prodlení ve výši 18% z částek poskytnutého cenového zvýhodnění do 31.12.2001, když neprokázal ani po doplnění v odvolacím řízení za jaké konkrétní období, z jaké konkrétní částky úrok z prodlení požaduje a jak dospěl k částce 22 211,49 Kč.
Navíc soudy shodně dovodily, že pokud žalobce neprokázal, že by žalovaný měl platit žalobci konkrétní finanční částku a že se dostal do prodlení s plněním závazku hlavního, nemůže se s úspěchem domoci přiznání příslušenství tohoto závazku hlavního.
Odvolací soud přijal i shodný právní závěr jako soud prvního stupně při posuzování oprávněnosti nároku ve výši 638 565,90 Kč, představující penále z postoupené pohledávky od třetího subjektu na žalobce. Oba soudy dovodily, že pokud žalobce předložil pouze penalizační fakturu č. 2001/1 ze dne 1.2.2001, neprokázal tím oprávněnost svého nároku.
Namítal-li žalobce v odvolání, že se soud prvního stupně nezabýval z hlediska běhu promlčecí doby otázkou jejího přerušení v důsledku přihlášení pohledávky žalobce, která je předmětem tohoto řízení, do konkursu prohlášeného na majetek žalovaného ve smyslu §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., odvolací soud konstatoval, že by tuto námitku mohl vzít v úvahu pouze tehdy, pokud by byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně, což však žalobce neučinil a nemohl tak ani k takovému tvrzení označit důkazy. Uvedená odvolací námitka byla spojena s uplatněním nových skutečností, proto odvolací soud uzavřel, že s ohledem na zásadu neúplné apelace ve smyslu §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) se nemůže uvedenou námitkou zabývat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Nesouhlasí s odvolacím soudem, že by existence prohlášení konkursu na majetek žalovaného byla novou skutečností uplatněnou až v odvolacím řízení. Dovolatel namítá, že tato skutečnost musela být soudu známa z jeho činnosti, jestliže konkursní řízení proti žalovanému bylo vedeno před Krajským soudem v Ostravě, tedy týmž soudem, který projednával posuzovanou věc, a navíc byl soud na tuto skutečnost upozorněn i ve vyjádření se k žalobě. Za otázku zásadního významu považuje, zda skutková okolnost existence konkursní řízení vedeného vůči žalovanému, která byla namítána a rozváděna v odvolacím řízení, ale byla už uvedena ve vyjádření žalovaného k podané žalobě, je či není novou skutečností ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že nesprávné právní posouzení uvedené okolnosti existence konkursního řízení, jako skutečnosti nové – uvedené až v odvolacím řízení, mělo zásadní vliv na nesprávné právní posouzení promlčení pohledávek uplatněných žalobou.
Žalobce dále namítá, že se odvolací soud nesprávně vypořádal s otázkou uplatněných úroků z prodlení. Je přesvědčen, že předpokladem uplatnění nároku na zaplacení úroků z prodlení podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) není vyúčtování tohoto úroku. Nárok na úrok z prodlená vzniká za zákona v důsledku prodlení se splněním peněžitého závazku. Poukazuje na ustanovení §323 odst. 1 obch. zák., podle něhož, uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Jestliže tedy došlo ze strany žalovaného k uznání závazku dne 24.6.1999 a 23.11.1999, bylo třeba podle dovolatele dovodit, že žalovaný se ocitl v prodlení se splacením peněžité částky v uvedené výši ke dni uznání, a není proto správný závěr odvolacího soudu, že veškeré úroky z prodlení za období od roku 1998 až do 8.10.2000 jsou promlčeny. Nesouhlasí ani se závěrem, že úroky z prodlení od 9.10.2000 do 31.12.2001 nebyly prokázány. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda platně učiněný jednostranný právní úkon uznání závazku, obsahující důvod a konkrétní výši uznávaného závazku, zakládá nárok na uplatnění úroků z prodlení ode dne, resp. ode dne následujícího po jeho učinění.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí s odůvodněním, že dovolání není důvodné. Je přesvědčen, že odvolací soud posoudil danou věc, včetně posouzení vznesené námitky promlčení, správně.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (12.2.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s právem, pokud se nezabýval z hlediska běhu promlčecí doby ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. otázkou jejího přerušení v důsledku přihlášení pohledávek žalobce, které jsou předmětem tohoto řízení, do konkursu prohlášeného na majetek žalovaného podle §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., neboť námitku o přerušení běhu promlčecí doby v důsledku přihlášení pohledávek žalobce, které jsou předmětem tohoto řízení, do konkursu prohlášeného na majetek žalovaného, žalobce u soudu prvního stupně nevznesl a neoznačil k tomu ani žádné důkazy. Žalobce tuto skutečnost v dovolání ani nezpochybňuje. Odvolací soud tedy v souladu se zásadou neúplné apelace nemohl v odvolacím řízení posuzovat běh promlčecí doby na základě nově uplatňované skutečnosti.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 29.10.2003, sp.zn. 32 Odo 879/2002, publikovaném se Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu seš. 5/2004, pod označením 45/2004, dospěl k závěru, že při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§205a, §211a o. s. ř.).
Další otázka dovolatele, označená jím za otázku zásadního právního významu - zda platně učiněný jednostranný právní úkon uznání závazku, obsahující důvod a konkrétní výši uznávaného závazku, zakládá nárok na uplatnění úroků z prodlení ode dne, resp. ode dne následujícího po jeho učinění – rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se nejedná ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. o otázku, která má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný písemně uznal své závazky vůči žalobci ve výši 862 645,40 Kč dne 24.6.1999 a ve výši 740 793 Kč a 212 509,20 Kč dne 23.11.1999. Žalobce uplatnil shora uvedené pohledávky vůči žalovanému žalobou podanou dne 8.10.2004. Oba soudy tedy vznesenou námitku promlčení uvedených nároků správně posoudily jako oprávněnou, neboť promlčecí doba skončila v prvém případě dne 24.6.2003 a ve druhém případě dne 23.11.2003.
Je namístě v této souvislosti odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 4179/2007, podle kterého povinnost platit úroky z prodlení vyplývající z vedlejšího (akcesorického) závazkového právního vztahu nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky z prodlení, zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).
Povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) vzniká jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení §393 odst.1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí "jako celek". Tento závěr přijal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 ze dne 8. 2. 2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7/2007 pod číslem 104, soud nemá důvod se od něj odchýlit ani v tomto případě.
Promlčení úroků může běžet samostatně, v případě důvodně uplatněné námitky promlčení týkající se jistiny lze však věřiteli přiznat úroky z prodlení pouze do okamžiku, k němuž je jistina promlčena, nejsou-li již vzhledem k okamžiku počátku prodlení ( a vzniku práva na jejich úhradu ) také promlčeny. Při splnění právě uvedeného je zajisté lze přiznat pouze za dobu, v níž byl dlužník v prodlení.
Nesouhlasí-li dále dovolatel se závěrem, že úroky z prodlení od 9.10.2000 do 31.12.2001 a úroky z prodlení ve výši 18% z částek poskytnutého cenového zvýhodnění do 31.12.2001 nebyly prokázány, je nutno odkázat na skutková zjištění obou soudů, z nichž nevyplynulo, že požadované úroky z prodlení za období od 9.10.2000 do 31.12.2001 se týkají uznané jistiny, a že by žalobce prokázal, za jaké konkrétní období a z jaké konkrétní částky požaduje úrok z prodlení ve výši 18% z částek poskytnutého cenového zvýhodnění do 31.12.2001, a jak vůbec dospěl k částce 22 211,49 Kč.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Za situace, kdy dovolací soud nemůže doplňovat či měnit skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem a rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Uzavřel proto, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 10 300 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu