ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2862.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2862/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému Ing. J. B. , o zaplacení částky 337 645 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 22/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2007, č. j. 47 Co 65/2007-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 337 645 Kč s příslušenstvím, jež představuje odměnu za služby soukromého detektiva.
Městský soud v Brně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. října 2001, č. j. 62 C 22/99-44, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 337 645 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. května 2003, č. j. 27 Co 35/2002-59, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení ve věci vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení postupem podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 29. července 2004, č. j. 63 C 22/99-98, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. srpna 2005, č. j. 63C 22/99-130, zastavil řízení ohledně částky 133 229 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 204 416 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. března 2006, č. j. 27 Co 34/2005-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba co do částky 61 316 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu (výrok pod bodem II). V tomto rozhodnutí uložil odvolací soud soudu prvního stupně zabývat se v dalším řízení především výkladem smlouvy ze dne 7. 11. 2004 za účelem posouzení její platnosti z hlediska určitosti.
Městský soud v Brně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 4. prosince 2006, č. j. 63 C 22/99-155, zamítl žalobu na zaplacení částky 143 100 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I) a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud v tomto řízení rozhodoval již pouze o nároku na zaplacení částky 143 100 Kč za plnění závazků podle smlouvy ze dne 7. 11. 2004. Soud prvního stupně ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne 11. 7. 1994 obchodní smlouva, která se týkala pohledávky žalovaného za Ing. K. K. Ve smlouvě se žalobce zavázal pro žalovaného vymáhat pohledávky. Soud prvního stupně uzavřel, že se nepodařilo prokázat, jakým způsobem mělo být k vymáhání pohledávek přistoupeno, co bylo úmyslem účastníků při uzavírání smlouvy. Ani z eventuálních dalších jednání, která mezi účastníky později probíhala, nelze usuzovat na určitý výklad projevu vůle, která mezi účastníky zůstala po celou dobu jejich vztahu spornou. Soud neprovedl důkazy výslechem navrhovaných svědků, jelikož svědci se nemohli vyjádřit k otázce, zda úmysl žalobce byl totožný s úmyslem žalovaného, nebo eventuelně zda žalovanému musel být úmysl žalobce znám, neboť tito svědci u sepisu smlouvy nebyli a při podpisu smlouvy se do jednání mezi žalobcem a žalovaným nezapojovali.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obchodní smlouva ze dne 7. 11. 1994 je pro svoji neurčitost neplatná, jelikož se její neurčitost nepodařila odstranit ani po doplnění dokazování.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. května 2007, č. j. 47 Co 65/2007-173, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), změnil tento rozsudek ve výroku pod bodem výrok pod bodem II o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud zopakoval dokazování sdělením obsahu smlouvy ze dne 7. 11. 1994. Zjistil, že předmětem činnosti žalobce bylo zjištění, ověření informací o dlužnících a následné zajištění výkonu závazkových povinností dlužníků vůči věřiteli (článek I). Jednotlivé činnosti měly spočívat a) v ověření skutečného místa pobytu dlužníka, b) v ověření druhu oprávnění k podnikatelské činnosti dlužníka, c) v ověření majetkové dispozice dlužníka, d) v ověření dispozice dlužníka k vyrovnání závazkových povinností vůči věřiteli a e) v zajištění podmínek pro provedení vyrovnání závazkových povinností dlužníka vůči věřiteli. Pro případ úspěšného výkonu povinnosti podle bodu e) byla sjednána úplata ve výši 20 % z částky 914 500 Kč, přičemž úplata byla splatná do tří dnů po vyrovnání závazkových povinností dlužníka vůči objednateli (žalovanému). Pro případ plnění závazkových povinností po částech měla úplata činit 20 % z výše každé splátky. V této úplatě neměly být zahrnuty náklady nutně a účelně vynaložené v souvislosti s prováděním činnosti dle článku II písm. a), b), c) a d) smlouvy. Předpokládaná výše nutných nákladů měla činit měsíčně částku 4 600 Kč pro region Brno a Brno – venkov.
Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce převzal závazek vymáhat pro žalovaného pohledávky vůči jeho dlužníkům, mezi něž patřil i Ing. K. K. Sporná byla skutečnost, zda žalobci přísluší odměna i v případě, že zařídí pro žalovaného uskutečnění „nějakých“ právních úkonů, aniž dojde k úhradě dlužné částky v hotovosti nebo převodem na účet věřitele.
Odvolací soud posuzoval především platnost obchodní smlouvy ze dne 7. 11. 1994. Výklad projevu vůle obsaženého v obchodní smlouvě provedl podle §266 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). V dané věci účastníci označili smlouvu jako smlouvu o kontrolní činnosti. Pokud jde o činnosti uvedené v článku II pod body a) až d) byla v tomto rozsahu platně uzavřena smlouva o kontrolní činnosti; za tyto činnosti byla dohodnuta paušální odměna ve výši 4 600 Kč měsíčně pro region Brno a Brno – venkov. Úhrada této částky není předmětem řízení. Ujednání obsažené v článku II písm. e) obchodní smlouvy je však neplatné, jelikož ujednání o tom, jaké konkrétní činnosti byl žalobce povinen provést, aby mu vznikl nárok na zaplacení odměny ve výši 20 % ze stanovené částky, je neurčité. Článek I smlouvy vymezující předmět činnosti (zajištění výkonu závazkových povinností) a článek II písm. e) smlouvy (zajištění podmínek pro provedení vyrovnání závazkových povinností dlužníka vůči věřiteli) připouštějí dvojsmyslný význam, protože z článku II písm. e) lze dovodit, že žalobce by mohl uskutečnit ve prospěch žalovaného i jiné činnosti, například zajištění podpisu právních úkonů, které usnadní věřiteli vymáhání dluhu, např. sepsání uznání dluhu, zajištění dluhu uzavřením smlouvy o smluvní pokutě, sepsání notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti apod.
Protože nelze určitost obsahu části smlouvy odstranit ani za použití výkladových pravidel, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva ze dne 7. 11. 1994 v článku II písm. e) a článku IV je neurčitá, a tudíž neplatná. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalobce opírá uplatněný nárok o tuto část smlouvy, není žaloba důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání zakládá žalobce na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za první otázku zásadního právního významu považuje otázku platnosti obchodní smlouvy ze dne 8. 11. 1994, resp. její části [článek II písm. e) a článek IV] za situace, kdy za použití výkladových pravidel dle §266 obch. zák. má být důvodem její neplatnosti užití termínu připouštějícího různý výklad, přičemž tato dvojsmyslnost má vyplývat nikoli z termínu samotného, nýbrž až z jeho vztahu k jinému ve smlouvě užitému termínu. Za druhou otázku zásadního právního významu považuje otázku nerozlučnosti posouzení žalobou uplatněného nároku dle ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení, případně jiných hmotněprávních ustanovení, za situace, kdy soud shledá právní úkon (smlouvu), o nějž se nárok žalobce opírá, neplatným.
Dovolatel je přesvědčen, že v napadeném rozhodnutí je řešena otázka interpretace a aplikace ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele není následkem eventuálního dvojsmyslného použití výrazu neplatnost celé smlouvy, ale pouze to, že se mu při jeho výkladu přizná takový význam, který jde k tíži, resp. je méně výhodný pro účastníka, jenž tento výraz jako první použil.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem i v případě, že by bylo ujednání skutečně neplatné. Dovozuje, že pokud je žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění či nikoli. Pokud soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná, byl soud povinen zkoumat, zda žalobce nemá nárok na zaplacení požadované částky či v závislosti na změně povahy nároku jiné částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na plnění z bezdůvodného obohacení.
Důvodnost dovolání zakládá žalobce na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení platnosti předmětné obchodní smlouvy.
Podle dovolatele odvolací soud dovodil, že formulace „zajištění podmínek pro provedení vyrovnání závazkových povinností dlužníka vůči objednateli“ je významově širší ujednání, pod které lze zařadit i činnosti příkladmo vyjmenované, jejichž společným znakem je, že mají posílit (zajistit) vymahatelnost závazků, jejichž splnění měl žalobce pro žalovaného zajistit. Činnost podle článku II písm. e) nikterak nekonkuruje primárnímu závazku žalobce spočívajícímu v zajištění zaplacení vymáhaných závazků, nijak jej neneguje ani nepopírá, v zásadě jej jen provádí.
Dovolatel proto spočívá na stanovisku, že smlouva je platným právním úkonem, protože mezi stranami nikdy nebylo sporu o skutečném projevu vůle.
Dovolatel napadá rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení věci i pro případ, že by závěr o neplatnosti smlouvy byl správný, neboť má za to, že soud měl v daném případě na věc aplikovat ustanovení upravující bezdůvodné obohacení dle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť se žalovanému dostalo plnění z neplatného právního úkonu. Dovolatel je toho názoru, že soud měl zkoumat, zda žalobci nesvědčí nárok na odměnu za provedenou činnost i z jiného právního důvodu, zda mezi účastníky nevznikl namísto neplatné obchodní smlouvy jiný závazkový vztah obstaravatelského typu, jakým je kupř. klasický „mandát“. V postupu odvolacího soudu, který rezignoval na aplikaci jiných na skutek dopadajících právních norem, spokojil se s nepřípustným zjednodušením a vypořádal se pouze s právním důvodem uvedeným v žalobě, spatřuje dovolatel nejen běžné porušení zákonného požadavku na správnost právního posouzení věci, ale i zásadní porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož je toho názoru, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že nebyly dostatečně zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy, které byly významné jak k posouzení toho, jaká byla skutečná vůle stran, resp. zda došlo ke splnění žalobcova závazku se vznikem nároku na odměnu, ale i pro účely posouzení žalobcova nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Těmito důkazy měl dovolatel především na mysli výslechy JUDr. F., Ing. S. a Ing. K., a to k okolnostem sepsání notářského zápisu ze dne 20. 7. 1995. Z těchto důkazů mělo vyplynout, že klíčový notářský zápis vznikl jedině z iniciativy žalobce a že mimo jiné jeho přičiněním získal žalovaný vedle sjednaného zajištění ve formě přímé vykonatelnosti i další sankční nároky.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, případně i jemu předcházející rozsudek prvoinstančního soudu, v celém rozsahu zrušil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné, a to podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání nevyplývá ani z §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř. Odvolací soud sice dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení, přičemž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí v rozsudku ze dne 29. července 2004, č. j. 63 C 22/99-98, při svém rozhodování však nebyl zavázán právním názorem odvolacího soudu, neboť ten zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně pro vady řízení.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti obchodní smlouvy. S touto námitkou se dovolací soud neztotožňuje. Základním požadavkem na platnost právního úkonu je jeho určitost. Z obsahu článku II písm. e) o. s. ř. ve spojení s článkem I a IV obchodní smlouvy nelze dovodit, k jaké činnosti je žalobce podle smlouvy zavázán a za splnění jaké povinnosti mu náleží smluvená odměna. Za skutkových zjištění učiněných v dosavadním řízení, jimiž je dovolací soud vázán, jednoznačně nevyplývá, jaký byl úmysl stran při uzavírání smlouvy a jaké všechny činnosti měly spadat pod rozsah tohoto ustanovení. Dovodil-li odvolací soud, že smlouva je v tomto rozsahu neurčitá a tudíž neplatná, nerozhodl v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k neplatnosti smlouvy nebylo možno ani dovodit, že by mezi účastníky vznikl jiný závazkový vztah obstaravatelského typu, jako např. smlouva mandátní.
Odvolací soud nepochybil ani v tom, že nárok žalobce neposuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 4. prosince 2006, č. j. 63 C 22/99-155, a odvolacího soudu ze dne 3. května 2007, č. j. 47 Co 65/2007-173, kterým je dovolací soud vázán a které v případě, že v úvahu přichází pouze přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže přezkoumávat ani z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., totiž nevyplývá, že by se žalovaný na úkor žalobce v důsledku jeho činnosti bezdůvodně obohatil.
Odvolatel uplatňuje rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být výjimečně relevantní i tento dovolací důvod, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. K namítaným vadám řízení tedy nebylo možno přihlížet (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady uvedené v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, jež mají povahu usnesení, nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, tedy ani z ustanovení §238 až 239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. září 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu