ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.316.2011.2
sp. zn. 23 Cdo 316/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a.s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 64/669, proti žalovanému Ing. M. D., zastoupenému JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, o zaplacení částky 6.260.177,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 56/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 195/2010-721, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č. j. 31 Cm 56/2008-594, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. ledna 2010, č. j. 31 Cm 56/2008-606, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 6.260.177,- Kč s 17,5% úrokem z prodlení od 16.11.2005 do zaplacení (výrok I) a smluvní úrok z úvěru 18,2 % z částky 5.660.177,- Kč od 28.10.1997 a z částky 600.000,- Kč ode dne 21.1.1998 vždy až do zaplacení (výrok II). V části, v níž se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení úroků z prodlení ve výši 17,5 % z částky 6.260.177,- Kč od 26.10.1999 do 15.11.2005, žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 195/2010-721, rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se mění, nakolik jím byl přiznán nárok na úroky z prodlení ve výši 17,5 % z částky 6.360.177,- Kč od 16. 11. 2005 do zaplacení tak, že žalovaný je povinen zaplatit úroky z prodlení ze stejné částky ve výši 2 % od 16. 11. 2005 do zaplacení. Nakolik byly přiznány úroky z prodlení ve vyšší sazbě se žaloba zamítá“ (první výrok) a dále o tom, že „v ostatním se napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“ (druhý výrok). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Po právním posouzení dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 27.10.1997 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný dluží žalobkyni žalovanou částku. Odvolací soud shledal nedůvodnou procesní obranu žalovaného, že úvěr splatil. Dohodou účastníků o změně ceny díla na základě mezi účastníky uzavřené smlouvy o dílo ze dne 25.2.1997, ve znění dodatků, ke splacení úvěru nedošlo. K zániku závazku žalovaného ze smlouvy o úvěru nedošlo ani dohodou o narovnání uzavřenou mezi účastníky dne 9. 2. 1998, kde je dluh ze smlouvy o úvěru (zde označovaný jako půjčka) označován jako sporný. Odvolací soud se dále zabýval námitkami započtení tvrzených vzájemných pohledávek žalovaného. Neměl žalovaným za prokázané, že žalobkyně bez právního důvodu užívala pozemky žalovaného a že je tak zde pohledávka žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení způsobilá započtení na pohledávku žalobkyně. Odvolací soud neshledal důvodnými ani další žalovaným tvrzené pohledávky k započtení odvozené ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko co do výše požadovaného příslušenství ve formě úroku z prodlení, který přiznal podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění před novelou provedenou nařízením č. 163/2005 Sb. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud v části prvního výroku v písemném znění rozsudku použil formulaci „Nakolik byly přiznány úroky z prodlení ve vyšší sazbě se žaloba zamítá“ namísto vyhlášeného znění výroku „Nakolik byl přiznán dluhopis ve vyšší sazbě se žaloba zamítá“.
V dalším, rozsahem podrobném, odůvodnění dovolání dovolatel vytýká odvolacímu soudu soubor pochybení, která lze podle obsahu dovolání rozdělit do několika skupin. Dovolatel zpochybňuje především některé dílčí skutkové závěry, které nemají podle dovolatele oporu v provedeném dokazování. Jde zejména o závěr, že dohodou účastníků ve smlouvě o dílo uzavřené mezi účastníky, ve znění dodatků, nedošlo k zaplacení dluhu z úvěru žalovaným. V této souvislosti má dovolatel za to, že dodatky ke smlouvě o dílo nemohlo účinně dojít dohodou účastníků ke změně ceny díla, neboť nebyly splněny předpoklady ustanovení §549 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) pro takový postup. „Dodatek č. 3 ke smlouvě o dílo byl uzavřen naopak výhradně na základě poskytnutí úvěru žalobkyní žalovanému v rozsahu 6.300.000,- Kč v důsledku plnění povinnosti žalobkyně se podílet na spolufinancování a cena dodávky byla navýšena o náklady vzniklé poskytnutím spolufinancování, tedy o úvěr v uvedené výši“.
Další skupinu dovolacích námitek žalovaného představují výhrady dovolatele ke skutkovým závěrům odvolacího soudu o pozemcích žalovaného, které podle dovolatele měla žalobkyně užívat bez právního důvodu a na úkor žalovaného se tak bezdůvodně obohatila. Žalovaný uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku označeného parcelním číslem 902/3 o výměře 817 m2 za období od 5.2.1998 do 23.11.1999, nikoli parc. č. 902/4 a 902/1, jak chybně dovodil odvolací soud. Žalobkyně se tak na úkor žalovaného bezdůvodně obohatila a je povinna toto bezdůvodné obohacení žalovanému vydat podle ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Poslední skupinu dovolacích námitek představuje poukaz dovolatele na vady řízení, kterými odvolací soud měl řízení zatížit. Tyto vady dovolatel spatřuje v tom, že žalobkyně, přes výzvy soudu podle ustanovení §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nepředložila soudu důkazy o své věcné legitimaci ve sporu a soudy nižších stupňů přesto k závěru o tom, že na žalobkyni přešla pohledávka za žalovaným, dospěly. Soud dále neprovedl dokazováním znaleckým posudkem, na jehož základě „by při srovnání ceny stavebních prací skutečně realizovaných žalobcem a ohodnocených znalcem s hodnotou faktury 14.464.660,- Kč dospěl k závěru, že úvěr byl žalovaným v rámci úhrady této faktury opravdu splacen“.
Dovolatel konečně namítá, že přiznal-li odvolací soud žalobkyni úroky z prodlení za dobu, kdy o věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, porušil tak základní práva žalovaného garantovaná článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání za nedůvodné. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši žalované částky. Splatnost úvěru byla dohodnuta do 1. 12. 1998. Dodatkem ke smlouvě o úvěru (půjčce) byla splatnost prodloužena do 25. 10. 1999. Žalovaný úvěr dosud nesplatil. Ke splacení úvěru nedošlo ani dohodou o narovnání uzavřenou mezi účastníky, ani jinými smluvními ujednáními, zejména ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky ve znění dodatků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
V rozsahu, v němž dovolání žalovaného směřuje proti části (prvního) výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení 17,5 % a 2 % z částky 6.360.177,- Kč od 16.11.2005 do zaplacení, je dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Tím, že odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně co do uvedené části příslušenství tak, že v tomto rozsahu žalobu proti dovolateli zamítl, nenastala v poměrech dovolatele rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné. Na uvedeném závěru (o subjektivní nepřípustnosti dovolání žalovaného) nemůže ničeho změnit ani to, že odvolací soud užil v poslední větě prvního výroku v písemném vyhotovení rozsudku slova odlišná, nicméně významově stejná, oproti rozsudku vyhlášenému, ani to, že celý první výrok označil jako měnící, i když měnící povahu měl toliko v popsané části zamítnutého příslušenství. Z kontextu celého prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, tak jak byl vyhlášen („rozsudek soudu prvního stupně se mění, nakolik jím byl přiznán nárok na úroky z prodlení ve výši 17,5 % z částky 6.360.177,- Kč od 16. 11. 2005 do zaplacení tak, že žalovaný je povinen zaplatit úroky z prodlení ze stejné částky ve výši 2 % od 16. 11. 2005 do zaplacení. Nakolik byl přiznán dluhopis ve vyšší sazbě se žaloba zamítá“) nelze přitom dovodit, že by odvolací soud zamítl nárok žalobce i co do části úroku z úvěru (nejen úroku z prodlení), jak dovolatel namítá. Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti nákladovému výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání rovněž přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné.
Dovolací soud předně odkazuje na svůj rozsudek ze dne 24. května 2007, č. j. 32 Cdo 922/2007-270, od jehož závěrů nemá důvod se odchýlit ani v novém projednání věci. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §497 a násl. obch. zák., nikoli smlouva o půjčce podle ustanovení §657 a násl. obč. zák.
Podle §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Pokud dovolatel v obsahu dovolání rozsahem podrobným způsobem polemizuje se závěry odvolacího soudu o tom, že závazek žalovaného ze smlouvy o úvěru nezanikl ujednáním účastníků ve smlouvě o úvěru, ve znění dodatků, není tento závěr odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, neboť k zániku závazku žalovaného nedošlo žádným ze způsobů zániku závazku předpokládaných obchodním zákoníkem (§324 a násl.), ani zákoníkem občanským (část osmá, šestý oddíl, hlava první - k zániku závazku nedošlo ani dohodou podle §570 a násl., ani dohodou, kdy zanikající závazek je nahrazen závazkem novým, ani dohodou, kdy je závazek zrušen bez náhrady podle §572 odst. 2,3, ani narovnáním podle §585).
V dalším obsahu svého dovolání dovolatel podrobným způsobem zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, které podle dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování. Jde zejména o podrobné námitky dovolatele směřující do skutkových zjištění odvolacího soudu o obsahu smlouvy o dílo, ve znění dodatků, zejména dodatku č. 3 a zjištění odvolacího soudu o tom, že „i kdyby pohledávka za žalovaným neprocházela účetnictvím žalobkyně, na její existenci by to nemělo vliv“. Další skupinou dovolacích námitek zpochybňujících skutková zjištění odvolacího soudu jsou ty, jimiž zpochybňuje zjištění odvolacího soudu o užívání nesprávných pozemků ve vlastnictví žalovaného žalobkyní. Námitky směřující proti skutkovým závěrům však lze uplatnit (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) pouze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.).
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nemohou vést ani námitky dovolatele směřující do tvrzených vad řízení, které dle dovolatele měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovými námitky jsou i ty, jimiž dovolatel brojí proti odlišnému znění vyhlášeného výroku rozsudku odvolacího soudu oproti písemnému vyhotovení rozsudku. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno výhrady dovolatele proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů z hlediska jejich obsahu podřadit, se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží a o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; zkoumané námitky procesních pochybení nezahrnují žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, formulující požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nelze usuzovat ani z polemiky dovolatele o předpokladech změny ceny díla dohodou účastníků podle ustanovení §549 obch. zák. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že smlouvou o dílo uzavřenou mezi účastníky, ani ve znění dodatků, nedošlo k dohodě účastníků o zániku dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru. Právní otázka předpokladů změny smlouvy o dílo podle §549 obch. zák. pro závěr odvolacího soudu, že k zániku dluhu ze smlouvy o úvěru možnými ujednáními účastníků v jiných smluvních závazkových vztazích nedošlo, určující význam nemá.
Konečně namítal-li dovolatel, že odvolací soud nedůvodně přiznal žalobkyni úroky z prodlení za dobu, kdy o věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, nepředstavují ani tyto námitky otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť rozhodnutí soudů v projednávané věci o povinnosti žalovaného plnit žalobkyni dluh z úvěrové smlouvy má deklaratorní povahu a nemění ničeho na počátku prodlení žalovaného s plněním. Nejde o otázku zásadního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi, jako v uvedené otázce, výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč [§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu