ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3320.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3320/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně BIO Světlá, spol. s r.o., se sídlem v Hluku, Sokolská 1100, PSČ 687 25, IČ 46978747, zastoupené JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, Tř. 1. máje 283/15, proti žalované NAVOS, a.s., se sídlem v Kroměříži, Čelakovského 1858, PSČ 767 16, IČ 47674857, zastoupené Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem, se sídlem v Přerově, Čechova 2, o zaplacení částky 526 278,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7/30 Cm 106/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2008, č. j. 2 Cmo 458/2006-353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslavy Kočárové, advokátky, se sídlem v Kroměříži, Tř. 1. máje 283/15.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. září 2006, č. j. 7/30 Cm 106/98-287, uložil žalované uhradit žalobkyni částku 422 304,40 Kč s 13% úrokem z prodlení ode dne 13. 1. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 103 974,45 Kč s 13% úrokem z prodlení z částky 71 630,45 Kč od 5. 9. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a Státním fondem tržní regulace v zemědělství (dále jako „SFTR“) byla uzavřena dne 15. 3. 1995 kupní smlouva č. 3911/253052, jejímž předmětem byla dodávka potravinářské pšenice v množství 137 tun v kvalitě uvedené v bodě 7 této smlouvy. Cena plnění byla dohodnuta na 2 700 Kč za jednu tunu s tím, že SFTR uhradí žalobkyni zálohu ve výši 1 000 Kč za jednu tunu do 14 kalendářních dnů od podpisu této smlouvy. V této smlouvě bylo rovněž dohodnuto, že datem převzetí potravinářské pšenice se rozumí den vystavení potvrzení o převzetí skladující organizací. Mezi stranami bylo nesporné, že termínovaným nákupem v okrese Kroměříž byl pověřen Agropol a. s. Praha, který určil nákupním střediskem sklad – silo žalované. Dále bylo vážními a dodacími listy prokázáno, že žalobkyně přivezla do skladu žalované 152,48 tun pšenice, a to ve dnech 6. 8. 1995, 7. 8. 1995 a 10. 8. 1995. Z laboratorních lístků bylo zjištěno, že tato pšenice obsahovala více nečistot, než bylo stanoveno v předmětné smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a SFTR. Žalobkyně tvrdila, že nevěděla o tom, že předmětná pšenice neodpovídá parametrům stanoveným pro intervenční nákup a celou dobu se domnívala, že předmětná pšenice byla po vyčištění dodána do intervenčního fondu. Žalovaná naopak tvrdila, že žalobkyně byla během několika minut informována o tom, že tato pšenice nesplňuje parametry pro intervenční nákup, a to konkrétně parametry týkající se nečistot, proto se žalobkyně rozhodla, že nechá pšenici vyčistit a prodá ji žalované za cenu ve výši 2 400 Kč. Tvrzení žalobkyně shledal soud prvního stupně nevěrohodným a dospěl ke skutkovému závěru, že se strany ústně dohodly, že žalobkyně prodá žalované předmětnou pšenici, která neodpovídala parametrům pšenice pro intervenční nákup, za cenu 2 400 Kč za tunu, což jí žalobkyně třemi fakturami vyúčtovala. Posléze se strany dohodly na ceně 2 700 Kč za tunu, proto byly předchozí tři vystavené faktury stornovány a namísto nich byla vystavena jedna faktura č. 1405311189 znějící na částku 422 304,44 Kč. Žalovaná předmětnou fakturu dosud neuhradila.
V řízení bylo dále prokázáno, že mezi žalobkyní a společností ASA-CS spol. s r. o. došlo dne 18. 10. 1993 k dohodě o vzájemném zápočtu pohledávek, jehož předmětem byly i tři faktury za dodávky krmiv. Žalované jako dodavateli těchto krmiv za tyto dodávky nikdo nezaplatil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi stranami došlo k uzavření ústní kupní smlouvy, jejímž předmětem byla dodávka pšenice nesplňující parametry pro intervenční nákup, a strany se dohodly na ceně 422 304,44 Kč. Žalovaná tuto cenu žalobkyni dosud neuhradila. K námitce žalované, že žalovaná pohledávka zanikla započtením, přičemž předmětem zápočtu byly faktury, kterými žalovaná vyúčtovala žalobkyni dodávky krmiv uskutečněné na základně objednávky žalované z října roku 1992, soud prvního stupně nepřihlédl. Dospěl k závěru, že krmné směsi byly dodány žalobkyni, a žalobkyně je proto povinna zaplatit žalované kupní cenu za dodávky těchto směsí. K jednostrannému započtení této a žalované pohledávky ovšem nedošlo, neboť ze strany žalované nebyl učiněn jednostranný zápočet. Návrh dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek datovaný dne 29. 12. 1995 není jednostranným zápočtem.
Soud prvního stupně dále zamítl nárok na náhradu škody ve výši 32 344 Kč, jež žalobkyni vznikla v souvislosti s uplatněním pohledávky SFTR vůči žalobkyni, jelikož zde nejsou dány základní předpoklady pro úspěšné uplatnění náhrady škody, to je porušení povinnosti ze strany žalované a příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti. Stejně tak žalobkyně neprokázala, že jí vznikla škoda ve výši 71 630,45 Kč, která představuje rozdíl mezi cenou, kterou by žalobkyně údajně obdržela od SFTR za dodávku intervenční pšenice, a cenou, za kterou žalobkyně pšenici prodala žalovanému.
Ze všech těchto důvodů tedy soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 422 304,44 Kč a žalobu ve zbytku, tj. do výše 103 974,45 Kč, zamítl.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. března 2008, č. j. 2 Cmo 458/2006-353, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem Ing. M., bývalého jednatele žalobkyně, který byl v řízení před soudem prvního stupně nesprávně vyslechnut jako svědek, ač měl být vyslechnut jako účastník řízení, a ve zbytku odkázal na správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Z výpovědi Ing. M. zjistil pouze to, že v roce 1995 řídil společnost žalobkyně, v ostatním byla je ho výpověď zcela nevěrohodná.
Odvolací soud se v řízení zabýval především námitkou zániku žalované pohledávky započtením. Dovodil, že listina označená jako Dohoda o vzájemném vyrovnání pohledávek datovaná dne 29. 12. 1995 je pouze návrhem dohody nepodepsaným druhým účastníkem vztahu, k dohodě o započtení tedy nedošlo. Úkon právního předchůdce žalované směřoval k uzavření dohody o započtení, tedy dvoustranného právního úkonu. Stejný právní úkon proto nelze vykládat jako jednostranný právní úkon představující započtení. Určitost projevu vůle je objektivní kategorií a projev vůle by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu. Právní předchůdce žalované dal nepochybně najevo vůli uzavřít dohodu o zápočtu, nikoli provést jednostranný právní úkon započtení. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně zápočtem nezanikla.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na zaplacení částky 103 974,45 Kč, jelikož žalobkyně v řízení neprokázala zákonné podmínky vzniku odpovědnosti za škodu žalované.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost podaného dovolání zakládá žalovaná na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává v otázce, zda je možné neodsouhlasený návrh dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek mezi žalobkyní a žalovanou považovat za projev vůle směřující k jednostrannému započtení vzájemných pohledávek, jelikož současná judikatura Nejvyššího soudu k této právní problematice dosud nevyslovila jednoznačný právní názor.
Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ze strany žalované nedošlo k jednostrannému započtení vzájemných pohledávek vůči žalobkyni na základě listiny nazvané Dohoda o vzájemném vyrovnání pohledávek datované dne 29. 5. 1995 za situace, kdy účastníci této dohody jsou označeni jako žalobkyně a právní předchůdce žalované a dohoda je podepsaná pouze ze strany právního předchůdce žalované.
Žalovaná je toho názoru, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že dodávka krmných směsí, která je předmětem započtení, byla ze strany žalované řádně žalobkyni dodána v roce 1992. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně se žalovanou uzavřely v roce 1995 ústní formou kupní smlouvu na dodávku pšenice. Žalobkyně byla proto oprávněna provést započtení vzájemných pohledávek, které byly stejného druhu a byly způsobilé k započtení.
Dovolatelka namítá, že návrhem dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek vyjádřila jednoznačný projev vůle k jednostrannému započtení vzájemných pohledávek. I přesto, že je tato listina označena jako dohoda, je třeba vykládat projev vůle především podle úmyslu jednajícího, nikoli podle jeho jazykového vyjádření. Ze strany žalované byly splněny veškeré podmínky pro jednostranné započtení pohledávek.
Dovolatelka dále poukazuje na procesní pochybení odvolacího soudu. Namítá, že již ve svém odvolání poukázala na to, že v průběhu řízení na prvním stupni učinila z procesní opatrnosti jednoznačný projev vůle k započtení výše uvedených pohledávek. Odvolací soud se takto vznesenou námitkou vůbec nezabýval.
V řízení před odvolacím soudem bylo doplněno dokazování výslechem účastníka řízení, Ing. M., jelikož soud prvního stupně jej nesprávně vyslechl jako svědka. Dovolatelka namítá, že odvolací soud procesně pochybil, protože takto nepostupoval i v případě výslechu Ing. L. J., který byl v řízení před soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, ačkoli v době od 16. 4. 1996 do 25. 7. 1997 vykonával funkci člena představenstva právní předchůdkyně žalované a v období od 4. 8. 1999 do 11. 12. 2002 vykonával funkci místopředsedy představenstva právní předchůdkyně žalované.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, eventuálně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítla, že dovolání není přípustné. Z právní praxe vyplývá, že dohoda je dvoustranný právní úkon, k jehož vzniku je třeba vůle obou stran. Jednostranný právní úkon je jednáním pouze jednoho účastníka nezávisle na jednání druhého účastníka, vůči němuž směřuje. Projev vůle musí být určitý, srozumitelný a nesmí vzbuzovat pochybnosti o svém obsahu, jinak je neplatný. Již s ohledem na tuto skutečnost nelze považovat návrh dohody za platný jednostranný úkon.
Žalobkyně dále namítá, že z odvolání žalované nevyplývá, o jaký konkrétní úkon směřující k započtení v průběhu řízení před soudem prvního stupně se mělo jednat.
K výslechu svědka Ing. J. žalobkyně uvedla, že v době, kdy nastaly skutečnosti rozhodné pro posouzení dané věci, tj. v prosinci 1992 až prosinci 1995, nevykonával Ing. J. funkci statutárního orgánu, a proto byl řádně vyslechnut jako svědek, nikoli jako účastník řízení.
Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalované směřující proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, jímž byla žaloba na zaplacení částky 103 947,45 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je subjektivně nepřípustné. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, kde Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Tím, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 103 947,45 Kč s příslušenstvím, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné.
Ve zbytku je přípustnost dovolání nutné posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam z hlediska kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu označuje dovolatelka to, zda lze neodsouhlasený návrh dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek mezi žalobkyní a žalovanou považovat za projev vůle směřující k jednostrannému započtení vzájemných pohledávek. Při výkladu právního úkonu je nutné přihlížet v každé konkrétní situaci vždy k jeho obsahu a k tomu, k čemu projev vůle subjektu právního úkonu skutečně směřoval. Projevená vůle nemá vzbuzovat pochybnosti o tom, k jakému právně relevantnímu následku vůle subjektu právního úkonu směřuje. Právní předchůdce žalované dal návrhem Dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek nepochybně najevo vůli uzavřít dohodu o zápočtu, nikoli provést jednostranný právní úkon započtení. Pokud tedy odvolací soud učinil závěr, že úkon právního předchůdce žalované směřoval k uzavření dohody o započtení, tedy dvoustranného právního úkonu, a proto nelze stejný právní úkon pro případ neuzavření dohody o započtení vykládat jako jednostranný právní úkon představující započtení, není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka dále namítá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně učinila z procesní opatrnosti jednoznačný projev vůle k započtení, čímž se odvolací soud ve svém rozsudku nezabýval. Dovolatelka v dovolání neuvádí, kterým konkrétním podáním učinila námitku započtení v průběhu soudního řízení před soudem prvního stupně. Současně ani z obsahu spisu (protokolů o jednání před soudem prvního stupně, ani z jednotlivých podání žalované) nevyplývá, že by byl projev vůle směřující k jednostranném započtení v průběhu jednání před soudem prvního stupně skutečně učiněn. Tato dovolací námitka žalované by byla relevantní pouze v případě, že by námitka započtení byla skutečně v řízení před soudem prvního stupně vznesena. Pokud tomu tak nebylo, a odvolací soud proto k námitce započtení nepřihlédl, ani ji neposuzoval, není dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem ani z tohoto důvodu.
Dovolatelka v posuzované věci také namítla, že předchozí řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a nejsou dány ani ostatní důvody přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. upravené v §237 odst. 3 o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a proto není proti němu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné. Z toho důvodu jej dovolací soud, aniž by se věcí dále zabýval, odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006), s připočtením částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 22. září 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu