ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3696.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3696/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s., se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, IČ 251 03 768, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, o zaplacení 143 392,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 31 C 484/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2009, č.j. 54 Co 533/2008-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 864 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č.j. 54 Co 533/2008-177, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. srpna 2008, č.j. 31 C 484/2007-145, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 143 392,14 Kč s 2% úrokem z prodlení p.a. od 24.10.2003 do zaplacení a zaplatit náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, jako leasingovým pronajímatelem, a žalovaným, jako leasingovým, nájemcem byla dne 3.2.2003 uzavřena leasingová smlouva ve smyslu §262 odst. 1 a §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný se dostal do prodlení s placením leasingových splátek a právní předchůdce žalobkyně proto odstoupil dopisem ze dne 18.8.2003 od uvedené smlouvy, avšak s tím, že odstoupení bude považováno za odvolané, pokud žalovaný jako projev zájmu a souhlasu s odvoláním odstoupení provede do pěti dnů po obdržení odstoupení úhradu všech dlužných leasingových splátek a smluvní pokutu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplynulo, že žalovaný dne 29.8.2003 dlužnou částku včetně penále žalobkyni zaplatil. Poté se však opětovně dostal do prodlení se zaplacením sedmé a osmé splátky a z tohoto důvodu právní předchůdce žalobkyně odstoupil dopisem ze dne 20.10.2003 od předmětné leasingové smlouvy a vyúčtoval žalovanému náklady spojené s odebráním a prodejem předmětu leasingu, dlužné splátky leasingu a náklady na vymáhání smluvně převzatých povinností žalovaného, ponížené o výtěžek z prodeje předmětu leasingu. Pokud žalovaný v odvolání namítal, že odstoupení ze dne 20.10.2003 je neplatné, neboť předmětná leasingová smlouva již zanikla odstoupením od smlouvy ze dne 18.8.2003, nepovažoval odvolací soud uvedenou námitku za relevantní, neboť žalobou uplatněná částka požadovaná na základě odstoupení od smlouvy ze dne 20.10.2003 by byla stejná, jako při odstoupení od smlouvy ze dne 18.8.2003. Dovodil, že v obou případech je žalovaný povinen zaplatit dlužné leasingové splátky a náklady spojené s odebráním a prodejem předmětu leasingu, a že i do vyúčtování, jež by bylo provedeno na základě odstoupení z 18.8.2003, by byly zahrnuty nezaplacené leasingové splátky č. 7 a č. 8 za září a říjen 2003, stejně jako do vyúčtování na základě odstoupení od smlouvy ze dne 20.10.2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku a dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení spatřuje v tom, že byly zamítnuty návrhy na provedení výslechu dvou svědků. Připouští, že tyto důkazy navrhl až v odvolacím řízení, ale poukazuje na to, že o nezbytnosti těchto důkazů dříve nevěděl. Dovolatel dále zpochybňuje věrohodnost určitých důkazů, zejména kupní smlouvy o prodeji předmětu leasingu, a domnívá se, že soud pochybil, jestliže nevyžadoval po žalobkyni předložení listinných důkazů v originále či ověřené kopii.
Opětovně, jako v odvolacím řízení, napadá dovolatel platnost odstoupení žalobkyně od leasingové smlouvy ze dne 20.10.2003. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro přiznání požadované částky je nerozhodné, zda se jednalo o odstoupení od smlouvy ze dne 20.10.2003 nebo ze dne 18.8.2003, neboť vyúčtování v obou případech by nemohlo být podle dovolatele shodné. Poukazuje na skutečnost, že k odstoupení od smlouvy ze dne 18.8.2003 ani žádné vyúčtování vyhotoveno nebylo.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť námitkami žalovaného k vedení dokazování a zpochybňováním určitých provedených důkazů a skutkových závěrů soudů, nemůže být odůvodněna otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Nesouhlasí ani s názorem dovolatele, že odstoupení od leasingové smlouvy ze dne 20.10.2003 je neplatné.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (17.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil uplatněný nárok v souladu s hmotným právem.
Podle §349 odst. 1 obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně; po této době nelze účinky odstoupení od smlouvy odvolat nebo měnit bez souhlasu druhé strany.
Pokud dovolatel zpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, že uhradil žalobkyni leasingové splátky č. 5 a 6 včetně penále, z čehož soud prvního stupně dovodil, že došlo v souladu s §349 odst. 1 obch. zák. k souhlasu s odvoláním účinků odstoupení od smlouvy, je správný závěr odvolacího soudu, že námitky dovolatele, zpochybňující výši finančního plnění žalovaného v důsledku odstoupení od smlouvy, nejsou opodstatněné. Došlo-li ke zrušení smlouvy, jak namítá dovolatel, na základě odstoupení od smlouvy z dne 18.8.2003, byl by nárok žalobkyně, požadovaný v souvislosti s odstoupením od smlouvy a vypočtený na základě skutečnosti, že žalovaný dvě dlužné splátky (č. 5 a 6) včetně penále uhradil, jiný, avšak v neprospěch žalobkyně, neboť penále i dlužné splátky by byly nepochybně vyšší, než žalobkyně uplatnila v žalobě na základě finančního vypořádání učiněného v souvislosti se skutečností, že ke zrušení předmětné smlouvy a zániku závazků došlo až odstoupením od smlouvy ze dne 20.10.2003.
Zpochybňuje-li dovolatel finanční částku, kterou měla žalobkyně získat prodejem předmětu leasingu, je nutno v této souvislosti připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., dovolání není přípustné, a Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 920 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 644 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 9 864 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. března 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu