ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3869.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3869/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce EKO-KOM, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/17, IČ 25134701, zastoupeného JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, Praha 4, PSČ 147 00, proti žalovanému SPLAST, s. r. o., se sídlem v Brně, Hudcova 76, IČ 64051609, zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph. D., advokátem se sídlem Ostravská 1555, Frýdek-Místek, PSČ 738 02, o zaplacení 515.356,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 78/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2008, č. j. 3 Cmo 172/2007-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce JUDr. Petra Mrázka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 35 Cm 78/2004-77, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 515.356,- Kč s 4,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 192.910,- Kč od 22. února 2003 a s 3 % úrokem z prodlení ročně z částky 322.446,- Kč od 31. srpna 2003, to vše do zaplacení (výrok I.) a že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení 72.147,- Kč (výrok II.).
Předmětem řízení je nárok na odměnu za plnění ze smlouvy o sdruženém plnění ze dne 28. 8. 2002 za 3. a 4. čtvrtletí roku 2002, týkajícího se zpětného odběru a recyklace specifikovaných obalů, uváděných žalovaným na trh.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 57.369,90 Kč.
Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil ze skutkových zjištění odpovídající závěry a za správný považuje i právní závěr, že smlouva o sdruženém plnění ze dne 28. 8. 2002, uzavřená mezi žalobcem jako dodavatelem a žalovaným jako objednatelem, byla platná, žalobce svůj závazek ze smlouvy splnil a náleží mu sjednaná odměna. Smlouva o sdruženém plnění by byla platná i tehdy, pokud by žalovaný produkoval pouze igelitové tašky z HDPE a LDPE, o nichž bylo dodatečně v roce 2003 Ministerstvem průmyslu a obchodu rozhodnuto, že obaly nejsou. Ani to však v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno a ve výkazech, předávaných žalovaným, je dovážený obal specifikován jen jako „spotřebitelský výrobek z jiného měkkého plastu“. Kromě toho Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém rozhodnutí uvedlo, že „předměty žádosti (rozuměj tašky HDPE a LDPE) jsou výrobkem, který se může stát obalem až v případě, kdy bude užit k ochraně výrobku, který je určen k nabídce spotřebiteli podle definice zákona na ochranu spotřebitele.“Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že pokud účastníci dobrovolně uzavřeli smlouvu obsahově odpovídající smlouvě o sdruženém plnění, pak i kdyby žalovaný ze zákona takovou povinnost neměl, nelze plnění z takové smlouvy považovat za nemožné a smlouvou proto za neplatnou. Nelze dovodit ani právní ani faktickou nemožnost sjednaného plnění. Žalobce prokázal, že závazek ze smlouvy i v rozhodném období splnil v souladu se zákonem o obalech č. 477/2001 Sb. (dále též jen „zákon o obalech“).
Podle odvolacího soudu nelze akceptovat ani námitku žalovaného, že žalobce mu nebyl oprávněn účtovat odměnu za poskytnuté služby i v případě platnosti smlouvy, neboť tato odměna se vypočítává na základě celkového množství obalů uvedených na trh a z rozhodnutí ministerstva vyplývá, že žalovaný s obaly nikdy neobchodoval. Smlouva byla mezi účastníky uzavřena proto, že žalovaný v té době vystupoval jako subjekt, který do oběhu nebo na trh uvádí obaly a žalobce podle výkazů žalovaného zajistil zpětný odběr a recyklaci specifikovaných spotřebitelských výrobků z jiného měkkého plastu v množství podle výkazů. Platí tedy i ujednání o odměně žalobci, poskytované žalovaným.
Rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě, proto odvolací soud měl za správné a dle §219 o. s. ř. je jako správné potvrdil včetně přiznaného příslušenství.
Dovoláním ze dne 31. 5. 2008 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolání bylo podáno žalovaným z důvodu uvedeném v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu, i rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný jako dovolatel za otázkou zásadního právního významu označil výklad právního termínu „obal“ podle zákona o obalech č. 477/2001 Sb. Oba soudy nesprávně pochopily význam rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu č. j. 10318/03/5200 ze dne 30. dubna 2003, kterým bylo rozhodnuto, že tašky z materiálu HDPE a LDPE nejsou obalem ve smyslu ustanovení §2 písm. a) cit. zákona o obalech. Soudy se ani nevypořádaly s tvrzením žalovaného, že rozhodnutí podle §47 zákona o obalech je rozhodnutím deklaratorním s účinky ex tunc.
Podle názoru dovolatele produkty dovážené žalovaným nebyly od počátku obaly, nevztahoval se na ně zákon o obalech a nebyl důvod, aby žalovaný poskytoval žalobci plnění podle smlouvy. Zákon o obalech představuje implementaci evropské směrnice o obalech a není vyloučeno, aby stát přenesl svou povinnost či odpovědnost za likvidaci obalů na soukromý subjekt. Dovolatel však nesouhlasí s tím, aby tento soukromý subjekt přenášel své povinnosti na další osoby, když pro to chybí zákonný podklad.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda přenese-li Česká republika veřejnoprávní povinnost na soukromý subjekt, musí tento subjekt dostát základnímu ústavněprávnímu požadavku, že stát může ukládat povinnosti pouze na základě zákona.
Dovolatel dále namítá, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o sdruženém plnění, přestože žalovaný na trh obaly neuváděl a nebyl tedy osobou povinnou podle zákona o obalech. Soudy obou stupňů pak tento nesprávný postup svými rozhodnutími schválily.
Dovolatel konečně vytýká, že soud prvního stupně se přesvědčivě nevypořádal s námitkou, že předmět plnění dle smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným je objektivně nemožný podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť žalovaný na trh obaly ex lege neuváděl, a smlouva je proto absolutně neplatná ex tunc. Okolnost, zda o této nemožnosti žalobce nebo žalovaný věděl, je právně bezvýznamná. Objektivní nemožnost plnění byla ještě dodatečně potvrzena rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu, shora citovaným, a že podle odůvodnění tohoto rozhodnutí se předmětné výrobky mohou stát obalem teprve, budou-li užity k ochraně výrobku, který je určen k nabídce spotřebiteli podle definice zákona na ochranu spotřebitele. Žalovaný tudíž neměl povinnost, ba ani možnost uzavřít s žalobcem smlouvu o sdruženém plnění, jak to ke splnění povinnosti stanovení v §10 a §12 ukládá ust. §13 odst. 1 zákona o obalech, když o obal ve smyslu cit. zákona nešlo.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný v uzavřené smlouvě výslovně prohlásil, že je osobou, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky ve smyslu zákona o obalech a předkládal žalobci výkazy o produkci obalů. Žalobce nebyl povinen ani oprávněn posuzovat, zda jsou výrobky uváděné na trh jejími klienty obalem ve smyslu zákona o obalech. Žalobce v souladu s uzavřenou smlouvou plnil své povinnosti („nakoupil“ jejich splnění od svých smluvních partnerů v rámci Systému sdruženého plnění EKO-KOM). Pokud měl žalovaný pochybnost, zda jsou jeho výrobky obalem, měl si zajistit příslušné rozhodnutí ministerstva před uzavřením smlouvy.
Žalobce dále argumentuje, že žalovaným uvedená ústavně-právní doktorina nedopadá na závazky, které na sebe osoby dobrovolně smluvně převzaly. K tvrzené objektivní nemožnosti plnění žalobce poukazuje na čl. II. smlouvy, v němž vymezený předmět plnění neobsahuje nic, co by způsobovalo „objektivní nemožnost“.
Žalobce navrhuje, aby dovolací soud „napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu potvrdil“ a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle čl. II. bod 12 Přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v daném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nikoliv již podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání v posuzovaném případě odůvodnit, je tak pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel žádnou obecnou otázku zásadního právního významu, která by měla judikatorní přesah a na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, v dovolání nevymezil.
Výklad a aplikace právního pojmu „obal“ ve smyslu zákona č. 477/2001 Sb., o obalech, otázkou zásadního právního významu v daném případě není a ve své podstatě rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá (viz dále). I když bylo rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 30. dubna 2003, č. j. 10318/03/5200 podle §47 zákona o obalech stanoveno, že tašky z materiálu HDPE a LDPE nejsou obalem ve smyslu ustanovení §2 písm. a) zákona o obalech, přesto podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí může být tento výrobek obalem za podmínky, že bude užit k ochraně výrobku určeného k nabídce spotřebiteli a jde tedy o posouzení konkrétního případu. Předmětný výrobek byl za uvedených podmínek způsobilý být předmětem smlouvy o sdruženém plnění ze dne 28. 8. 2002, uzavřené mezi účastníky. K této otázce viz též ust. §17 zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele podle něhož je prodávající mj. při samoobslužném prodeji poskytnout i vhodný obal.
Rozhodné však je, že předmětnou smlouvu o sdruženém plnění, oba účastníci – žalobce jako dodavatel a žalovaný jako objednatel či odběratel – výslovně uzavřeli v režimu zákona o obalech a vztahovala se na oběh výrobků jako obalů. Předmětem smlouvy bylo zajištění „povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů“. Ve výkazu zpracovaném žalovaným byly obaly specifikovány jako „spotřebitelský výrobek z jiného měkkého plastu“, nikoliv jako předmětné tašky z materiálu HDPE či LDPE.
Povaha rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu podle §47 zákona o obalech – jak to namítá dovolatel – tj. zda šlo jen o rozhodnutí deklaratorní ex tunc, resp. ex nunc – je irelevantní, neboť šlo o správní rozhodnutí k provedení zákona a v jeho mezích. Neobstojí ani ústavně-právní argument dovolatele, že zákonnou povinnost státu nelze přenášet na další, třetí soukromý subjekt, protože ani na této okolnosti napadené rozhodnutí nespočívá.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení smlouvy o sdruženém plnění a jejich právních důsledků ze strany odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) včetně její platnosti není v rozporu s hmotným právem a v podrobnostech lze na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně odkázat.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, a proto žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, spočívající v nákladech právního zastoupení, a to v odměně podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, v jednom paušálu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., a konečně v 20 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč, celkem tedy v částce 12.360,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. května 2010
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu