ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4122.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4122/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, IČ 25103768, zastoupené JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 56, proti žalovanému V. Z. , zastoupenému Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, J. Průchy 1915, o zaplacení 175 538 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 99/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2008, č.j. 2 Cmo 274/2007-75, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2008, č.j. 2 Cmo 274/2007-75, kterým byl změněn výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č.j. 22 Cm 99/2006-57, co do částky 175 538 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 175 538 Kč s 2,5 % úrokem z prodlení z této částky od 28.7.2004 do zaplacení, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 650 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vlastimila Skopečka, advokáta se sídlem v Plzni, Americká 56.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2007, č.j. 22 Cm 99/2006-57, výrokem I. zamítl žalobu na uhrazení částky 30 392,60 Kč, představující náklady spojené s odebráním předmětu leasingu, jeho přepravou, skladováním, oceněním a následným prodejem, a z částky 175 538 Kč, jako nezaplacené leasingové splátky do konce leasingové smlouvy ponížené o splátky pojištění vozidla, celkem ve výši 205 930,60 Kč s příslušenstvím, požadované žalobkyní na základě leasingové smlouvy č. 030078418 z 15.8.2002. Z provedeného dokazování soud dovodil, že částku 30 392,60 Kč žalovaný žalobkyni uhradil na základě platně uzavřené smlouvy, kterou považoval soud za smlouvu inominátní ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a na zaplacení částky 175 538 Kč nemá žalobkyně nárok, neboť smluvní ujednání v bodu 6.3.4. písm. c) Všeobecných smluvních podmínek pro leasing motorových vozidel žalobkyně (dále jen „VSP“), jako součást mezi účastníky uzavřené leasingové smlouvy, z něhož je nárok žalobkyně odvozován, odporuje zásadám poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., a jako takové nepožívá právní ochrany a je neplatné. Svůj závěr soud odůvodnil tím, že není v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, jestliže po zániku smluvního vztahu po odstoupením jednoho účastníka od smlouvy se stávají splatnými nesplacené splátky předmětu leasingu. Soud zároveň výrokem II. rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2008, č.j. 2 Cmo 274/2007-75, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku rozsudku co do částky 30 392,60 Kč s příslušenství, neboť se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný žalobkyni uvedenou částku již zaplatil. Výrokem II. uvedeného rozsudku Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 175 538 Kč a ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 175 538 Kč spolu s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 28.7.2004 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 37 783 Kč k rukám jejího právního zástupce; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 175 538 Kč na vyhovující výrok z toho důvodu, že nepovažoval předmětné ujednání o placení leasingových splátek i po ukončení smluvního vztahu, jako důsledek porušení smluvních povinností nájemce (žalovaného), za ujednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. a dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaný, jako leasingový nájemce, porušil podstatným způsobem své povinnosti ze smlouvy, když řádně neplatil leasingové splátky, což bylo důvodem pro předčasné ukončení leasingové smlouvy žalobkyní a nástupu důsledků porušení smlouvy – povinnosti nájemce (žalovaného) k placení leasingových splátek do sjednaného ukončení leasingové smlouvy, tedy i po zániku smluvního vztahu, jak bylo smluvními stranami dohodnuto v bodu 6.3.4. písm. c) VSP.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání do výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolacího důvodu, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by ujednání v bodu 6.3.4. písm. c) VSP o zaplacení leasingových splátek do konce leasingové smlouvy po zániku smluvního vztahu odstoupením od smlouvy nebylo možno považovat za ujednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Namítá, že po odstoupení od smlouvy a po odebrání předmětu leasingu již leasingový nájemce (žalovaný) věc neužíval a přišel o možnost stát se vlastníkem předmětu leasingu, proto se domnívá, že není možné po něm spravedlivě požadovat, aby platil i další splátky leasingu, když se mu nedostává za tyto splátky žádného protiplnění. Má za to, že předmětné ustanovení 6.3.4. písm. c) VSP nebylo možno vykládat tak, že se stávají splatnými i ty měsíční splátky, které dosud nedospěly. Podle dovolatele nelze učinit splatnými ty splátky, které dosud nevznikly; splatným se může stát jen takové právo, které vzniklo, což podle žalovaného nenastalo u splátek leasingu po ukončení smluvního vztahu.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání žalovaného není důvodné. Je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl věc po právu.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (20.3.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Napadá-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícího se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části odmítl - §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné ve zbývající části.
Dovolání je v části, týkající se výroku odvolacího soudu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 175 538 Kč spolu s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 28.7.2004 do zaplacení, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v uvedené části změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud přezkoumal v této části napadený rozsudek v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá. Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolatel považuje zdůvodnění právního závěru vyhovujícího výroku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 175 538 Kč s příslušenstvím, za nedostatečné a neúplné.
Jinou vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu, seš. 3/94, č. 10 II).
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení navíc ve spojení s §211 o. s. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce a dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka dovolatele není v tomto směru důvodná, neboť odvolací soud závěr o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni vymáhanou částku ve výši 175 538 Kč s příslušenstvím odůvodnil na str. 4 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud v odůvodnění svého právního závěru uvedl, že ujednání v bodu 6.3.4. písm. c) VSP o zaplacení leasingových splátek do konce leasingové smlouvy po zániku smluvního vztahu odstoupením od smlouvy není možno považovat za ujednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. a dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), bylo-li toto ujednání dohodnuto pro případ porušení smluvních povinností žalovaného, jako nájemce.
Nejvyšší soud z uvedeného dovodil, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn, neboť odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů, provedených leasingovou smlouvou ze dne 15.2.2002 a Všeobecnými smluvními podmínkami žalobkyně.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávným právním posouzením věci, kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod uplatněný ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., týkající se nesprávného právního posouzení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 175 538 Kč spolu s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 28.7.2004 do zaplacení, nebyl uplatněn důvodně.
Dovolací soud při svém závěru vyšel ze sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, který nastolenou otázku placení leasingových splátek splatných po odstoupení od smlouvy řešil v rozhodnutí ze dne 13.1.2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, publikovaném na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud si leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem sjedná pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci).
Při řešení nastolené otázky placení leasingových splátek po zániku leasingového vztahu vyšel Nejvyšší soud z účelu a smyslu finančního leasingu.
Konstatoval, že v praxi jsou rozlišovány především dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing operativní. Zatímco operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné odkoupení věci a jeho primární funkcí je funkce užívací, klíčovou funkcí finančního leasingu (o nějž jde i v posuzovaném případě) je pořizovací funkce a jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu.
Finanční leasing lze vymezit jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví, a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za cenu, která bývá označována jako zůstatková či zbytková, neboť vyjadřuje rozdíl mezi cenou předmětu leasingu, resp. náklady spojenými s pořízením předmětu leasingu, na počátku a celkovou výší té části leasingových splátek, kterými je pořizovací cena předmětu leasingu splácena. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu).
V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat).
Leasingovým společnostem, byť jsou vlastníky předmětu leasingu, na rozdíl od nájemního vztahu nezáleží na tom, zda a do jaké míry leasingoví nájemci zhodnocují předmět leasingu. Rovněž tak nemají zájem na tom, aby se věc, jejíž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž jejich cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Je tomu tak proto, že leasingové společnosti pořizovaly předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb. Do dispozice leasingové společnosti se předmět leasingu dostane zpět proto obvykle pouze tehdy, pokud leasingovou smlouvu nedodrží nájemce (typickým příkladem je neplacení leasingových splátek). Jestliže dojde k vrácení předmětu leasingu leasingovému pronajímateli z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro okolnosti na straně nájemce, v důsledku čehož se nenaplní sjednaný účel leasingové smlouvy, nemění se tím nic na povinnosti nájemce uhradit leasingové společnosti dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny předmětu leasingu, splátky splatné do ukončení smlouvy a dosud nezaplacené úroky. Vzhledem k tomu, že tyto „položky“ jsou zpravidla rozpuštěny ve zbývajících leasingových splátkách, požadují některé leasingové společnosti při takovém předčasném ukončení smlouvy i nadále zaplacení zbývajících dlužných leasingových splátek s tím, že učiní splatnými také splátky, které byly podle smlouvy splatné až později (po ukončení leasingové smlouvy). Z ekonomického hlediska jde přitom o stejnou částku – součet pořizovací ceny předmětu leasingu a úroku z pořizovací ceny, kterou zaplatila leasingová společnost za předmět leasingu, se rovná úhrnu všech leasingových splátek, neboť v leasingových splátkách jsou uvedené položky obsaženy. Z důvodů výše popsaných pak bývají leasingoví nájemci podle konkrétních ustanovení některých leasingových smluv povinni též hradit leasingové společnosti náklady spojené s vrácením předmětu leasingu s tím, že v případě uskutečněného prodeje předmětu leasingu se dluh leasingového nájemce sníží o výnos z tohoto prodeje (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 2 Cmo 380/2005).
Sjedná-li si tedy leasingová společnost (pronajímatel) ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva s ohledem na účel a smysl finančního leasingu v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy.
Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného z výše uvedených důvodů v části, směřující do měnícího výroku odvolacího soudu ve věci samé, podle §243b odst. 2 o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 18 575 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 3 775 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění), tedy celkem ve výši 22 650 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. března 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu