ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4552.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4552/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 452 72 956, s adresou pro doručování Česká pojišťovna a.s., referát právní-regresy, Brno, Rašínova 7, PSČ 601 66, proti žalované R. S., zastoupené JUDr. Eliškou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o zaplacení 91 055 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 2/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č.j. 28 Co 124/2009-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č.j. 28 Co 124/2009-60, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. listopadu 2008, č.j. 11 C 2/2008-37, ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 91 055 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; výrok I. rozsudku Okresního soudu Praha-východ o zastavení řízení co do částky 73 842 Kč s příslušenstvím a výrok IV. o vrácení soudního poplatku zůstal odvoláním nedotčen.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na vrácení částky 91 055 Kč, která měla představovat bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout výplatou pojistného plnění na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 27.4.2004 a v souvislosti s likvidací pojistné události – dopravní nehody ze dne 17.5.2004. Oba soudy dospěly k závěru, že pojistné plnění bylo žalované vyplaceno právem ve smyslu §797 občanského zákoníku, ve znění ke dni uzavření pojistné smlouvy (dále jen „obč. zák.“) a Všeobecných pojistných podmínek (§788 odst. 4 obč. zák.) na základě pojistné smlouvy platně uzavřené podle 780 a násl. obč. zák. a v souladu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění ke dni uzavření smlouvy, zejména jeho ustanovením §3. Soudy shodně dovodily, že pojistná smlouva není neplatná pro neurčitost označení předmětu pojištění – pojištěné věci, či pro nemožnost plnění ve smyslu §37 obč. zák., jestliže k označení pojištěného vozidla byl užit falešný VIN identifikátor, který byl výrobcem určen pro jiné vozidlo. Soudy konstatovaly, že celkový souhrn identifikačních znaků užitých k označení a popisu vozidla, jako pojištěné věci v předmětné pojistné smlouvě, tj. uvedením druhu vozidla, jeho typu, čísla technického průkazu, registrační značky, popisu výbavy, barvy a roku výroby, mířil jednoznačně právě a jen na předmětné vozidlo, jako předmětu pojistné smlouvy. Předmět pojištění, jako movitá věc, v době uzavření smlouvy existoval a rovněž žalovaná byla ve smlouvě, jako pojištěná provozovatelka vozidla určitě a srozumitelně specifikována, jako vlastník a provozovatel. Nabývací titul žalované k předmětnému vozidlu byl prokázán obsahem spisu Policie ČR – kupní smlouvou, zápisem v technickém průkazu, zápisy o padaných vysvětleních ohledně nabytí vozidla žalovanou prostřednictvím jejího přítele. Odvolací soud uvedl, že žalovaná byla nejméně oprávněným držitelem předmětného vozidla podle §129 odst. 1 a §130 odst. 1 obč. zák. na základě kupní smlouvy ze dne 19.4.2004, jíž vozidlo prostřednictvím svého tehdejšího přítele K. P. nabyla do držby a byla následně zapsána v technickém průkazu předmětného vozidla jako jeho vlastník a provozovatel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Je přesvědčena, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, je-li založen na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že řízení je v dané věci navíc postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za vadu řízení považuje neúplnost dokazování ke skutečnosti, zda žalovaná byla ke dni uzavření pojistné smlouvy vlastníkem pojištěného vozidla, a dále nedostatky při opakování důkazů odvolacím soudem, čímž mělo podle ní dojít k porušení §211 a §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. Připouští, že soud prvního stupně provedl důkaz vyšetřovacím spisem Policie České republiky, ale namítá, že neprovedl důkaz kupní smlouvou ze dne 19.4.2004 a podáním vysvětlení žalovanou, které mají být v tomto spise obsaženy. Odvolací soud pak v tomto směru podle dovolatelky tyto důkazy smlouvou a vysvětlením žalované neopakoval, ale prováděl nové dokazování. Žalobkyně poukazuje i na nesprávné hodnocení těchto důkazů, které považuje ze strany odvolacího soudu za svévolné, a jako takové učiněné v rozporu s §132 o. s. ř.
Za otázku zásadního významu považuje, zda je pojistná smlouva o pojištění majetku (havarijní pojištění vozidla) uzavřena platně, je-li prokázáno, že pojištěné vozidlo je opatřeno falešným identifikátorem (VIN). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pojistná smlouva je uzavřena za dané situace – uvedení falešného VIN v pojistné smlouvě - platně. Je přesvědčena, že žalovaná vlastníkem ani držitelem vozidla s číslem VIN, jak bylo uvedeno v pojistné smlouvě, nikdy nebyla, tudíž toto vozidlo nemohlo být ani předmětem smlouvy uzavřené s žalovanou, jako vlastníkem tohoto vozidla a že vlastníka vozidla nelze objektivně určit do doby zjištění právního původu vozidla.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (2.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Pokud žalobkyně podrobuje kritice úplnost dokazování, kterou zakládá na námitce neprovedení některých důkazů soudem prvního stupně, a pokud namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu při opakování důkazů, jsou tyto námitky ve skutečnosti námitkami, jimiž žalobkyně poukazuje na to, že řízení je postiženo vadami ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka pouze napadá konkrétní procesní postup soudu při dokazování.
Je-li dále kritika dovolatelky založena i na nesprávném hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména na nesprávném zhodnocení důkazu provedeného připojeným spisem Policie České republiky, a to zejména kupní smlouvy ze dne 19.4.2004 a vysvětlení podané žalovanou, je třeba konstatovat, že případné nesprávné hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelkou položená otázka nemůže být otázkou zásadního právního významu, jestliže již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud totiž v rozhodnutí ze dne 4.1.2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, publikovaném na www.nsoud.cz , řešil obdobnou věc, kdy u pojištěného vozidla byl uveden pozměněný VIN. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí sice posuzoval věc podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, účinného od 1.1.2005, ale jeho právní závěr je aplikovatelný i na posuzovaný případ, kdy platnost pojistné smlouvy je posuzována podle občanského zákoníku ve znění do 31.12.2004. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva je platná, jestliže předmět pojištění – osobní automobil - byl určen řadou dílčích znaků, jako je označení výrobce, názvu vyrobené série, SPZ, barvy karoserie, čísla technického průkazu a dalších technických parametrů, jako objemu válců, výkonu motoru, hmotnosti automobilu a počtu ujetých kilometrů. Uzavřel, že skutečnost, že automobil měl původně VIN odlišný, je pro posouzení určitosti předmětné smlouvy nerozhodná, bylo-li vozidlo ve smlouvě ostatními údaji identifikováno dostatečně určitě.
V posuzované věci proto dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že předmětná pojistná smlouva není neplatná pro neurčitost označení předmětu pojištění – pojištěné věci, či pro nemožnost plnění ve smyslu §37 obč. zák., i když k označení pojištěného vozidla byl užit falešný VIN identifikátor, který byl výrobcem určen pro jiné vozidlo, neboť celkový souhrn identifikačních znaků užitých k označení a popisu vozidla, jako pojištěné věci v předmětné pojistné smlouvě, tj. uvedením druhu vozidla, jeho typu, čísla technického průkazu, registrační značky, popisu výbavy, barvy a roku výroby, mířil jednoznačně na předmětné vozidlo, jako předmětu pojistné smlouvy.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že žalovaná nikdy nebyla vlastníkem ani držitelem vozidla s číslem VIN, jak bylo uvedeno v pojistné smlouvě, tudíž toto vozidlo nemohlo být ani předmětem smlouvy uzavřené s žalovanou, jako vlastníkem tohoto vozidla.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně dovodil, že žalovaná byla vlastníkem předmětného vozidla, jestliže z obsahu spisu Policie ČR, připojeného k důkazu, odvolací soud zjistil, že žalovaná předmětné vozidlo nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19.4.2004 s prodávajícím DCG, s.r.o., se sídlem v Praze,. Žalovaná se stala vlastníkem předmětného automobilu na základě uzavřené kupní smlouvy i za situace, kdy automobil, jinak určitě specifikovaný ve smlouvě, byl označen falešným identifikátorem (VIN). Námitka dovolatelky, že žalovaná vlastníkem ani držitelem vozidla s číslem VIN, jak bylo uvedeno v pojistné smlouvě, nikdy nebyla, a že toto vozidlo nemohlo být ani předmětem smlouvy uzavřené s žalovanou, je tedy irelevantní.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu