ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.4725.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4725/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně UNIQA pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, IČ 492 40 480, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, proti žalované MB TRANSPORT s.r.o. v likvidaci (dříve MB TRANSPORT s.r.o.), se sídlem v Pardubicích, Doubravice 51, PSČ 533 53, IČ 259 95 928, zastoupené JUDr. Martinem Týlem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, o zaplacení 179 224 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 51 788,54 EUR, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 3/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. června 2009, č.j. 23 Co 121/2009-357, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. června 2009, č.j. 23 Co 121/2009-357, kterým byl v části výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2008, č.j. 18 C 3/2007-315, tak, že byl zamítnut požadavek žalobkyně na zaplacení částky 179 224 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od 1.1.2006 do zaplacení a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované 45 635,44 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9,5% p.a od 12.4.2007 do 30.6.2007, s 9,75% úrokem od 1.7.2007 do 31.12.2007, s 10% úrokem od 1.1.2008 do 30.6.2008, s 10,75% úrokem od 1.7.2008 do 31.12.2008, s 9,75% úrokem od 1.1.2008 a následně v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení ve výši odpovídající v procentech součtu čísla 7 a výší limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a pokud jím bylo v závislých výrocích II., III. a IV. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 13. listopadu 2008, č.j. 18 C 3/2007-315, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 179 224 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od 1.1.2006 do zaplacení; výrokem II. žalobu co do částky 104 181 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od 1.1.2006 do zaplacení zamítl; výrokem III. zamítl návrh, aby žalobkyně zaplatila žalované částku 51 788,54 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9,5% p.a od 12.4.2007 a následně v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení ve výši odpovídající v procentech součtu čísla 7 a výší limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí; výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalované do výroku I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. června 2009, č.j. 23 Co 121/2009-357 tak, že výrokem I. zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 179 224 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od 1.1.2006 do zaplacení; žalobkyni uložil zaplatit žalované 45 635,44 EUR s úrokem z prodlení ve výši 9,5% p.a od 12.4.2007 do 30.6.2007, s 9,75% úrokem od 1.7.2007 do 31.12.2007, s 10% úrokem od 1.1.2008 do 30.6.2008, s 10,75% úrokem od 1.7.2008 do 31.12.2008, s 9,75% úrokem od 1.1.2008 a následně v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení ve výši odpovídající v procentech součtu čísla 7 a výší limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí; vzájemný žalobní požadavek žalované na přisouzení další částky 6 153,10 EUR se zákonnými úroky z prodlení od 12.4.2007 do zaplacení zamítl. Výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy rozhodovaly o požadavku žalobkyně na zaplacení dlužného pojistného z pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31.12.2003. Žalovaná připustila existenci svého dluhu na pojistném, ale na svoji procesní obranu poukazovala na zápočet pohledávek provedený dne 25.8.2006, v jehož důsledku měl uplatněný nárok žalobkyně zaniknout. Kromě procesní obrany žalovaná uplatnila ve formě vzájemné žaloby požadavek na přisouzení částky 51 788,54 EUR. Žalovaná založila své požadavky na tvrzení, že má vůči žalobkyni nárok na zaplacení pojistného plnění, jestliže dne 13.12.2005 došlo k požáru u žalobkyně pojištěného tahače a návěsu a v důsledku toho ke zničení naloženého zboží v hodnotě 100 827,41 EUR, jehož cenu byla žalovaná povinna zaplatit třetí osobě. S ohledem na 10% spoluúčast ale žalovaná požadovala zaplatit 90 744,67 EUR. Žalobkyně poskytla žalované dne 12.4.2006 pojistné plnění ve zkráceném rozsahu - ve výši 26 559,41 EUR, což odůvodnila tím, že řidič vozidla jednal krajně neopatrně, neboť poté, co sjel ze zpevněné cesty a snažil se opětovně dostat na komunikaci, tak dlouho protáčel kola, až tato se zahřála a od nich se vznítily plastové díly návěsu a od nich pak podlaha a následně přepravované zboží. Ke škodě podle pojišťovny (žalobkyně) došlo v důsledku toho, že řidič požil před jízdou alkoholické nápoje a neměl tak vozidlo řídit, čímž by ke škodě vůbec nedošlo.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalující pojišťovna mohla snížit pojistné plnění, neboť ze strany žalované došlo k porušení povinností sjednaných pojistnou smlouvou a všeobecnými pojistnými podmínkami, bylo-li na základě svědeckých výpovědí příslušníků Policie ČR, pracovníků restaurací a ze zprávy protialkoholní záchytné stanice prokázáno, že řidič žalované, jenž řídil vůz před vznikem požáru, požil alkoholické nápoje a řídil tak vozidlo pod jejich vlivem.
Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci ze znění Všeobecných pojistných podmínek v čl. 8 odst. 1 písm. a), z nichž měl za prokázané, že ten, na něhož se pojištění odpovědnosti za škodu vztahuje, je kromě povinností stanovených zákonem povinen dbát, aby pojistná událost nenastala, především nesmí porušovat povinnosti směřující k odvracení nebo zmenšení nebezpečí, které jsou mu právními předpisy uloženy nebo které vzal na sebe pojistnou smlouvou, ani trpět jejich porušování osobami, které jsou pro něho činné. Podle odst. 2 uvedeného článku Všeobecných pojistných podmínek při vědomém porušení i jedné z předešlých povinností je pojistitel oprávněn plnění z pojistné smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. Soud prvního stupně poté dovodil, že řidič, jako zaměstnanec žalované, porušil dopravní předpisy tím, že řídil vozidlo v době po požití alkoholických nápojů, tedy ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo a důsledkem této skutečnosti došlo k pojistné události, a podle Všeobecných pojistných podmínek nastal důvod pro snížení pojistného plnění. Soud prvního stupně dále dovodil, že míra snížení pojistného plnění odpovídá rozdílu nárokovaného rozsahu pojistného plnění a toho, co již bylo vyplaceno, proto uplatněný nárok nad vyplacenou částku nepovažoval za důvodný. Považoval tedy za oprávněný požadavek žalobkyně na zaplacení dlužného pojistného žalovanou ve výši 179 224 Kč včetně příslušenství a žalobu ve zbytku zamítl, stejně jako vzájemnou žalobu žalované vůči žalobkyni na zaplacení 51 788,54 EUR s příslušenstvím.
Odvolací soud s ohledem na datum uzavření pojistné smlouvy aplikoval při posouzení věci ustanovení občanského zákoníku o pojistné smlouvě ve znění účinném do 31.12.2004 (dále jen „obč. zák.“). Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že na základě platně uzavřené pojistné smlouvy podle §788 a násl. obč. zák. je žalovaná povinna podle §796 odst. 1 obč. zák. zaplatit žalobkyni dlužné pojistné ve výši 179 224 Kč. S ohledem na níže uvedené odůvodnění následně odvolací soud konstatoval, že tato pohledávka zanikla započtením.
Pro posouzení věci je podle odvolacího soudu významné ustanovení §809 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž pojištěný nesmí porušovat povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí, které jsou mu právními předpisy uloženy nebo které vzal na sebe pojistnou smlouvou, přičemž výslovně je v tomto ustanovení uvedeno, že pokud pojištěný porušil vědomě nebo následkem požití alkoholu nebo návykových látek povinnosti uvedené v odstavci 1 a toto porušení podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků, je pojistitel oprávněn plnění z pojistné smlouvy přiměřeně snížit. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řidič žalované před jízdou, při níž došlo ke vzniku požáru, vypil několik piv a po vzniku pojistné události vykazoval znaky opilosti, vrávoral, byl z jeho dechu cítit alkohol a odmítl dechovou zkoušku přímo namístě pojistné události, čímž znemožnil kontrolu stavu alkoholu ve svém těle, což musí jít k tíži řidiče a potažmo žalované. Zároveň odmítl námitky žalované k provedení důkazu zprávou Protialkoholní záchytné stanice v Pardubicích a dodal, že jen na tomto důkazu není postaven závěr soudu prvního stupně o tom, že řidič před jízdou požil alkohol, přičemž skutková zjištění z tohoto důkazu odpovídají skutkovým zjištěním o požití alkoholu řidičem před jízdou, jež vyplynula i z dalších důkazů.
Odvolací soud dále dovodil, že samotná skutečnost, že řidič, jako zaměstnanec žalované, před jízdou požil alkohol, nemůže být sama o sobě důvodem pro odmítnutí výplaty pojistného plnění. Odkázal na §809 odst. 2 obč. zák., podle něhož je podmíněna možnost krácení pojistného zároveň tím, že požitím alkoholických nápojů poruší pojištěný vědomě své povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí a současně takové porušení podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků. Ke splnění této další podmínky potřebné k oprávněnému krácení pojistného plnění podle odvolacího soudu žalobkyně neposkytla dostatek tvrzení odůvodňující závěr, že porušení povinnosti pojištěného podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků. Podle odvolacího soudu nestačí k takovému závěru pouhé tvrzení žalobkyně, že poté, co řidič s kamionem zapadl a snažil se dostat na zpevněnou komunikaci, si počínal značně nezodpovědně a neopatrně. Uzavřel, že žalované náleží právo na výplatu pojistného plnění bez možnosti žalobkyně toto plnění krátit. To ve výsledku znamená, že obrana žalované proti dlužnému pojistnému a současně vzájemný požadavek na výplatu pojistného plnění je v zásadě důvodný. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že škoda na zničeném zboží činí 100 827,41 EUR a že žalované se po sešrotování nepoužitelného zboží dostalo dobropisné plnění ve výši 6 153,10 EUR, což znamená, že o tuto částku je třeba snížit výši pojistného plnění. Z tohoto důvodu zamítl žalobní požadavek žalované na přisouzení této částky, včetně požadovaných úroků z prodlení, a žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 45 635,44 EUR s úroky z prodlení, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání do všech jeho výroků, a to z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dostatečně neprokázala, že by požití alkoholu mělo vliv na konání řidiče a bylo v souvislosti se způsobenou škodou. Namítá, že odvolací soud sice uvedl, že k předpokládaným tvrzením by bylo nutné učinit dokazování před soudem prvního stupně, přesto však doložené a zřejmé skutečnosti vyložil zcela opačně a ve věci sám rozhodl. Na druhé straně se dovolatelka domnívá, že k posouzení otázky zavinění řidiče skutečně postačí zdravý rozum a není třeba prokazovat znaleckými posudky, zda-li byl řidič dostatečně opilý na to, aby sjel s vozidlem mimo zpevněnou cestu a následně protáčením kol zavinil vznícení části vozu a nákladu. Podle názoru dovolatelky by za normálních okolností byla pravděpodobnost sjetí mimo zpevněnou cestu nohem menší, a pokud by se tak přesto stalo, střízlivý řidič by nepochybně zavolal pomoc. Pokud si však byl řidič vědom, že je pod vlivem požití alkoholu, oprávněně se obával, že může být středem pozornosti policejní hlídky a snažil se vyjet.
Dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu navíc považuje za nepředvídatelné, jestliže odvolací soud před rozhodnutím ve věci neseznámil účastníky s možností odlišného právního názoru, než k jakému dospěl soud prvního stupně.
Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (11.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné i ve výroku I. odstavci 3., kterým Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, jako soudu prvního stupně, o zamítnutí vzájemného žalobního požadavku žalované na přisouzení další částky 6 153,10 EUR se zákonnými úroky z prodlení od 12.4.2007 do zaplacení. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud výrokem I. v odstavci 3. rozsudku potvrdil v určitém rozsahu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalobkyně rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, když oba soudy shodně zamítly žalobní požadavek žalované na přisouzení částky 6 153,10 EUR. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobkyně zjevně subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je jako takové v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Napadá-li žalobkyně tím, že podala dovolání do rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, i výroky II., III. a IV. odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl - §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval další částí dovolání, směřující proti měnícímu výroku I. v odstavcích 1. a 2. rozsudku odvolacího soudu, kterými byl v odstavci prvním zamítnut požadavek žalobkyně na zaplacení částky 179 224 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% p.a. od 1.1.2006 do zaplacení a v odstavci druhém bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 45 635,44 EUR s úrokem z prodlení specifikovaném v tomto výroku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka vadu řízení spatřuje v nepředvídatelnosti rozhodnutí, jako vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívající v tom, že nebyla během soudního řízení poučena ze strany odvolacího soudu o jiném právním názoru na věc, než který jí byl znám z předešlého rozsudku vydaného v dané věci. Je třeba konstatovat, že vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení a z pohledu dovolací námitky - porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení – je však skutečnost, že odvolací soud nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nahradí vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. a poté učiní právní závěr odlišný od právního závěru soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2008, sp. zn. 32 Cdo 2679/2008, uveřejněný na www.nsoud.cz). V posuzovaném případě ale taková skutečnost nenastala. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožnil správně zjistit skutkový stav věci. Odvolací soud na základě totožného skutkového zjištění se soudem prvního stupně, a to především, že řidič žalované požil alkohol před jízdou, při níž vznikla škoda, a že po vzniku pojistné události vykazoval znaky opilosti, vrávoral a byl z jeho dechu cítit alkohol, pouze dospěl k jinému právnímu posouzení, a to možnosti snížení pojistného plnění.
V daném případě tedy řízení není postiženo vadou spočívající v porušení zásady dvouinstančnosti, jestliže odvolací soud v souladu s dikcí §220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li tento soud nesprávně, ač správně zjistil skutkový stav věci, a nedošlo ani k porušení poučovací povinnosti, protože aplikace §118a odst. 2 o. s. ř. v posuzované věci nepřicházela v úvahu.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněný žalobkyní nebyl tedy naplněn, když ani nebylo zjištěno, že by řízení trpělo vadami uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., který se pojí s námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Dovolatelka ostatně v dovolání ani neuvedla, v čem spatřuje důvody pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu, když žádným způsobem nezpochybnila skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr. Dovolatelka pouze vyjádřila nesouhlas s odvolacím soudem v tom směru, že údajně dostatečně neprokázala, že požití alkoholu řidičem žalované mělo vliv na konání řidiče a bylo v souvislosti se způsobenou škodou. Naopak vyjádřila přesvědčení, že k posouzení otázky zavinění řidiče postačí zdravý rozum a není třeba znaleckými posudky dokazovat, zda-li byl řidič dostatečně opilý na to, aby nezajel s vozidlem mimo zpevněnou cestu a následně protáčením kol zavinil vznícení části vozidla a nákladu.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Odvolací soud dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že řidič, jako zaměstnanec žalované, před jízdou požil alkohol, nemůže být sama o sobě důvodem pro odmítnutí, resp. snížení výplaty pojistného plnění. Odkázal na §809 odst. 2 obč. zák., podle něhož je podmíněna možnost krácení pojistného zároveň tím, že požitím alkoholických nápojů poruší pojištěný vědomě své povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí a současně takové porušení podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků. Ke splnění této další podmínky potřebné k oprávněnému krácení pojistného podle odvolacího soudu žalobkyně neposkytla dostatek tvrzení odůvodňující závěr, že porušení povinnosti pojištěného podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků. Podle odvolacího soudu nestačí z takovému závěru pouhé tvrzení žalobkyně, že poté, co řidič s kamionem zapadl a snažil se dostat na zpevněnou komunikaci, si počínal značně nezodpovědně a neopatrně.
Nutno však konstatovat, že odvolací soud pominul při právním posouzení věci ustanovení Všeobecných pojistných podmínek v čl. 8 odst. 1 písm. a), z nichž vyplývá, že ten, na něhož se pojištění odpovědnosti za škodu vztahuje, je kromě povinností stanovených zákonem povinen dbát, aby pojistná událost nenastala, především nesmí porušovat povinnosti směřující k odvracení nebo zmenšení nebezpečí, které jsou mu právními předpisy uloženy nebo které vzal na sebe pojistnou smlouvou, ani trpět jejich porušování osobami, které jsou pro něho činné. Pominul i ustanovení odstavce 2. uvedeného článku Všeobecných pojistných podmínek, podle něhož při vědomém porušení i jedné z předešlých povinností je pojistitel oprávněn plnění z pojistné smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom vyplývá, že řidič žalované, jako její zaměstnanec, porušil dopravní předpisy tím, že řídil vozidlo v době po požití alkoholických nápojů, tedy ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo a důsledkem této skutečnosti došlo k pojistné události. Odvolací soud tak měl v souladu se zněním Všeobecných pojistných podmínek dovodit, že samotné zjištění vědomého porušení povinnosti, a to řízení vozidla pod vlivem alkoholu, tedy ve stavu nezpůsobilém vozidlo řídit, bylo důvodem pro snížení pojistného plnění. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že pokud by řidič nebyl pod vlivem alkoholu, pak by pravděpodobnost sjetí mimo zpevněnou cestu byla mnohem menší, avšak pokud by k tomu přesto došlo, v takovém případě by střízlivý řidič zavolal bezpochyby pomoc. Pokud si však byl řidič vědom, že je pod vlivem požití alkoholu, oprávněně se obával případného následného řešení situace ve spojitosti s jeho opilostí a snažil se nepřiměřeným chováním řešit situaci tak, že roztáčel kola vozidla až do stavu, kdy došlo k zahoření části vozidla, čímž byla naplněna i druhá podmínka ustanovení §809 odst. 2 obč. zák., podle něhož je podmíněna možnost krácení pojistného zároveň tím, že požitím alkoholických nápojů poruší pojištěný vědomě své povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí a současně takové porušení podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků. V dané věci je nepochybné, že požití alkoholických nápojů řidičem žalované před jeho jízdou podstatně přispělo ke vzniku pojistné události a k většímu rozsahu jejích následků. Zároveň je nepochybné, že řidič žalované ve stavu střízlivosti by mohl využít i jiné možnosti předejití škodě (například zavolat potřebnou adekvátní pomoc), které však opilý řidič nepoužil, neboť by se mohl vystavit postihu za požití alkoholu před jízdou, a tudíž řešil nastalou situaci neadekvátním způsobem (protáčením kol až do zahoření částí vozu), který nesměřoval k odvrácení pojistné události.
V této souvislosti je patřičné poukázat na i právní závěr přijatý Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24.5.2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, uveřejněný na www.nsoud.cz , který řešil otázku příčinné souvislosti za situace, kdy řetězec postupně nastupujících příčin a následků je ve vztahu ke vzniku škody propojen. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že již z působení prvotní příčiny vzniku škody lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku, že časové hledisko není rozhodujícím a jediným kritériem, že příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou a existenci příčinné souvislosti nelze vztahovat pouze k příčině „nejbližší" způsobenému následku.
V daném případě byla nejbližší příčinou způsobeného následku – zahoření vozidla skutečnost, že řidič vozidla žalované nepřiměřeně protáčel kola vozidla, ale za prvotní příčinu je nutno v duchu právního názoru předešlého rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat skutečnost, že řidič žalované řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost vozidlo řídit, jakožto příčinu podstatnou. Pokud odvolací soud v dané věci přijal právní názor, že sama skutečnost, že řidič žalované řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost řídit vozidlo, není sama o sobě důvodem pro snížení výplaty pojistného plnění, není jeho právní posouzení v souladu s hmotným právem. Odvolací soud pochybil, jestliže při právním posouzení věci nevzal v úvahu existující příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinností řidiče pojištěné žalované společnosti. Dovolatelka tedy dovolací důvod, jímž namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., uplatnila oprávněně.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, týkající se nároků o přisouzení částek 179 2224 Kč s příslušenstvím a 45 635,44 EUR s příslušenstvím, správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo o těchto částkách rozhodnuto, včetně závislých výroků a náhradě nákladů řízení, bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu